Tanečník v opeře

  1. 1
  2. 2
Toto není recenze, ani reportáž. Toto je umělecký povzdech formou fejetonu. Povzdech subjektivní a osobní, možná o to více autentický. Opera a balet jsou dva odlišné světy, které často sdílejí prostor jednoho divadla, ale co si budeme nalhávat, opera a chapadla jejího makrosvěta již řadu let nahlodávají postavení baletu a tance v kamenných divadlech (nejen v nich), ale i tance jako žánru.
W. A. Mozart: Die Entführung aus dem Serail (ilustrační foto -archiv autora)

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry

Můj vztah k opeře je od mého dětství velmi pozitivní. Mé první taneční kroky se odehrávaly právě v operách – tehdy Státního či později Zemského divadla v Brně. Výkony paní Jánské, Zerhauové, pánů Vodičky, Vojkůvky, Chmela, Haana či Šmukaře a především pana Nováka mám pořád v živé dětské paměti. Sněhové koule v Kocouru Mikešovi, papírový dort v Rusalce, dmoucí se poprsí Charlotty v těsném kostýmu ve Wertherovi či zasouvací krvavá dýka v Othellovi – to jsou všechno momenty, které z paměti dítěte nevymažete.

Operu jsem vždy miloval a to, že jsem skončil u tance, je jen shoda náhod. Opera je pro mě absolutní, nabízí spojení všeho – zpěvu, divadla, tance, výtvarna. Je to žánr, který mě baví. Jako interpreta i tvůrce. Vždy mě zajímal svět opery, hudby, dirigentů, zpěváků. Za celou svou kariéru jsem měl možnost podílet se na řadě mistrovských produkcí. V posledních letech se mi svět opery začal otevírat více a více, protože jako nezávislý tanečník „v jistém věku zralosti“ již nabídek do kamenných souborů tolik nedostanete. Pozice hostů je v tanci běžná především v baletním prostředí, moderní a současná tvůrčí vlna očekává spíše jistou návaznost v podobě pevného pracovního úvazku a oddanosti. Ale k čemu vlastně mířím? Chci zde v pár větách popsat, jakou hodnotu či cenu má tanečník na jakékoli technické či umělecké úrovni ve světě operních produkcí. Tato zkušenost, posbíraná především během posledních tří let, je totiž něco, o co se stojí za to podělit s veřejností. I za cenu, že si možná pod sebou podřežu větev.

Komerční hodnota tanečníka a operního pěvce na přibližně stejné úrovni je propastně rozdílná. Zatímco operní pěvec plánuje na roky dopředu, tanečník je v operní produkci páté kolo u vozu a dostává smlouvu na poslední chvíli, s žalostným finančním ohodnocením.

Při předpokládané době studia, které u tanečníka trvá i osm let, přičemž kariéra většiny z nich nepřekročí deset až patnáct roků, je tristní, s jakým přístupem operní byznys tanečníky angažuje. A nejde jen o bezvýznamné oblastní soubory. O těch tady rozhodně není řeč.

Rozhodl jsem se v tomto článku cíleně žádný z těchto domů nejmenovat, přesto poukázat na směr, odkud vítr vane.

F. L. Gassmann: Gli uccellatori (ilustrační foto – archiv autora)

Pěvecké honoráře se pohybují v úrovních tisíců, minimálně však sta eur. Taneční výkony jsou oproti tomu často degradovány na výkony statistů, kteří ostatně často úlohy tanečníků přebírají. Je to přece lacinější a většina diváků to stejně nepozná. Obsazení výrazné taneční osobnosti s určitou minulostí a sólistickým kariérním kreditem není časté. O to překvapivější je, že když už k tomu dojde, finanční podmínky tomu neodpovídají. Scénáře se sice chystají roky dopředu, přesto často slýcháte, že vaše taneční postava nebyla v rozpočtu, tudíž se musíte spokojit s honorářem například 750 euro za 6 týdnů zkoušek hrubého, což je asi 3,4 eura na hodinu. Za to by zpěvák ani neotevřel pusu. Na komorní vídeňské scéně jistě také ne.

Tanečník proto tedy taky neotevře a většina z nich kývne, co jim zbývá, tak dlouho čekají na podmínky, až nic jiného nezbude. Vítězstvím tedy je, když vedení přesvědčíte, že z toho nemůžete žít a potřebujete udržet další pracovní závazky. Tedy odehrát například jiná představení, odučit workshopy a pravidelné lekce.

Ostatně první berlínské angažmá Pod lipami jsem musel taky s díkem odmítnout. Bez ubytování, cestovného a s honorářem 300 euro na týden hrubého rodinu neuživíte a byt nezaplatíte. A to vás může naangažovat i sám hvězdný Sidi Larbi Cherkaoui. Sorry, Labi. Maybe next time.

Zcela opačnou zkušenost naopak nabídlo druhé největší divadlo v Rakousku. Zcela profesionální přístup, divadlo, které šlape, ač se nikdo nepředře, víkendy se světí, činohra má budovu jinde, balet dva večery do roka. Opera tedy absolutní pán místa a času. Na podmínky tanečníka a choreografa v jedné osobě přistoupí. Sice tvrdí, že tak drahý tanečník v divadle ještě netančil, ale já nejsem „každý“. A proč s přibývajícím věkem ztrácet kredit a snižovat plat? To se může stát snad jen v divadle.

Jiné překvapení na mě čeká na další renomované operní scéně ve Vídni, která si může vybírat, koho chce. Nabídka velkorysá, těší. Role sólová, choreografie vlastní. Režisér zvučného jména. Přijíždí nepřipraven, o roli neřekne nic, na otázku, proč má být postava celou dobu nahá, neodpoví. Chce, abyste něco tančil (o stylu se nezmiňuje) a došel sem, vzal kufr a vylezl na stůl. Proč? Bez odpovědi. Po první zkoušce prohlásí, že se mnou není schopen pracovat. Moc se ptám? Jako interpret i choreograf ale potřebuji input, česky obsah. Na první koncepční zkoušku jsem ani pozván nebyl. Tanečník nemusí? Tanečník nemyslí… O to víc je zarážející, že divadlo je schopné za odstoupení od smlouvy zaplatit relativně vysoké odškodné. Tedy dvojnásobek toho, co nabízí na oné komorní scéně za šest týdnů. Paradox? Možná. A nebo jste poskočili do kategorie operních pěvců?

Další zkušenost čekala na první nejmenované vídeňské a snad i světové scéně. Role asistujícího choreografa v rozpočtu nebyla. Všichni mají asistenty – režisér, scénograf, dirigent, kostýmní výtvarník. Choreograf ne. Co naplat, choreograf si ho žádá, tedy ho zaplatí ze svého. Nutné je jen pojištění pro forma. Teprve po čtyřech týdnech zkoušek divadlo přichází na to, že role asistujícího choreografa je důležitá a potřebná. Produkci prospívá. Zašátrá tedy v kasičce a část soukromého honoráře doplácí. Kde se na něj vzalo? Nikdo neví. Neptám se. Možná se ušetřilo na botách Prada či trenýrkách Calvin Klein pro někoho ze statistů.

  1. 1
  2. 2

Související články