Spící krasavice

Spící krasavice je balet Petra Iljiče Čajkovského na libreto Ivana Vsevoložského. Autorem choreografie je Marius Petipa. Premiéra baletu se konala v Petrohradě 15. ledna 1890.

Dílo a jeho vznik

Spící krasavice je balet férie o třech jednáních a prologu, k jehož vzniku nejvýznamněji přispěl ředitel Carských divadel Ivan Vsevoložskij. Ten oslovil Petra Iljiče Čajkovského, aby vytvořil partituru, první baletní mistr souboru Marius Petipa se měl stát autorem choreografie a Vsevoložskij vytvořil návrhy kostýmů a sepsal libreto. V něm se inspiroval jednak pohádkou La Belle au Bois Dormant Charlese Perraulta, jednak verzí obdobného příběhu, kterou zpracovali bratři Grimmové.

Premiéra baletu zaznamenala obrovský úspěch a balet se stal druhým nejoblíbenějším baletem z repertoáru carských divadel. Tanečně zřejmě nejvíce zaujalo pas de deux princezny Floriny a modrého ptáka v posledním jednání. Především virtuózní pánská variace, kterou si patrně choreograficky připravil její interpret Enrico Cecchetti.

Mimo Petrohrad byla Spící krasavice poprvé inscenována v Moskvě v roce 1899 Alexandrem Gorským. Původní Petipova choreografie byla zapsána pomocí Stěpanovovy notace kolem roku 1903. Tyto choreografické partitury jsou dnes součástí Sergejevovy sbírky v Divadelním oddělením Houghton Library Harvardovy univerzity.

Spící krasavice zůstala na repertoáru Mariinského (později Kirovova) divadla i po Velké říjnové revoluci. První sovětská inscenace byla vytvořena Fjodorem Lopuchovem v roce 1922. O třicet let později uvedl svou verzi baletu Konstantin Sergejev, která se na prknech petrohradské první scény hraje dodnes. Díky těmto inscenacím se postupně role Šeříkové víly změnila v čistě taneční part.

Na Západ se balet dostal v roce 1896, když byl uveden Giorgiem Saraccem v milánské La Scale. Části uvedl i soubor Sergeje Ďagileva Les Ballets Russes v roce 1911 s Matildou Kšešinskou a Václavem Nižinským v hlavních rolích, celý balet pod názvem Spící princezna uvedl soubor v inscenaci Nikolaje Sergejeva a výtvarném zpracování Leona Baksta v Londýně roku 1921 (hudební partituru upravil Igor Stravinskij). Tato inscenace však nesklidila mnoho úspěchu a Ďagilev se proto rozhodl o rok později představit jednoaktový balet Aurořina svatba.

Ve Spojených státech byla Spící krasavice poprvé představena ve zkrácené verzi během turné Anny Pavlovové v New Yorku 1916.

V britském baletu tradici Spící krasavice založil Nikolaj Sergejev, kterého o vytvoření inscenace v roce 1938 požádala umělecká šéfka souboru Vic-Wells Ballet Ninette De Valois. Premiéra se uskutečnila v roce 1939. Tentýž balet byl uveden rovněž krátce po 2. světové válce, když se v roce 1946 znovuotevírala Královská opera.

Roku 1999 představil Sergej Vicharev první historicky poučenou rekonstrukci baletu na prknech Mariinského divadla. Jako první pracoval ve větším měřítku se zápisy ve Stěpanovově notaci, rovněž obnovil i kostýmy a scénu dle původních návrhů.

Podruhé k rekonstrukci titulu přistoupil Alexej Ratmanskij v roce 2015. Inscenace vznikla ve spolupráci American Ballet Theatre a milánské La Scaly.

Synopse baletu

Během prologu se slaví křtiny čerstvě narozené princezny Aurory. Přicházejí dobré víly a každá přináší princezně svůj dar – krásu, smělost, přívětivost apod. Náhle se zjevuje zlá víla Carabosse, kterou královský komoří Catalabutte zapomněl na oslavu pozvat. Proto se chce pomstít a vysloví strašlivou kletbu. V den svých 16. narozenin se Aurora píchne do prstu a zemře. Vše zmírní až Šeříková víla, podle její věštby princezna jen upadne do hlubokého spánku, z něhož ji probudí pouze polibek z pravé lásky.

V prvním jednání sledujeme přípravy na oslavu a zásnuby mladé Aurory. Před branami paláce jsou chyceny přadleny s pletacími jehlicemi, které král ze strachu o svou dceru zakázal. Jejich odsouzení zabrání až královna. Během narozeninové oslavy jsou představeni čtyři nápadníci, s nimiž Aurora tančí (slavné tzv. Růžové adagio) a má si z nich vybrat budoucího ženicha. V tu chvíli se objevuje záhadná postava, která předává princezně vřeteno. Dívka se o něj píchne, padá k zemi a Carabosse se smíchem uniká. Do všeobecného zmaru přichází Šeříková víla, opomíná všechny na svou věštbu a poté kouzlem uspává celé království.

Ve druhém jednání se seznamujeme s princem Désiré a jeho družinou, s se princ vydal na lov a s níž na lesní mýtině tančí. Princ je nešťastný, jelikož nemůže najít lásku. Objevuje se Šeříková víla a ukazuje mu vizi krásné Aurory, do které se Désiré na první pohled zamiluje. Následuje snové jednání, v němž princ tančí s Aurorou. Poté jej Šeříková víla přivádí k očarovanému paláci, kde Désiré polibkem probouzí Auroru. K životu přichází celé království a šťastní královští rodiče dceru zaslíbí princi.

Třetí jednání je čistě tanečním výjevem, během nějž se na královském dvoře slaví svatba Aurory a Désirého. Jako hosté tančí řada pohádkových postav jako víly Zlata, Stříbra, Safírů a Diamantů, Kocour v botách s bílou kočičkou, Popelka se svým princem, Karkulka a vlk, Paleček a obři a princezna Florina s modrým ptákem. Nejslavnějšími tanečními scénami je jednak velké pas de deux Floriny a modrého ptáka a grand pas de deux (tzv. svatební) Aurory a Désirého, které kromě virtuózního tance původně obsahovalo ve svém počátku rovněž kratší mimovanou pasáž, v němž si princezna s princem vzájemně vyznávali lásku.

Hudba

Spící krasavice se stala první spoluprací Čajkovského s Petipou. Choreograf pro skladatele vytvořil podrobný soupis instrukcí a hudebních požadavků, na jejichž základě Čajkovskij tvořil. Náčrty hudebních skladeb poté jezdil přehrávat k choreografovi domů, kde se mu dostalo zpětné vazby. Přesto nakonec Petipa do Čajkovského partitury zasáhl a vyňal nebo zkrátil několik čísel ze 2. a 3. jednání, která byla původně součástí.

Největší změnu zaznamenala variace pro princeznu Auroru ve 2. jednání. Původní hudební číslo, které Čajkovskij vytvořil, Petipa odmítnul, protože podle něj nepodporovala talent první představitelky hlavní role Carlotty Brianzy, které se hudba rovněž příliš nelíbila. Na její místo byla proto přesunuta Variace Zlaté víly ze 3. jednání, k níž dirigent Riccardo Drigo dokomponoval čtyři takty, aby ji lépe propojil s předcházejícím valčíkem.

Další hudební přesuny přinesla inscenace Konstantina Sergejeva. Ten do 2. jednání vytvořil novou variaci pro princeznu Auroru a přidal rovněž jednu pro prince Désirého na hudbu tance komtes (část č. 12), která byla nejpravděpodobněji vyškrtnuta ještě před premiérou, a tudíž nebyla součástí původní Petipovy verze. Variace Carlotty Brianzy z roku 1890 byla přesunuta ze 2. jednání na počátek 3. jednání, kde na ni tančila Šeříková víla.

První české provedení

Spící krasavice byla poprvé uvedena v Čechách roku 1924 jako Šípková Růženka, v choreografii Remislava Remislavského. Inscenaci uvedlo Národní divadlo Praha.

Galerie

Postavy

princezna Aurora – Carlotta Brianza
princ Désiré – Pavel Gerdt
Šeříková víla – Marie Petipa
Carabosse – Enrico Cecchetti
princezna Florina – Varvara Nikitina
Modrý pták – Enrico Cecchetti
král Florestan XIV. – Felix Kšešinskij
královna – Giuseppina Cecchetti
Catalabutte – Timofej Stukolkin

Noty

Notový materiál na IMSLP.

Durata

Balet trvá cca 150 minut.

Ikonická ztvárnění rolí

Margot Fonteyn, Tatiana Terechova, Olesya Novikova, Aurelie Dupont, Evgenia Obraztsova, Alina Cojocaru.

Slavná zpracování

1890 – choreografie Marius Petipa
1899 – choreografie Alexander Gorskij dle Petipy
1921 – Spící princezna, choreografie Nikolaj Sergejev dle Petipy
1922 – choreografie Fjodor Lopuchov dle Petipy
1946 – choreografie Nikolaj Sergejev dle Petipy
1952 – choreografie Konstantin Sergejev dle Petipy
1952 – choreografie Vasilij Vainonen dle Petipy
1963 – choreografie Jurij Grigorovič dle Petipy
1966 – choreografie Rudolf Nurejev dle Petipy
1992 – Anastázie – poslední dcera cara, choreografie Youri Vàmos
1996 – choreografie Mats Ek
1999 – choreografie Sergej Vicharev dle Petipy
2001 – La Belle, choreografie Jean-Christophe Maillot
2011 – choreografie Nacho Duato dle Petipy
2012 – choreografie Matthew Bourne
2015 – choreografie Alexej Ratmanskij dle Petipy

 

(Autorkou textu je Zuzana Rafajová.)