Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    23.2.2011 01:00 Redakce

Je čtvrtek 20.ledna, krátce po devatenácté hodině. U vchodu do pražského Obecního domu to před koncertem Bryna Terfela začíná pořádně houstnout. Uvnitř hned za vstupem, ještě před šatnami, stojí celkem nenápadná drobnější dáma. Vy si jí nejspíš nevšimnete, ale jejímu bedlivému zraku neunikne snad vůbec nic. Ač pro tento večer zodpovídá snad úplně za vše, nervózně vůbec nevypadá. Naopak, nenuceně se usmívá, tu a tam se s někým neokázale pozdraví. Alena Nachtigalová, žena, která k nám vozí ze světa pěvecké hvězdy.

Po tak významném a ostře sledovaném koncertu, jako byl třeba ten pražský Bryna Terfela, kdy vše máte od A až po Z na svých bedrech, jak potom dlouho odpočíváte?

Vůbec neodpočívám. Nejdřív příjde taková ta euforie bezprostředně po koncertě, pak mám druhý den ráno sice útlum, jenže spolu s tím i nezbytné schůzky, které se skončeným koncertem souvisejí– třeba zaplacení nejrůznějších účtů a podobně. A pak taky dohled nad tím, aby umělci v pořádku z Prahy odjeli…

Máváte na letišti?

Mávám, mávám. Bývá to hodně dojemné, ke slovu se většinou dostane i kapesník a zatlačená slza. No a pak mě taky čeká z mého pohledu dost šílená administrativní práce, která kvůli koncertu, starostem o pohodlí umělců, musela počkat. Tedy všechny ty resty, které se nasbírají během přítomnosti toho kterého umělce v Praze, kdy se cele musím věnovat jen jemu. Čili čeká na mě většinou tak třista čtyřista nevyřízených emailů a podobné další věci… Prostě žádný odpočinek po koncertě…

Stalo se to někdy?

Stalo. Klečela jsem před Ferrucciem Furlanettem a prosila, aby svůj pražský koncert nerušil…

Počkejte, skutečně jste před ním klečela?

Skutečně…

A umluvila jste ho…

Umluvila…

Jak jste to dokázala?

Ferruccio letěl do Prahy v neděli a už cestou v Miláně strašně nasněžilo. Cestující nechali čekat v Miláně na letišti a on nastydl. A pak při tiskové konferenci v Praze před koncertem mu už nebylo dobře. Tak jsem zalarmovala kamarády doktory po nemocnicích, dělali jsme všechno možné. Generálka pak byla další den, výjimečně v den koncertu. Na zkoušce jsem měla připravenou paní doktorku s injekcemi a najednou vidím, že dirigent – byl to Petr Altrichter – zkoušku odmávnul s tím, že ji končí. A že se koncert odkládá na neurčito. Samozřejmě, že jsem hned vyhrkla, že pro mne jako soukromého pořadatele by to byla naprostá katastrofa. Všechna ta propagace před koncertem, nasmlouvaný orchestr, pronájem Smetanovy síně, bylo už navařeno na recepci po koncertu… Byl by to totální průšvih. A tak jsem začala s Ferrucciem licitovat. Povídám mu: Musíš zpívat, co půjde. Mozart nejde, v těch dalších veristických rolích ale tvůj hlas zní dobře. Rossini nejde, toho taky vyhodíme, uvidíš, jestli se na něj přece jen nebudeš cítit při přídavcích… No a uděláme ze mě blbce, že mám špatně vytištěný program, ale zpívat prostě musíš. Přinejhorším hodíš kapesník do ringu a přestaneš… – Ferrucio nakonec ustoupil: No dobře, zkoušíme dál. – Paní doktorka ho ještě nadopovala a ten koncert pak skutečně odzpíval. A nebýt přídavku, tak by si většina lidí ani nevšimla, že je nemocný…

Já už jsem se mnohokrát snažila o to, zda by mě nějaká pojišťovna nebyla ochotná pojistit. Samozřejmě, musím na podobné situace být připravena. V každém podnikání na něco pojištěný jste a na něco nejste. Musím kalkulovat s tím, že se něco takového může stát… Já proto říkám, že to je vysoce adrenalinový sport, tyhle koncerty. Ano, všichni umělci mají ve smlouvě, že do šedesáti dnů poskytnou další, náhradní termín. Ale už je otázka, jak benevolentní bude pronajímatel sálu, a tak dál…

Když už jsme u těch peněz: Jak vůbec taková finanční rozvaha podobného koncertu vypadá? Co vás stojí nejvíc, kromě honoráře umělce? A co všechno v tom rozpočtu je?

Honoráře – tedy pro protagonistu, dirigenta a orchestr, propagace, pronájem sálu, návrh a tisk programu, ubytování… Ale hlavně: Pokaždé na takový koncert musím sehnat peníze od sponzorů, musím vyprodat sál – už jenom proto, že si nemohu kvůli tomu kterému umělci dovolit, že bude zpívat před poloprázdným sálem… Je to spousta hodin práce…

K jednotlivým položkám: Dá se třeba v procentech vyčíslit, kolik z celkových výdajů na takový koncert jde na jeho propagaci?

Hodně záleží na tom, zda toho či onoho umělce přivážím poprvé nebo zda se k nám vrací. Když to je poprvé, tak jsme určitě – co se propagace týče – někde na pětadvaceti procentech rozpočtu. Ale je to jiné od jména ke jménu, od koncertu ke koncertu…

Jak to je s kalkulací vstupného? Z čeho vůbec při tom vycházíte? S jakým procentem obsazenosti sálu počítáte? A jak velké procento vstupenek je takzvaně sponzorských, tedy rozdaných sponzorům? A konečně: Jaký je váš zisk?

Pokud je to velký sponzor, tak ten odebírá v podstatě všechny vstupenky první kategorie, tedy zhruba polovinu kapacity sálu. Já nekalkuluji s nějakou obrovskou marží, je to podle projektu nějakých deset patnáct procent. Jsou ale i projekty, na kterých se nakonec prodělá, třeba proto, že se nakonec „vytratí“ sponzor. Nebo nejsem dost šikovná a dostatečné sponzorské zajištění neseženu. Návštěvnost kalkuluji kolem pětaosmdesáti procent, samozřejmě u koncertů jako bude Cecilia Bartoli, to musí být sto procent.

Výši vstupného návštěvníci u nás často srovnávají s tím, kolik se za stejné koncerty platí v zahraničí. A často tvrdí, že v zahraničí jsou ceny nižší. Čím to je?

K těm srovnáním, která mám možnost slyšet nebo i číst v komentářích třeba i na Opeře Plus, musím říct, že tam bývá porovnáváno naše nejdražší vstupné se zahraničním té ne úplně nejvyšší kategorie. A navíc: Často to jsou zahraniční koncerty, které jsou dotovány – čili státem, spolkovou zemí či třeba městem dotované koncertní sály a také programové koncertní řady. Já ale žádnou dotaci od nikoho nemám. Já pracuji s komerčním nájemným a na rozdíl od poměrů v zahraničí já nikým podporovaná nejsem. A srovnávat moje podmínky pořadatele, pracujícího na zcela privátní bázi, se zahraniční dotovanou koncertní síní – to prostě nejde. To jsou podmínky naprosto odlišné. A v neposlední řadě – i daňový systém je v zahraničí mnohdy jiný, než u nás. Pak třeba Konzerthaus ve Vídni může mít jako sponzory hned čtyři velké banky. I to souvisí s daňovým systémem. Vše se pochopitelně pak i jinak vnímá. Kdyby třeba v Rakousku nějaký ředitel takové banky řekl, že nepojede do Salcburku na festival, tak tam je ze společenského hlediska okamžitě mrtvým mužem… To je úplně něco jiného, než tady u nás.

Je. Je to hodně těžké. A stejně těžké je si ho udržet.

Na čem všem to záleží?

Že nikoho nenaštvete, že nikoho nezklamete, že každý projekt je v něčem jiný než ty předchozí, že je lepší. A taky hodně záleží na tom, s jakým konkrétním člověkem od toho kterého sponzora na projektu pracujete. Jestli onen člověk má nebo nemá k hudbě vztah.

Mají sponzoři tendenci mluvit do konkrétní podoby večera? Do programu?

Do programu ani ne, ale do podoby večera a do jeho organizace ano.

Setkává se sponzor s umělcem, kterého sponzoruje?

Ano, setkává…

Kolik lidí za sponzora?

To je velmi rozdílné. Jsou to hlavně akce, které jsou kalkulovány zvlášť, mimo rozpočet koncertu, třeba recepce, kde je i čtyři sta, pět set lidí. Někdy však pouze malá večeře – osm až deset lidí…

Zazpívá jim tam onen umělec?

Ne, ne, to neexistuje. Já jsem teď zrovna měla jednu poptávku právě v souvislosti s koncertem Bryna Terfela, zda by se nezúčastnil charitativní večeře v rezidenci velvyslance a jestli by na ní něco nezazpíval. To jsme striktně odmítli. Je to kontraproduktní, jak před koncertem, tak vlastně i po koncertě, třeba právě na následné recepci. Já si myslím, že tam už hudba nemá vůbec co dělat, že po koncertě už by další hudba znít neměla.

Jsou věci, které jsou už stanoveny ve smlouvě. Tedy že bude tisková konference, že bude určitý počet zkoušek, že bude určitý počet setkání s novináři, jak to bude s účastí v televizním vysílání, jak to bude s večeří po koncertě nebo zda bude autogramiáda. No a pak se dělá upřesnění zhruba dva měsíce před koncertem, kdy už je také známý přesný čas příletu a odletu.

Do jaké míry jsou vůbec umělci ochotni s vámi při tvorbě onoho „minutovníku“ svého pobytu v Praze spolupracovat, podílet se na vašich představách a potřebách pořadatele? Dávají si třeba omezení v počtu setkání s novináři nebo vystoupení v televizi?

Dávají, hlavně když přijíždějí poprvé. Tedy když to je pro ně nové prostředí, když neznají mě jako pořadatele. I když – jeden ze zpěváků mně prozradil, že mám v zahraničí už přezdívku: Mama Lena. Že si mezi sebou říkají: Ty jedeš do Prahy? A dělá to tam Mama Lena? Tak to bude v pohodě! – Striktní podmínky mají spíš zahraniční manažeři umělců, týká se to třeba toho, jaké má či nemá být při vystoupení světlo, co musí umělec mít při vystoupení k dispozici a co se naopak nesmí… Hlavní je ale v tom všem jedno: Já jako pořadatel nesmím nějakým způsobem negativně ovlivnit jejich výkon. Musí se jim dobře zpívat, musím jim zajistit maximální pohodlí.

Požadavky na hotel?

Musí jít otevřít okno, pochopitelně klid, soukromí…

A ten nejkurióznější požadavek, se kterým jste se setkala?

Co se požadavků souvisejících s hotelem týče, to ani ne. Ale sháněla už jsem saka, kalhoty, boty…

Mívají zpěváci požadavky na orchestr? Chtějí předem například vědět, kdo je bude doprovázet? A třeba si i přečíst nějaké reference?

Ne, to ne. Jen jednou jsem se setkala přímo na místě s protestem vůči orchestru i dirigentovi…

S oprávněným protestem?

Oprávněným.

Kolik času zbývá umělci jen pro sebe? Tedy času, kdy si může dělat co chce?

Žádný čas. Nemají žádný čas pro sebe. Snad jedině dopoledne v den koncertu, kdy někteří z nich chtějí být v klidu na hotelovém pokoji.

Hodně cestuji a musím sledovat, co se v zahraničí děje, co kdo nahrává, co je takříkajíc „in“. Nejde jen o to přivézt zpěváka, snažím se i vyhledat projekty. Svou roli také hrají doporučení, osobní kontakty, moje osobní návštěvy na představeních či koncertech v zahraničí…

Když bychom to vzali z druhé strany a dostala byste za úkol přivést nějakou uznávanou hvězdu do Prahy. Jak dlouho to asi tak trvá, než se to podaří?

To je hodně rozdílné. U někoho dejme tomu půl roku, u někoho dva roky. Záleží i na tom, jak se překrývají termíny v kalendářích, jaké jsou naše možnosti, jak je u nás volný sál či orchestr, zda se pro tu kterou konkrétní dobu a jméno umělce najde sponzor, jaké jsou finanční podmínky umělce…

Už se stalo, že jste měla nějaké to velké jméno, a třeba jen kvůli tomu, že jste nesehnala sponzora nebo nebyl volný sál, z vystoupení sešlo?

Stalo se mi, že mně slíbený sponzor nakonec nevyšel, a že jsem si musela vzít úvěr a koncert doplatit ze svého…

Bylo to hodně peněz?

Hodně.

Kolik podobných koncertů, jako je ten váš zatím poslední – tedy koncert Bryna Terfela, zvládnete uspořádat za rok?

Tak tři. Zvládla bych jich i víc, kdyby bylo víc sponzorů, a taky kdyby byla poptávka…

Je velká konkurence u nás mezi manažery vašeho zaměření?

To nedokážu přesně říct. Spíš bych odpověděla, že je velká konkurence při přetahování se o sponzory. U nás je ke škodě, že se nedokážeme my, pořadatelé, mezi sebou domluvit. Že si to každý děláme takříkajíc na svém vlastním písečku. Potají. Kdybychom se dokázali domluvit, tak ta práce bude pro nás všechny příjemnější.

O kolika konkurenčních pořadatelských subjektech mluvíte?

Tak o čtyřech, pěti, možná šesti.

I přes konkurenci – prozradíte, koho přivezete po už slíbené Cecilii Bartoli a Sondře Radvanovski?

Povím tak za měsíc…

Bude to žena? Muž?

Bude to žena a pak muž… (smích)

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák