Sylvie Bodorová: Sedíte v sále a nemůžete dělat nic

Velký den čeká právě dnes významnou českou hudební skladatelku Sylvii Bodorovou: Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se svým šéfdirigentem Jiřím Koutem totiž večer ve Smetanově síni provede ve světové premiéře její 1.symfonii.

Hudebníci, kteří chystají premiéru vaší 1.symfonie říkají, že to bude „něco, co tady ještě nebylo“. Skutečně?

Pokud to říkají hudebníci, tak mám velkou radost, protože jsou to právě oni, kdo jako první přijdou do styku s mojí novou partiturou. Sama za sebe mohu jenom říci, že jsem psala svoji symfonii s plným nasazením a podle mého nejlepšího vědomí a svědomí.

Vím, že to bude pro vás nejspíš těžké, ale i tak prosím, zkuste odpovědět: Jak byste sama popsala hudbu vaší 1. symfonie? A v čem je podle vás odlišná od vašich předchozích partitur?

Mám celou řadu skladeb pro orchestr. Různě závažných – od symfonických předeher, instrumentálních koncertů až po dvě oratoria: Juda Makabejský, to bylo provedeno v roce 2002 na Pražském jaru, a Mojžíš, uvedené v roce 2008 na Smetanově Litomyšli. Na „ svou“ symfonii jsem čekala poměrně dlouho a věděla jsem proč. Vždy čekám na podnět zvenčí. Ten přišel od Symfonického orchestru FOK a jeho šéfdirigenta Jiřího Kouta. Přišel ve správnou chvíli. Rovněž teprve teď si myslím, že mám dostatečné zkušenosti a „výbavu“, abych se o tento žánr mohla „ucházet“. Nerada bych úplně sama charakterizovala „hudební řeč“ své symfonie, ale nejstručněji řečeno prolíná se v ní celá naše současnost; nemám ráda jakákoliv apriorní estetická nebo kompoziční dogmata. Není náhodou, že bicí nástroje tvoří velmi důležitý element mého výrazově technického aparátu, dále intenzívně pracuji s metrorytmickou strukturou – jakýsi neklidný tep naší doby a zároveň celkový puls jako integrující činitel. Symfonie je jiná v tom, že nekompromisně rozvíjí a vyslovuje to, co jsem v některých předchozích kompozicích jen naznačila. Hudba je fantastická tím, že se v ní dá téměř vše vyjádřit a nemusíte být nikterak konkrétní. Považuji to za úžasnou přednost a je v tom i obrovská svoboda. Jsou věci, které se vyslovit ani nedají, anebo když se vysloví, ztratí to nejpodstatnější. U hudby je to jinak, ta s tím nevyslovitelným dokáže pracovat…

Sama říkáte, že krom jiných témat je vaše 1.symfonie také o naději. Naději v jaké situaci? Naději na co? Jak hodně konkrétní je to pro vás téma?

Řada věcí v životě každého z nás se vyvíjí trochu jinak, než bychom si přáli. Často je to dáno okolnostmi, ale přicházejí i rány, které nikdo nečeká. Kruté a nemilosrdné. Definitivní. Člověk ale musí jít dál, musí to dokázat, zvednout se a žít. Hledáte naději, chytáte se naděje. Naděje ve vyšší řád, naděje v něco, co se těžko dá popsat. Ptám se, hledám odpovědi a také podávám svědectví o své době. Pod příjemně plynoucím řečištěm se ukrývá i celá řada tvrdosti, násilí a lidské arogance. Moje symfonie je o životě, o našem životě, ale bohužel i o smrti, která k životu paradoxním způsobem – i když je to velmi bolestné – patří.

Jak už jste naznačila, 1.symfonii jste psala přímo pro Symfonický orchestr FOK a dirigenta Jiřího Kouta. Nakolik to ovlivnilo samotnou kompozici? A konzultovala jste v průběhu zrodu skladby její podobu s panem šéfdirigentem?

Sešli jsme se až nad partiturou dopsané symfonie. První věcí, která mne v případě šéfdirigenta Jiřího Kouta fascinovala, byla pečlivost, s jakou měl moji partituru nastudovánu. Ještě nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Všechny jeho poznámky technického charakteru byly naprosto věcné, všechny konkrétní návrhy drobných změn v zápise partitury měl dokonale promyšlené. Fascinovalo mne to. Víte, když píšete skladbu, jste sám, krásně sám, ale i beznadějně sám. Potom skladbu předáte hudebníkům. Jiří Kout takovým zvláštním způsobem převzal štafetu a já jsem poznala, že má symfonie je v těch nejlepších rukou. Moc mne to potěšilo. To stejné cítím i od členů orchestru FOK. Mám v tom orchestru i řadu přátel a moc se těším na spolupráci.

Některá místa vaší 1.symfonie přinášejí i improvizační příležitost? Prozraďte prosím něco o tom. Nakolik přitom dáváte dotyčným hráčům volnost?

Přiznám se, že přemýšlím o každé notě, kterou do své partitury píši. Velice pečlivě. Musím si být absolutně jista, že to, co píši, je přesně to, co napsat chci a hledám tak dlouho, až ten pocit dokonalosti získám. Na druhé straně jsou v určitých místech momenty, kdy si moc přeji dát hráčům příležitost ukázat bravuru a mistrovství. To se v případě mé symfonie týká bicích nástrojů. A vytvořím v partituře i takové podmínky, aby měli příležitost předvést své mimořádné schopnosti. Získáme oba – já uvolněné a tvůrčí hudebníky a oni příležitost předvést svůj nástroj.

Jedna všetečná otázka: Proč je název vaší 1. symfonie „Con le campane“ – tedy „Se zvony“ – zrovna v italštině?

Zvuk zvonů má důležité místo v celé symfonii, zejména pak ve třetí větě, která je jakýmsi obrazem neodvratného osudu. Zvonění zvonů provázelo a stále ještě provází klíčové okamžiky naší civilizace. Zároveň se v této větě, které se přímo jmenuje Con le campane, objevují reminiscence něčeho, co nenávratně mizí, ale je to součástí našeho života. Italština k hudbě patří, dodnes je většina hudebních poznámek v partituře v italštině, navzdory tomu, že díky invazi computerů i tady se mnohé mění. Přesto si tato krásná řeč svoji výlučnost pořád uchovává. Musím také přiznat: nevím, jestli to je jen kvůli hudbě, ale mně se italština nesmírně líbí. Nádherně zní. Už i samotná ta řeč jakoby zpívala.

Budete mít při premiéře 1.symfonie trému? Jaké jsou vůbec vaše pocity při podobných příležitostech?

Většina premiér je stres. Sedíte v sále a nemůžete už dělat vůbec nic. Pokud mám pocit, že jsem svou partituru vložila do dobrých rukou – a to v případě Symfonického orchestru FOK a jejich šéfdirigenta skutečně mám – hodně to pomůže. Bez napětí se ale premiéra žádné větší skladby neobejde. Roky a měsíce práce – a v jednom okamžiku se rozhodne…

 

Nakolik se liší představa skladatele při komponování o konečné zvukové podobě skladby od toho, co pak při jejím provedení slyší?

S přibývající praxí se moje představa pořád více blíží realitě. Zároveň si však uvědomuji, jak moc je důležité, komu svoji partituru svěřuji. Pokud skladba není dobře nastudována, zvukový obraz vždy nemusí odpovídat představě skladatele. Ne vždy je to jenom autorova chyba. Pokud nejsou hlasy správně vyprofilovány, tektonický oblouk není správně vystavěn, může se dojem zcela zkreslit. Snažím se psát své skladby tak, aby hudební proud vedl hudebníky nezadržitelně tím směrem, kterým potřebuji. Mám muzikanty ráda, vážím si jejich práce a snažím se zapisovat své hudební myšlenky logicky. Hudebníci to většinou poznají a ocení.

Moje rozpracovaná opera www.portrét leží pořád v mém stole. Státní opera mne kdysi vyzvala k jejímu napsání a potom z finančních důvodů svoji nabídku stáhla. Trochu to zpočátku bolelo, měla jsem v tom více než rok práce, ale takový je život. Jsem trochu fatalista. Asi to nemělo být a pokud to má přijít, bude se má opera realizovat za lepších okolností.

Jaké další plány jako skladatelka máte?

Dostala jsem tu nejkrásnější objednávku svého života – napsat orchestrální písně pro amerického barytonistu Thomase Hampsona. Trošku se mi splnil sen. Strašně se na tu práci těším. Také mne čeká nádherná práce na velkém vokálně instrumentálním projektu pro Europeru.

Můj tatínek mi kdysi říkával, že v životě jsou dvě věci důležité a obě se vzájemně ovlivňují: Pro jakou práci se člověk rozhodne a koho si zvolí za partnera. Tatínek měl absolutní pravdu. Díky mému manželovi ty každodenní věci nikdy nebyly problém. Když pracuji na větší objednávce, často nejsem doma několik týdnů a často i měsíců. O to více si oba vážíme toho, když můžeme být spolu, jsou to pro nás pořád vzácné a krásné chvíle.

Díky za rozhovor a dnes večer hodně úspěchů!

Sylvie Bodorová (1954) je významná česká hudební skladatelka, která studovala v Bratislavě (konzervatoř), v Brně (JAMU) a v Praze (HAMU). Seznámila se s novodobými technikami na stáži v Sieně (Franco Donatoni), Polsku a Amsterdamu (Ton de Leeuw) . V devadesátých letech působila pedagogicky na univerzitě v (Cincinnati) a na dalších místech v USA. V roce 1996 založila spolu s Lubošem Fišerem, Zdeňkem Lukášem a Otmarem Máchou tvůrčí skupinu ”Quattro”, působila v nadaci Ochranného svazu autorského a v umělecké radě Národního divadla. Patří k nejvyhledávanějším a nejhranějším českým autorům, její skladby se prosadily v zahraničí a reprezentují soudobou českou hudební kulturu na významných pódiích a festivalech.

V osmdesátých letech napsala instrumentální koncerty: ”Tre canzoni da suonare pro kytaru a smyčce”, ”Pontem video pro varhany, smyčce a bicí” a ”Plankty pro violu a [[symfonický orchestr]].” V komorní tvorbě zaujal výrazně smyčcový kvartet ”Terezín Ghetto Requiem s barytonovým sólem (1998)” – zněl na mnoha místech USA, ve Wigmore Hall, při oslavě „pádu zdi“ v Berlíně v Deutsche Oper, ve Warwicku, Coventry a jinde. Byl natočen i v USA (Christopheren Nomura). Pro londýnské provedení vznikl i smyčcový kvartet ”Shofarot” (2000). Pro hudební festival v Leamingtonu napsala autorka klavírní trio ”Megiddo” (2001). Soubor Camerata Bern objednal Dvojkoncert pro housle, violu a smyčce, který byl nazván ”Bern Concerto – Silberwolke” (2004).

Pro festival Pražské jaro napsala Sylvie Bodorová celovečerní velmi úspěšné oratorium ”Juda Maccabeus” (2002) a pro jubileum festivalu Smetanova Litomyšl zkomponovala další rozsáhlé oratorium ”Mojžíš” (2008). Pro Pražskou komorní filharmonii a Martina Kasíka napsala Klavírní koncert ”Come d’accordo” (2005). Významnou zahraniční objednávkou byl sborový cyklus ”Amor tenet omnia” (2007), který byl uveden v Lucembursku a ve Francii. V září 2008 zazněla v premiéře na festivalu Dvořákovův karlovarský podzim “Karlovarská” předehra. Na objednávku Lucemburského velvyslanectví v Praze napsala v roce 2009 suitu Carmina lucemburgiana pro smyčce. V roce 2009 vytvořila projekt z oblasti balkánské a cikánské hudby JA RA LAJ pro tenoristu Štefana Margitu, housle, violu, klarinet, harfu, bicí a smyčce, který představuje osobitý pohled na oblast world music. Po úspěchu skladby Carmina lucemburgiana na nahrávce objednal soubor Luxembourg Sinfonietta v roce 2010 další kompozici na texty Franze Kafky – Kafkas Träume. Často prováděné jsou i písňové cykly ”Sadaj slnko sadaj” pro Gabrielu Beňačkovou a Štefana Margitu z roku 2006 a ”Ama me” (2001).