Rudolfinum

Rudolfinum je významná architektonická památka v centru Prahy s galerií a koncertními síněmi. Novorenesanční budova na břehu Vltavy je od svého otevření v roce 1885 spojena s hudbou a výtvarným uměním. V současné době je tento kulturní dům sídlem České filharmonie a Galerie Rudolfinum. Součástí budovy je Dvořákova a Sukova koncertní síň.

Historie

Založení a otevření

Vznik Rudolfina jako víceúčelové budovy, jejíž koncepce neměla v té době obdoby, iniciovala Česká spořitelna (tehdy Böhmische Sparkasse), nejstarší peněžní ústav na území Českého království, založený v roce 1825. Prestižní stavba vypovídala nejen o finančních možnostech a zázemí spořitelny, ale i o jejím sebevědomí, odpovědnosti a přesvědčení o výsostné úloze umění. Jako místo stavby byla vybrána parcela na pravém břehu Vltavy, přesně naproti Pražskému hradu. Místo, kde stávalo tzv. rejdiště, káznice, Broscheova chemická továrna a nakonec pila podnikatele a rytíře Lanny, tak konečně získalo důstojné využití.

Slavnostní otevření Rudolfina se mělo uskutečnit už 24. ledna 1885, ale pro nemoc korunního prince Rudolfa bylo odloženo. Nakonec se spořitelna rozhodla uspořádat slavnost 7. února 1885, byť Rudolf znovu nemohl přijet (do budovy se poprvé podíval až v dubnu). Slavnostní otevření přesto bylo velkou událostí. Za přítomnosti ředitele spořitelny, obou architektů a pražské honorace si hosté prohlédli nově otevřenou obrazárnu starých mistrů, sály umělecko-průmyslového muzea a vše vrcholilo slavnostním koncertem. Jako první skladba na něm zaznělo Svěcení domu od Ludwiga van Beethovena.

Český tisk se k otevření nového kulturního stánku, dokončeného jen krátce po Národním divadlu, stavěl rozpolceně. Novináři sice vítali „krásný palác“ a „monumentální budovu“, ale zároveň si stěžovali, že na slavnostním otevření se podílelo málo českých umělců a zaznělo málo českých skladeb.

Vyhrocení národnostních sporů okolo Rudolfina přišlo v roce 1891, spolu se soutěží na výzdobu dosud prázdných polí dvorany. Významným česky mluvícím malířům vadilo, že spořitelna neoslovila pouze je, a také to, že v porotě bylo příliš mnoho profesorů vídeňské Akademie. Odmítli se proto do soutěže přihlásit. Z nakonec došlých čtrnácti návrhů sice byly vybrány tři vítězné, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Pole dvorany jsou tak dosud bez umělecké výzdoby.

Rudolfinum v první polovině 20. století

Světoznámá koncertní síň sloužila České filharmonii od 4. ledna 1896, kdy zde pod vedením Antonína Dvořáka poprvé vystoupila.

Svůj účel plnila až do roku 1918, poté bylo rozhodnuto o jejím využití jako zasedací síně nového parlamentu Československé republiky. Známý citát říká, že ve válce mlčí múzy. V Rudolfinu byly ale múzy umlčeny i po válce, když po vzniku Československa v roce 1918 vyvstala nutnost najít důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění.

Koncertní povaha tohoto prostoru Rudolfina byla obnovena v letech 1940–1942 dle projektu Antonína Engela a Bohumíra Kozáka a tuto podobu si zachovala dodnes.

Adaptace budovy na nové využití probíhala s přestávkami v letech 1919 až 1932 zejména pod vedením architektů Václava Roštlapila a Rudolfa Kříženeckého a obnášela nemalé změny ve funkci i vzhledu zejména interiérů.

V první fází bylo zarovnáno pódium s koncertním sálem, o něco později byly odstraněny i varhany. Úpravami prošly lodžie, galerie a salónky. Přestavby ve vestibulu a foyeru spolu s propojením severního a východního traktu budovy umožnily lepší komunikaci mezi jednotlivými částmi sněmovny. Vytvoření prostor pro zázemí poslaneckých klubů a nově zřízenou jídelnu vedlo ke snižování stropů a vestavbě příček do sálů a místností v galerijní části Rudolfina.

Rudolfinum za druhé světové války

Počátek funkční a umělecké rehabilitace Rudolfina přinesla – trochu paradoxně – léta druhé světové války. Protektorát Čechy a Morava nebyl chápán jako svéprávný subjekt a zázemí pro politickou reprezentaci už proto nebylo potřeba. Přestože z původních plánů zbylo jen torzo, úpravy provedené v letech 1940 až 1942 znamenaly navrácení koncertního sálu původnímu účelu – i když pro Německou filharmonii, které v Čechách působila do roku 1945.

Architekti Bohumír Kozák a Zítkův žák Antonín Engel obnovili funkci a výzdobu koncertního pódia a sálu, také se ale zaměřili na zlepšení jeho akustiky, od počátku koncertní činnosti kritizované. Významným tvůrčím činem bylo pak zřízení malého koncertního sálu v přízemí, dnes Sukovy síně, která svojí koncepcí a výzdobou koresponduje s původní výzdobou Rudolfina.

Dějiny Rudolfina za okupace jsou spojeny s posledním dokončeným románem Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn. Spisovatel, literární kritik a novinář v něm vytvořil hluboce symbolický příběh, na jehož počátku zastupující říšský protektor R. Heydrich nařizuje odstranit z atiky Rudolfina sochu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, protože skladatelův židovský původ znesvěcuje svatostánek německého umění. Dva čeští zaměstnanci jdou za dozoru příslušníka SS „nepřátelskou sochu“ odstranit, málem však zlikvidují plastiku nacisty uctívaného Richarda Wagnera, když je splete Wagnerův výrazný nos. Za pomoci učeného Žida svůj omyl odhalí a předejdou vlastnímu neštěstí – zatímco v sále pod nimi za Heydrichovy účasti zní Mozartova hudba z opery Don Giovanni a kamenná socha komtura svrhává prostopášníka do pekel.

Poválečné období

V roce 1946 se do prostor Rudolfina vrátila Česká filharmonie, která se o sídlo dělila až do rozsáhlé rekonstrukce v 90. letech 20. století s Akademií múzických umění a hudební konzervatoří. Zatímco jižní část Rudolfina dále sloužila koncertům a hudebním představením, severní část si musela zvyknout na zcela jiné “umění”. Pro účely výuky konzervatoře byla totiž z Dvorany zřízena tělocvična. Majestátním prostorem se namísto zasvěcených uměleckých debat rozléhaly tělovýchovné povely a údery pingpongových míčků.

Koncem 80. let minulého století hrozil pak Dvoraně dokonce zánik, když se uvažovalo o vybourání hlavního schodiště a vestavbě dalšího koncertního sálu. K adaptaci však naštěstí nedošlo a sál si zachoval svou původní podobu.

Po prohlášení Rudolfina kulturní památkou v roce 1989 vyvstala výrazně potřeba rekonstrukce celé budovy, ale také zřízení nového technického vybavení, vzduchotechniky, chladících a bezpečnostních systémů, plynové kotelny, atd. Rekonstrukcí, která probíhala v letech 1990 až 1992, byl pověřen tým architekta Karla Pragera s úkolem v maximální možné míře respektovat původní koncepci architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze.
Po znovuotevření v roce 1992 bylo Rudolfinum plně vráceno múzám, jimž bylo od prvopočátku zasvěceno. Hlavním uživatelem budovy je dnes Česká filharmonie, obnovené prostory v severní části budovy slouží výstavním účelům Galerie Rudolfinum.

Současnost

Česká filharmonie pronajímá v budově Rudolfina řadu reprezentačních prostor využitelných nejen pro potřeby hudebních produkcí, ale i konferencí, rautů a dalších společenských akcí. Kromě velké Dvořákovy síně, určené pro pořádání orchestrálních koncertů, je k dispozici i komorní Sukova síň, zkušebny, šatny a špičkově vybavené nahrávací studio. Pro společenská setkání lze využít sály a salonky.

Dvořákova síň

Světoznámá koncertní síň sloužila České filharmonii od 4. ledna 1896, kdy zde pod vedením Antonína Dvořáka poprvé vystoupila. Hlavní sál Rudolfina je vhodný zejména pro interpretaci oratorní, symfonické i komorní hudby.

Ústředním prvkem jsou varhany vyrobené dle návrhů Josefa Zítka a Josefa Schulze Wilhelmem Sauerem ve Frankfurtu nad Odrou.

Sukova síň

Koncertní sál primárně určený k produkci komorní hudby je stejně jako Dvořákova síň napojen na nahrávací studio. Prostor navazuje na velkou Dvoranu a je nejčastěji využíván ke konferencím, aukcím či firemním prezentacím.

Sloupový sál

Kavárna neboli Sloupový sál se nejčastěji využívá pro pořádání tiskových konferencím, křtů uměleckých děl nebo menších společenských setkání.

Prezidentský salonek

Jeden z nejreprezentativnějších sálů Rudolfina, přilehlý k východní části Dvořákovy síně, lze využít k tiskovým konferencím, prezentacím a menším společenským setkáním.