Taneční soubor NANOHACH před poslední premiérou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Taneční obec zažila nedávno překvapení, když soubor NANOHACH ohlásil svou poslední oficiální premiéru, a tím také blížící se konec činnosti. Projektem, který uzavře jeho historii, bude Den a Noc a Noc a Den. Propojí dvě autorské choreografie Marty Trpišovské a Ley Švejdové, inspirované životem a tvorbou spisovatelky Virginie Woolfové a surrealistické umělkyně Toyen. Premiéru má dnes, 9. května v Divadle Ponec. Soubor NANOHACH vznikl v roce 2004 z iniciativy absolventů pražského Duncan Centra: zakládající mi členy byli Lea Švejdová (tehdy Čapková), Marta Trpišovská, Mariana Novotná (tehdy Jamníková, kromě tance též kostýmní výtvarnice) Honza Malík a Michal Záhora, který se přidal o rok později. O malé ohlédnutí za historií a směřováním souboru a vůbec zamyšlení nad taneční profesí jsme požádali Honzu Malíka. Ten se již před lety jakousi přirozenou cestou stal jeho manažerem, ačkoli jak říká, sám o vedení nikdy neusiloval.

Honza Malík: Chtěli jsme měnit myšlení skrze tanec

Honza Malík (foto NANOHACH)
Honza Malík (foto NANOHACH)

 

Den a Noc a Noc a Den je poslední inscenací souboru. Nemůžeme jinak, než začít zcela očekávanou otázkou: „Proč NANOHACH končí?“

NANOHACH vzniklo jako občanské sdružení, které mělo za úkol provozovat svůj umělecký výstup, a tím byl taneční soubor stejného jména. Co nás tehdy vedlo k jeho založení? Byl to záměr podpořit taneční profesi, vytvořit soubor repertoárového modelu, pracovat s různými choreografy ze zahraničí. Před několika lety jsme se koncentrovali na českou tvorbu, která má velký potenciál, a myslím, že se nám mnoho podařilo. Samozřejmě všechno má svůj vývoj, vždycky jsou na počátku nějaké představy o tom, kam by měl soubor směřovat, v celém procesu se odehrává i vývoj nás, tvůrců. Pro mne to došlo do určitého bodu, kdy jsem měl pocit, že naše vize byly alespoň částečně naplněny, a právě z toho pocitu naplněnosti vyšla potřeba udělat krok dál a tuhle kapitolu uzavřít.

NANOHACH se ale umělecky určitě ještě nevyčerpali…

Tedy ne že by nebylo nadále co sdělovat, to určitě ne. Popravdě na mě dolehla několikaletá přílišná zodpovědnost, kterou vnímám čím dál tím silněji, zodpovědnost za to, co je výstupem naší práce. Je to už trochu neúnosné a řízení souboru je velmi náročná věc. Ale to není, myslím, potřeba říkat.

Jak se přihodilo, že jste se stal vedoucím souboru?

Po umělecké stránce šlo vždy o společnou práci, dialog. O plánech je důležité hodně mluvit, ale samozřejmě je stejně důležité dělat faktické kroky a všechny ty sny a představy nějak uvést v život. Sám už nevím, jak se to stalo, asi jsem byl nejaktivnější, vyplynulo to samo, aniž bych kdy chtěl být vedoucím. Nikdy jsem tu zodpovědnost nechtěl mít na sobě, ale bylo by bláhové si myslet a čekat, že se dá rozdělit mezi všechny. Vždycky jsem tušil, že to nejde, že musí být někdo, kdo má řekněme poslední slovo. A tak i návrh na uzavření téhle kapitoly, a v dobrém, vyšel ode mne.

Pražský Improvizační Orchestr - Honza Malík - Divadlo Ponec (foto archiv Divadlo Ponec)
Pražský Improvizační Orchestr – Honza Malík – Divadlo Ponec (foto archiv Divadlo Ponec)

Jak se k vašemu návrhu postavili ostatní?

Úplně jsme se na něm shodli, až nečekaně, nebyla tam žádná lítost nebo zloba, nic takového se nedělo. Je to pro mě velmi pozitivní, osobně mám až lehce euforický pocit, že ten krok je hodně dobrý, hodně zdravý, hodně nabíjející a trošku si myslím, že nejen pro mne, ale i pro ostatní. V tuhle chvíli neznám nejbližší plány ostatních, kromě Michala Záhory, se kterým chystáme jeho nový projekt.

NANOHACH je ale víc než jen soubor, co bude dál s tímto názvem, značkou?

Osobně neužívám podobné termíny, i když je to asi nejvýstižnější pojem, přijde mi totiž příliš manažerský. Je to stěžejně vždy o lidech, kteří ten či ten subjekt zastupují, ne o názvu. Ale abych odpověděl, spolek NANOHACH, který iniciuje plány a projekty, zůstává dál a teprve uvidíme, jestli a jak se přetransformuje a jak to bude do budoucna. Jako právní subjekt zatím stále existuje a bude existovat. Mám nějaké plány, ale už se netýkají našeho původního uskupení.

Soubor končí v průběhu roku, především přichází naše poslední premiéra, kterou samozřejmě chceme uvádět dále, dokud bude potřeba a zájem. To je otázka, kterou se často zabývám, protože v posledních letech projekty velmi nerad tlačím a řídím, protože si asi naivně přeji, aby k tomu docházelo z obou směrů. Nejde mít pořád energii a přesvědčovat lidi, že to a to dílo a představení má smysl a má co říct, pořád si tak sním, že to bude oboustranné… Tak tedy v průběhu roku samozřejmě hrajeme dál, soubor naplní všechny své aktivity, možná trochu jinak, než jaký byl předtím plán naší činnosti, ale budeme hrát inscenace, které jsou na repertoáru, a postupně naše umělecké slovo odezní, „vysublimujeme do éteru“.

Budete hrát ještě po celý rok, chystáte tedy něco na úplný závěr?

Co se týká úplného závěru, impuls vyšel ze strany ALTY, kde 16. prosince uspořádáme něco jako večírek na rozloučenou. Spojený s představením, s koncertem našeho velmi speciálního hosta a ještě s překvapením, které iniciuje Mariana Novotná. Chceme pozvat všechny, kteří s námi kdy aktivně spolupracovali, aby byli s námi.

Uvažovali jste někdy o tom přivést do souboru mladou krev, nastudovat choreografie s novými tanečníky, a tak si třeba dopřát víc prostoru pro další práci?

Mám osobně pocit, že by to ztratilo tu hloubku, kterou choreografie mají. V celé plnosti jsou myslím nepřenositelné. Ano, můžeme nazkoušet, banálně řečeno, formu, ale ducha a obsah, to je velká otázka, jestli by se toho dosáhlo. Nikdy jsme to nezkusili, už jen pro mě je velice těžké přenést na někoho jeden taneční part, s čímž díky různým okolnostem zkušenost máme. Taková věc potřebuje velmi mnoho času, a ne jen pár zkoušek. Tak to mnohdy probíhá na naší taneční scéně i kdekoli jinde – nehodnotím, jen říkám, jak to je. Co se týká našeho repertoáru, jsme příliš srostlí s našimi rolemi. Nedokážu si představit, že by bylo možné nově nazkoušet třeba Move on, které tak zásadně vychází z interpretů. Nikdy v životě nás to asi nenapadlo, protože by se nám do toho ani nechtělo.

V.Švábová: Moveon - Honza Malík (foto Veronika Švábová)
V. Švábová: Move on – Honza Malík (foto Veronika Švábová)

Dá se říci, že to platí obecně pro současný tanec, že je obtížné až nemožné dosáhnout plnohodnotných alternací v oblasti, která víc než kterákoli jiná stojí na individualitě tanečníků?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář