Tallis Scholars a Martinů Voices v katedrále

Hudební občasník jedné flétnistky
(20. září 2016 katedrála sv. Víta Praha)

Jsou koncerty, které se vás tolik nedotknou. Jsou i takové, které ano a vy jste ještě druhý den plni nadšení. Pak jsou koncerty, které jsou pro vás svátkem, připravujete se na ně psychicky celý den, očekáváte, že to bude špička. Když je produkce směsi renesanční vokální polyfonie a soudobé hudby zasazená do katedrály sv. Víta na Pražském hradě, v tom nejkrásnějším městě na světě, dáte si načas a šlapete pomalu za soumraku schody z Malostranské… Nevím, jestli mám pokračovat, možná si budete myslet, že jsem přehnaný patriot a blázen. Ale pusťte si Josquinovo zhudebnění žalmu 91 Qui habitat o 24 hlasech, které odstartovalo večer. Představujte si jeho provedení jedním z nejlepších souborů v oblasti interpretace této hudby vůbec. Britští Tallis Scholars nenesou jméno tohoto velkého skladatele jen tak pro nic za nic. Asi tak jako Martinů Voices, se kterými jsem měla tu čest spolupracovat (ne pěvecky, ale to by mě tedy fakt bavilo).

Jsme pyšní na svou zemi, na své umělce – jsou pro nás symboly. Pražský hrad a katedrála sv. Víta jsou pro mě také symboly. I když jsem tak trochu “namíchaná,” jsem tu doma a v Praze plné magie se cítím jako nikde jinde na světě. Se včerejším koncertem tyto emoce vyplavaly znovu po nějaké době na povrch. Když se k tomu přidá i má fascinace a láska k renesanční a soudobé hudbě, dokážete si asi představit, s jakou radostí jsem zasedla do již zmíněného monumentálního chrámu.

Po entrée s Josquinem následovala tři kratší díla nedávno zesnulého Johna Tavenera. První zazněla velikonoční As one who has slept (1996). Britský skladatel je se svým stylem tvorby řazen například k Arvo Pärtovi a zde jsem pochopila proč. Vnímala jsem jistý minimalismus v jazyku autora a něžné andělské souzvuky nad drženou basovou linkou. Žádná megalomanie ve zvuku, popisující triumfální Kristovo zmrtvýchvstání; sdělení spočívá ve zvláštním niterném napětí a tiché osobní meditaci. Funeral Ikos (1981) je inspirováno pravoslavným liturgickým textem a obřadem. Ikos představuje útvar o více slokách, které četl kanonarcha a refrénem mu odpovídal lid (podobný způsob jako při nám bližší římskokatolické mši). Naděje na Ráj, ve kterém všichni najdeme jednou vysvobození, modlitba, vyslovovaná nejdříve hlubšími hlasy, střídaná vyššími, sjednocená se všemi v poslední části a konečném refrénovém „aleluja“ s hlubokými basy, které vás přikovají do lavice. Nakonec ze sekce Tavener zaznělo tiché a měkké The Lamb na text stejnojmenné básně Williama Blakea.

Nedílnou součástí večera byla i skladba Thomase Tallise If ye love me, ve které autor zhudebnil texty z Evangelia podle sv. Jana. Napadlo mě, jestli Tallis někdy mluvil s královnou Alžbětou, když pro ni psal… Od Williama Byrda, Tallisova žáka, zaznělo pětihlasé moteto Laetentur Caeli. Pod vedením Petera Phillipse a také Lukáše Vasilka soubor vytvořil posvátnou atmosféru, kterou ještě umocnilo místo provedení. Dokonalá intonace a akustika v prostoru svatovítské katedrály dala vyniknout všem charakteristikám renesanční a soudobé duchovní hudby.

Vrcholem večera se ovšem stalo dílo Requiem Fragments Johna Tavenera, který zde použil prvky hudby a texty nejen klasické latinské mše za zemřelé. Kromě známého Requiem aeternam…, Kyrie eleison nebo Sanctus jsme mohli postřehnout i pojmy ze sanskrtu jako „óm“, „brahma“ nebo „átma“ (=duše, já), „Manikarnika“ (=jeden z ghátů ve Váránasí, kde probíhají kremace) a „mahápralája“ (totální rozpuštění formy, všechno a nic, jedno bytí). Poté vše rozsvítil soprán Marie Fajtové.

Na ni plynule navázal sbor a se zavřenýma očima mohli posluchači okusit to něco, co se pokouší hudba a zejména hudba duchovní popsat a přiblížit. Andělský hlas Marie Fajtové se nesl prostorem jako ono všechno a nic v jednom, božský klid, ze kterého vše pochází a zase se do něj navrací. Světová premiéra Requeim Fragments se odehrála až po autorově smrti před dvěma lety na BBC Proms, kde dílo provedli právě Tallis Scholars s Phillipsem. Zde, na Pražském hradě, soubor spojil síly s Martinů Voices a skvělým Kvartetem Martinů. Dále pak s trombonisty České filharmonie Lukášem Moťkou, Břetislavem Kotrbou a Karlem Kučerou. Velmi zajímavá kombinace smyčců, vokální složky a žesťového zvuku dala vyniknout výrazu každé části skladby. Rytmické pulsování trombonů a podpora v basech připomínala zvuk varhan a smyčcový kvartet dodal skladbě komorní ráz a výraz onoho Klidu… Dílo dle mého soudu velmi hluboké, vyjadřující smíření, naději i úpěnlivou prosbu (v Te decet hymnus nebo Sanctus a v nich také expresivnější zvuk sboru). Interpreti byli ve všech ohledech úžasní!

Vedle mě sedící paní se zjevně ztrácela  v tom, kdy zpívají Tallis Scholars, kdo je Martinů Voices a kdy zpívají dohromady, zpěváci po každém kousku prováděli pochopitelně škatulata a chvílemi jsem si nebyla jistá ani já. Možná by bývalo bylo fajn to v programu specifikovat, zvláště pro ty, co si nemohou říct: „Ááá, ta krátkovlasá pěvkyně je od Martinů!“… Potom bychom se konečně mohli naučit, kdy tleskat. Nevím, jestli je ten problém jen u nás, nebo i jinde, ale mám pocit, že téměř na každém koncertě jsou s tím nějaké rozpaky, a když to přenáší rozhlas, spoléhat se na nějaké vtipné nebo vhodné okomentování redaktora v takové trapnější chvíli není asi nejlepším řešením…

Nic z toho mi ale nemohlo zkazit ohromný duchovní zážitek. Přemýšlela jsem o tom, jaká slova to nejlépe vystihují, a je to velmi těžké… Ostatně proto se asi píše hudba. Byl to rituál. Extrémy jako renesanční a soudobá hudba, které si mohou být tak blízko a v případě té moderní od té druhé čerpat inspiraci… Asi to bylo i místem, ale atmosféra posvátného se nesla celým večerem a provázela mě ještě po cestě zámeckými schody s výhledem na ono tajemné město… Tajemství a ponoření se do něj jsou asi ta nejlepší slova…