Talich byl prostě dříč

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (99)

Ivan MedekV roce 1967 pozval Ivan Medek k mikrofonu Československého rozhlasu Karla Ančerla, Josefa Vlacha a Milana Munclingera, které spojovalo především to, že všichni tři byli žáky Václava Talicha. V rozhovorech s nimi Ivan Medek pojmenovával charakteristiky největšího českého dirigenta, k němuž měl sám nesmírně blízko a jemuž byl v nejtěžších chvílích jednou z opor.

V době, kdy na Talichovi leželo poválečné obvinění z údajné kolaborace s nacisty, přišla za ním skupina mladých hudebníků v čele s Ivanem Medkem, že chtějí pod jeho vedením pracovat. Tento projev důvěry byl pro dirigenta v době, kdy měl zakázáno spolupracovat s Českou filharmonií i Národním divadlem, životně důležitý. Jako už předtím, v říjnu 1945, kdy Medek zorganizoval Talichovo vystoupení na téma Duchovní problémy reprodukce v rámci Akademického týdne. Talich, jemuž od konce války nebylo dovoleno vzít do ruky taktovku, psal 31. října 1945 v dopise dvacetiletému Medkovi: „Dojímal mne zejména ten příliv mladých lidí a vědomí, že ti šli po celé to neuvěřitelné údobí věrně se mnou. Práce s mládím mě vždy okouzlovala a věřte, že po ničem netoužím tak jako po možnosti takové nějaké situace, kde by moje zkušenost se mohla snoubit s překotnou odvahou mladých ve společné práci. Nemohu nedoufat, že při všech těch možnostech, které nám dává nový život, by se nenašla právě tato možnost, z níž by mohlo vzejít leccos užitečného.“

Ivan Medek Václava Talicha poznával tehdy i v dalších letech. A otázka poznávání Talicha pro něj neztrácela naléhavost ani v době, kdy už dirigent nežil. Jasně to vysvítá z jeho úvodního slova k celému pořadu.
***

Ivan Medek: Poznat uměleckou osobnost velikého dirigenta je pravděpodobně stejně složité jako poznat každou lidskou osobnost. Protože poznat je trochu něco jiného než charakterizovat z toho, co o člověku víme, anebo z toho, co o člověku bylo řečeno anebo dokonce třeba napsáno v novinách.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)

Já si vzpomínám, že jsem toho o Václavu Talichovi věděl už jako kluk mnohem víc, než jsem vědět měl a než bylo dobré k tomu, aby ho člověk skutečně dobře poznal. Například jsem se dočetl, že to je člověk ješitný, že to je člověk zlý, že to je člověk bezcharakterní, že to je člověk, který by neměl v žádném případě stát na vedoucím místě jakékoliv české hudební instituce, tím méně třeba Národního divadla nebo České filharmonie. Na druhé straně že je to člověk geniální, že je to báječný společník, že je to skvělý interpret Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka, že to je nejhorší interpret Smetany, Dvořáka, Suka, Nováka, že to je geniální dirigent pro řízení světové klasiky, zejména Mozarta, že to je naprosto neschopný mozartovský dirigent, že to je člověk zlostný, že je to člověk hodný, že to je člověk, který nemá vůbec žádný vztah ke své rodině, že to je člověk, který má rád svoji rodinu. A myslím, že bych mohl tímhle způsobem pokračovat donekonečna.

A pak jsem Václava Talicha poznal. Od konce války až do konce jeho života. Vlastně nepoznal, pokoušel jsem se ho poznat a poznávat každý den, kdy jsem měl příležitost být blízko něho. A někdy se mně to dařilo trošku víc, někdy trochu míň.

Jsem teď, léta po jeho smrti, v dost těžké situaci, mám-li se pokusit ve dvouhodinovém pořadu charakterizovat Václava Talicha jako osobnost a jako člověka. Vím, že to není možné, vím, že na to nestačí ani jeden pořad, ani jedna kniha, ani třeba znalost všech jeho gramofonových snímků. Ale přesto si myslím, že bychom se měli k Václavu Talichovi, nejenom dnes večer, vrátit, ale vracet pořád, protože to je jeden z těch dirigentů, jejichž umění tvoří základní pilíř toho, čemu se říká kultura dvacátého století. Alespoň u nás, ale rozhodně i ve světovém měřítku. A že bychom si měli něco z Talichova života a díla připomenout.

Václav Talich a Ivan Medek - komorní koncert na počest Václava Talicha - Dům umělců 28. září 1957 (zdroj nm.cz)
Václav Talich a Ivan Medek – komorní koncert na počest Václava Talicha – Dům umělců 28. září 1957 (zdroj nm.cz)

Bylo by dobře, kdybychom začali hudbou, ale předtím musíme říct ještě několik slov. Musíme si vzpomenout na rok 1918, na první koncert České filharmonie v nové osvobozené republice. Bylo to 30. října 1918, kdy poprvé zazněla premiéra nové skladby Josefa Suka Zrání, skladby, jejíž premiéru svěřil Suk tehdy málo známému Václavu Talichovi. Byla to premiéra, která znamenala začátek nové epochy v dějinách České filharmonie a v dějinách celého moderního českého reprodukčního umění. Premiéra, na jejímž základě se stal Václav Talich šéfem České filharmonie.

(hudba – Josef Suk: Zrání – Česká filharmonie & Václav Talich – ukázka)

V roce 1918, když řídil premiéru Zrání, bylo Václavu Talichovi třicet pět let. V roce 1954, když byl záznam ze zkoušky Zrání zachycen na gramofonovou desku, mu bylo sedmdesát jedna let. Mezi tím je celý lidský život, naplněný nepředstavitelným množstvím práce. Pokusme se podívat na ten lidský život i na tu práci, ať už v dokumentech, v zachycených záběrech z Talichových zkoušek anebo vzpomínkách těch, kteří měli možnost Talicha při práci vidět a spolupracovat s ním.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář