Má vlast

Má vlast je cyklus šesti symfonických básní českého skladatele Bedřicha Smetany, který jej zkomponoval v letech 1874-1879. Jedná se o jeden z vrcholů české klasické hudby. Cyklus se skládá z šesti částí: Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Premiéru celého cyklu s orchestrem provedl dne 5. listopadu 1882 Adolf Čech na pražském Žofíně.

Dílo a jeho vznik

Po dokončení opery Libuše (1872) pojal Bedřich Smetana myšlenku, že zkomponuje symfonické básně, které by obsahově propojil s touto operou. Uvažoval o Vyšehradu či Vltavě a přemýšlel o dalších částech s názvy Říp, Lipany a Bílá hora. Uskutečnění tohoto nápadu odsunul kvůli intenzivní práci na opeře Dvě vdovy. K realizaci námětu se Smetana vrátil na podzim roku 1874 v poměrně tragickém období, kdy už zcela ohluchl. Forma cyklu a počet částí bylo něco zcela novátorského.

Cyklus vznikal mezi lety 1874-1878, Smetana jej nakonec pojmenoval Má vlast. První skladbu s názvem Vyšehrad začal Smetana komponovat koncem září 1874 i přes zákaz lékaře, zbytky sluchu ovšem ztratil během jednoho měsíce. Vyšehrad dokončil 1. listopadu jako zcela neslyšící. Do konce roku 1874 složil ještě Vltavu.

Šárku a Z českých luhů a hájů komponoval v následujícím roce. Na několik let upustil od tvorby cyklu, mezitím psal jiná díla. Poslední části Tábor a Blaník na sebe úzce navazují a byly dopsány cíleně k dokončení cyklu dokončil je v roce 1878.

Z počátku nebylo dílo veřejností nijak vřele přijato, neboť vzniklo v době dozvuků českého národního obrození. Později se cyklus stal velmi oblíbeným do té míry, že je každoročně hráno 12. května (výročí Smetanova úmrtí) jako zahajovací dílo na festivalu Pražské jaro a v den české státnosti 28. října.

Programní obsah cyklu

Každá z částí má zcela individuální charakter. Smetana v těchto dílech propojil formu symfonické básně (inspirován Franzem Lisztem) s ideály historických událostí, krajiny, či legendy.

V cyklu nalézáme vzpomínky na významné události naší historie včetně promítnutí nejsvětlejších ideálů této historie do budoucnosti a zároveň vykreslení povahy českého člověka i jeho životní krajinné prostředí. V celé světové hudební literatuře nenajdeme zřejmě podobně koncipovanou a uskutečněnou práci. Jedná se o Smetanovo vrcholné dílo a jedno z vrcholných děl české klasické hudby.

Smetana zde dovršil svou koncepci použitou už při kompozici symfonických básní vytvořených za pobytu ve Švédsku – Richarda III., Valdštýnova tábora a Hakona Jarla. S předlohou pracuje jen jako s obecným podnětem a pomyslným dějem. Symfonické básně v Mé vlasti jsou pojaty jako syntéza volných a samostatných obrazů

Vyšehrad

První symfonickou báseň komponoval Smetana od konce září do 18. listopadu 1874, premiéru měla 14. března 1875. V létě roku 1874 začal Smetana ztrácet sluch a brzy následovala úplná hluchota. Jeho léčba byla založena na izolaci o ostatních zvuků, ale byla neúspěšná.

Báseň začíná zvuky harf mýtického zpěváka Lumíra a přechází v tóny hradní výzbroje. Tato část představuje hlavní motiv Vyšehradu, jako sídla nejstarších českých králů a jsou použity i v dalších částech cyklu. V partituře jsou k provedení úvodních arpeggií dvě harfy. Po dominantním septakordu hrají dechy hlavní téma, přidávají se žestě, smyčce a bicí nástroje vrcholí ve fortissimu. Čtyř tónový motiv (b-es-d-b) představuje Vyšehrad a zazní znovu na konci Vltavy, a nakonec při vyvrcholení celého cyklu v závěru Blaníku.

V další části Smetana připomíná příběh hradu, pro něž je charakteristické rychlejší tempo, které připomíná pochod vítězství. Zdánlivě triumfální vyvrcholení je přerušeno krátkou sestupnou pasáží, zachycující zničení Vyšehradu husity. Poté znovu zazní úvodní pasáž harf, která opět připomíná krásu hradu, který se proměnil v trosky. Báseň končí pasáží znázorňující řeku Vltavu protékající pod hradem.

Vltava

Vltava byla složena mezi 20. listopadem a 8. prosincem 1874 a měla premiéru 4. dubna 1875 pod vedením Adolfa Čecha. Je přibližně 12-13 minut dlouhá, v tónině e moll.

Smetana o ní napsal: „Skladba líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků, chladná a teplá Vltava, spojení obou potůčků do jednoho proudu; pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody; při noční záři lůny rej rusalek; na blízkých skalách vypínají se pyšně hrady, zámky a zříceniny, Vltava víří v proudech Svatojánských; teče v širokém toku dále ku Praze. Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátním toku svém v Labi.“

Vltava je adaptací italské lidové písně renesančního původu La Mantovana, jejíž motivy lze nalézt i v izraelské státní hymně Hatikvě. Hlavní téma v durové tónině se také objevuje v české lidové písni Kočka leze dírou. Hanns Eisler ji použil pro své dílo Píseň o Vltavě. V roce 2011 byla Vltava použita v americkém filmu Strom života.

Šárka

Třetí báseň byla dokončena 20. února 1875. Je pojmenovaná po ústřední postavě válečnici Šárce ze staročeských legend o Dívčích válkách. Šárka se připoutá ke stromu a čeká zde jako návnada, až ji kníže Ctirad zachrání. Šárka omámí muže Ctiradovy družiny medovinou, jakmile usnou zazní lovecký roh – signál ostatním ženám. Příběh končí zuřícími dívkami, které vraždí spící muže. Poprvé byla proveden pod taktovkou Adolfa Čecha buď 10. prosince 1876, nebo 17. března 1877 (zdroje se neshodují).

Slovy autora: „V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počne líčením rozzuřené dívky, jež pomstu přísahá za nevěrnost milence celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada s jeho zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu, při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její – zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada, tak zbrojnoše až k spánku. – Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vyhrnou se tyto ku krvavému činu, hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.“

Z českých luhů a hájů

Smetana dokončil tuto báseň 18. října 1875 a první veřejné představení o osm týdnů později 10. prosince 1875.

Báseň vyobrazuje krásy českého venkova a české krajiny. První část je věnovaná vznešenosti lesa s překvapivou fugou ve smyčcích s jemnou lesní melodií rohů, téma později přebírá celý orchestr. Ve druhé části je vesnická slavnost v plném proudu. Inspirací byla autorovi krajina kolem Jabkenic, kde se v té době pobýval.

Skladatel o této básni napsal: „Toť všeobecné kreslení citů při pohledu na českou zem. Ze všech stran tu zazní zpěv plno vroucnosti, jak veselý tak melancholický z hájů a luhů. Lesní kraje v sólech hornistů – a vesele ourodné nížiny labské a jiné a jiné, vše se tu opěvuje. Každý může ze skladby té si vykreslit, co mu libo – básník má volnou cestu před sebou, arciť musí skladbu v jednotlivostech sledovat.”

Tábor

Báseň byla dokončena 13. prosince 1878 a měla premiéru 4. ledna 1880, je pojmenována podle města Tábora, které bylo založeno husity a sloužilo jako jejich centrum během husitských válek. Období husitství považoval Smetana za vrcholné období českých dějin. Podkladem básně je incipit husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, který se v různých podobách objevuje po celou dobu skladby.

Smetana si o Táboru poznamenal: „Motto: Kdož jste boží bojovníci! Z této velebné písně pozůstává celá stavba skladby. V sídle hlavním – v Táboře – zazněl tento zpěv zajisté nejmohutněji a nejčastěji. Skladba líčí též pevnou vůli, vítězné boje a vytrvalost, a tvrdošíjnou neústupnost, kterou skladba též také končí. Do detailu se nedá rozdrobit, nýbrž zahrne všeobecnou slávu a chválu husitských bojů a nezlomnost povahy husitův.“

Blaník

Poslední báseň byla dokončena 9. března 1879 a premiéru měla 4. ledna 1880. Je pojmenována po hoře Blaník, v jehož nitru podle pověsti spí velká armáda rytířů v čele se sv. Václavem. Až bude národu nejhůře, otevře se v hoře veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a vyrazí proti nepřátelům, které porazí a v Čechách nastane opět klid a mír.

Blaník navazuje na předchozí báseň Tábor a objevují se v něm i obdobné motivy. V básni například opět zazní husitský chorál, avšak tentokrát jiná pasáž, která se objeví v závěrečné části Blaníku. Původní text převzaté pasáže husitského chorálu „že konečně vždycky s ním zvítězíte“ je odkazem ke vzkříšení českého národa a jeho vítěznému vzestupu. Poslední dvě básně cyklu tvoří soudržný pár, obdobně jako první dvě básně Vyšehrad a Vltava.

I zde Smetana komentuje: „Jest pokračování předešlé skladby: Tábor. Po přemožení reků husitských skryli se tito v Blaníku a čekají v těžkém spánku na okamžik, kde vlasti mají přijíti na pomoc. Tedy ty samé motivy jako v Táboře slouží v Blaníku za podklad stavby: ‘Kdo jste boží bojovníci’. Na podkladě této melodie (tohoto hus. principu) se vyvine vzkříšení národa českého, budoucí štěstí a sláva! kterým vítězným hymnusem, v podobě pochodu, skončí skladba a tak celá řada symf. básní „Vlasť“. Co malé intermezzo zazní v této skladbě též kratinká idyla: kresba polohy Blaníku, malý pastucha si huláká a hraje a ozvěna mu odpovídá.“

Významné interpretace

První uvedení Mé vlasti jakožto šestidílného cyklu nastalo 5. listopadu 1882; premiéra se odehrála v sále na Žofíně, cyklus byl nacvičen Výpomocným spolkem členů sboru a orchestru královského zemského českého divadla pod vedením dirigenta Adolfa Čecha. Představení navštívil i sám Bedřich Smetana, avšak bylo to první a zároveň poslední souborné uvedení celého cyklu, kterého se dožil (zemřel o 2 roky později).

V roce 1929 byla Má vlast zaznamenána na gramofonovou desku. Nahrávka byla pořízena Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha pro společnost His Master’s Voice; jednalo se vůbec první zaznamenanou nahrávku České filharmonie. V následujících letech Česká filharmonie Mou vlast propagovala na českém i zahraničním území a po nedlouhé době se stalo zvykem cyklus hrát při nejrůznějších státních příležitostech. Skladba je dnes považována ze vrcholné dílo nejen Bedřicha Smetany, ale české klasické hudby vůbec.

Ikonickým provedením Mé vlasti byl zahajovací koncert Pražského jara v roce 1990 s Rafaelem Kubelíkem a Českou filharmonií.