Tady je úroveň jednoznačně diletantská

  1. 1
  2. 2

Slavní pianisté z počátku století. O jejich reprodukčním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (131)

První z pořadů, při kterých Ivan Medek a Ivan Moravec srovnávali kvalitu interpretačních výkonů, je z roku 1965. Ve volném rozhlasovém cyklu Umění 20. století se tehdy potkali nad nahrávkami slavných pianistů z prvních roků století. Soubor nahrávek vydala krátce před tím německá firma Telefunkfen.
***

Ivan Medek: Myslím, že je velmi těžké – a v tom se docela určitě oba dva shodneme – posuzovat dnes výkony kumštýřů, kteří jsou časově tak daleko od nás. A nota bene i natáčení je v té době tak strašně odlišné od naší doby. Ale než začneme hovořit o tom, jak jednotliví z nich hrají, mohli bychom si na začátek poslechnout třeba první ze záznamů, který je na desce uveden, a to je slavný německý klavírista Eugen d‘Albert. Dnes je vlastně známý jen jako skladatel, autor realistické opery Nížina. V roce 1913 natočil Beethovenovo Rondo G dur opus 51 číslo 2. Bylo mu v té době čtyřicet devět let.

Ivan Moravec: Já mám samozřejmě tak trošku stud za to, že tak slavné jméno asi zkritizuji. Ale tady je úroveň jednoznačně diletantská. Ruce nejsou pohromadě, trylky nikdy nezazní, pasáže jsou nevyrovnané. Myslím, že to prostě je nešťastný dokument a že bude lepší, když se podíváme na další, abychom měli nějaké srovnání a mohli mluvit trošku konkrétněji.

Ivan Medek: Rozhodně. Nehledě k tomu, že budeme muset zřejmě zásadněji mluvit k celé otázce nahrávání v té době. Snad bychom si mohli poslechnout jiného slavného pianistu té doby – Franze Xavera Scharwenku, polského klavíristu a pedagoga, který v roce 1905 nahrál Schubertovo Impromptu hongrois.

Ivan Medek: A po tomhle klavírním výkonu Scharwenky, slavného pianisty z dávných dob, bych se zeptal trošku z jiného konce na tvoji první osobní zkušenost s mikrofonem. Kdy poprvé před tebou stál mikrofon?

Ivan Moravec: Poprvé přede mnou stál mikrofon, když jsem byl žákem prvního ročníku konzervatoře. Tehdy jsem začínal natáčet v karlínském studiu. Myslím, že to byly malé skladby Ilji Hurníka. To byl můj křest. Ovšem jaksi užitek jsem z toho neměl, protože tehdy to bylo živé vysílání.

Ivan Medek: Kolik ti bylo let?

Ivan Moravec: Bylo mi šestnáct let.

Ivan Medek: Scharwenkovi, když natáčel tuto desku, bylo padesát pět let. A byl už řadu let – řekněme třicet – velice slavným pianistou. Tady je myslím jeden z důležitých bodů, ke kterému se budeme muset v průběhu našeho pořadu vracet. Řekl bych to takhle: technická úroveň všech nahrávek, které máme před sebou, je pozoruhodná…

Ivan Moravec: …tedy kvalita záznamu…

Ivan Medek: Ano, kvalita záznamu. Ať už je to způsobeno tehdy novým elektrickým způsobem záznamu anebo mimořádnou technickou úrovní převedení těchto starých záznamů na moderní mikrodesku. V každém případě se můžeme velice spolehlivě opírat o to, co na desce skutečně zní.  Nemusíme si jako v případech některých velmi slavných zpěváků odmýšlet technickou nedokonalost záznamu a říkat: jistě to muselo být nějaké mimořádné, protože proč by jinak ti lidé byli slavní? A můžeme skutečně vyjít z toho, co na desce je zaznamenáno. To znamená: máme dost konkrétní měřítko. Je jisté, že to měřítko bude právě zásluhou kvality desky – v tomto případě by se snad dalo říct spíš její vinou – asi dost nemilosrdné.

Ivan Moravec: Myslím, že bude. Oba dva výkony, i když mezi nimi je určitý slabý rozdíl, nesou stejné znaky diletantismu. Myslím, že se nemusíme bát užít tohoto slova, protože by bylo klamání veřejnosti a nás samých, kdybychom tohoto slova nepoužili. Oba dva pianisté dělají dojem, že jsou to spíš staří penzionovaní právníci, kteří hrají znamenitě na klavír, než že by to byli mistři svého nástroje. Domnívám se, že bychom teď měli zahrát něco, co bychom mohli bezvýhradně pochválit, abychom nevypadali jako takoví mladíci, kteří se příliš cítí a o slavných jménech mluví s neúctou. Myslím, že by byl dobrý návrh, kdybychom si poslechli Ignaze Friedmana, který hraje Mendelssohnovu Píseň beze slov.

Ivan Medek: Ignaz Friedman patří ovšem k mladší generaci. Narodil se roku 1882. Tento záznam je časově maximálně o deset let mladší než záznamy, které jsme slyšeli předtím. A je nahrán ve středním věku klavíristy. To znamená v době, kdy Friedmanovi bylo kolem čtyřiceti let. Čili možnost srovnání tady skutečně je. Nehledě k tomu, že Friedmanův záznam je z hlediska zvukového příjmu technicky horší. Ovšem srovnávat můžeme.

Ivan Moravec: Myslím, že bylo dobře, že jsme si Friedmana zahráli, protože tady se opravdu jedná o naprosté zvládnutí řemesla a o skutečný umělecký projev, zatímco obě předchozí ukázky tak selhávají v úplně základních předpokladech, které každý pianista musí mít v malíku, že se to vážně nedá posuzovat. U Friedmana je stupeň technické vybroušenosti maximální. To si člověk nemůže představit lépe zahráno. A když je tento základní technický předpoklad stoprocentně splněn, pak teprve může začít hluboký hudební projev. Tady není pochyby, že Friedmanovi ty tóny skutečně promlouvají. Je to prostě projev z vnitřku hudby. Není to úzkostlivé hledání kláves. Jsem rád, že můžeme skutečně moc Friedmana chválit a že mu můžeme vyseknout poklonu. Protože to, co jsme řekli o předchozích pianistech, neprojevovalo zrovna nějakou zvláštní úctu ke slavným jménům.

Ignaz Friedman (zdroj commons.wikimedia.org/Bain News Service)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář