Topos Kolektiv: improvizace jako brána do přítomnosti

Hudební občasník jedné flétnistky
(13. dubna 2016 podzemí pražské Malé Strany)

Co je to improvizace? Pro někoho absolutní svoboda, naprosté soustředění v tady a teď, maximální otevření hudebníkovy nebo tanečníkovy mysli, ponechání volnosti proudu inspirace a fantazie… U konzervativnějších posluchačů může vyvolávat despekt, pokud pro ně produkce nemá, jak se říká, hlavu a patu. Narážíme zde na to, do jaké míry má mít improvizace nějaké obrysy, pilíře a základní koncept. A jsou vůbec nutné? Myslím si, že je na každém, co s ním souzní a co ne. V závěru to ale umělci může být úplně jedno, pokud jej jeho vlastní tvorba naplňuje. Pokud vidíme a slyšíme, že má zvládnuté řemeslo, to znamená, že jeho nástroj či tělo slouží jemu a ne naopak (a kdo je sensitivní, pozná to snadno), potom nemají nějaká pravidla a dogmata, co má být tak či onak, žádnou velkou sílu.

Topos Kolektiv: 64 (foto Dominik Žižka/FB Topos Kolektiv)
Topos Kolektiv: 64 (foto Dominik Žižka/FB Topos Kolektiv)

V novém představení Topos Kolektiv, nazvaném 64, byly improvizační vstupy ohraničeny danou scénou a obrazy. Nebudu specifikovat místo kromě hesla „Malá Strana“. Překvapení ať si každý potenciální divák užije sám s průvodkyní Veronikou Chvojkovou, která se i částečně podílí na světelných efektech. Mohu říct jen tolik, že se vše odehrává v podzemí neužívaného prostoru, tedy určitě ne ke svému původnímu účelu. Diváctvo vstupuje schody do úplné tmy a průvodkyně s „lucerničkou“ postupně uvádí do hlubin velkého prostoru, nabízející různé výjevy – ať už nástěnné či přímo jevištní, s živou performerkou. Objevují se zde také lehce taneční prvky a vše je prostoupeno promyšlenými vizuálními efekty, spojuje se zde výtvarno, grafika, hra se světlem a stíny, pohybová a hudební složka. Jde o prolínání žánrů v minimalistickém duchu, podřízené tomu konkrétnímu prostoru.

Topos Kolektiv: 64 (foto archiv autorky)
Topos Kolektiv: 64 (foto archiv autorky)

Jak sám skladatel a dramaturg projektu Martin Klusák nastiňuje na webových stránkách, které jsem se zvědavostí před představením projížděla, projekt Topos Kolektiv si klade za cíl právě nacházet neotřelá místa a jejich postupným zkoumáním se nechat inspirovat jejich historickou a architektonickou duší. Tomu podřizují scénu, hudbu a veškeré dění. Komponovaná improvizace. Už slyším, jak se ptáte: „Kde ji tedy najdeme? Zatím to zní vše tak připraveně…“ Blížím se k tomu pro mne nejniternějšímu z celého představení. Je to spojení, které mezi sebou navázali hudebníci, vykreslující emotivní a někdy velice syrovou zvukomalbu. Vstup do prostoru ihned okoření šumění a efekty perkusí za doprovodu výtvarného výjevu. Fantastická Annabelle Plum vás překvapí tím, co všechno se dá s hlasem vytvořit. Můžete vnímat něžnost a měkkost, poté i drsnost až bolest…

Posouvá se vám hranice vnímání toho, co je hezké a ošklivé. Řekli byste, že krása je jen v hlasivkách slavíka nebo i v zaskřehotání havrana? Annabelle vám ukáže všechny odstíny v širokém rozsahu. Je jí úplně jedno, jestli je něco divné, co rozlišujete na nádherné a ohavné, pozitivní nebo negativní. Nechte to na sebe působit bez rezistence a budete překvapeni, co to ve vás vyvolá. Marek Matvija kouzlí skrz shakuhachi. Tyto prastaré nástroje v sobě skrývají kouzlo duchů našich předků. Je úplně jedno, jestli je z Japonska nebo Sýrie (kterou mám v krvi), kde se na staré bambusové flétny hraje dodnes a jejich zvuk, ač primitivnější, přijde vám opravdovější a ryzejší. A Markova hra do vás jde naplno a bez obalu. Prostě nebo za pomocí soudobých technik hry, s multifoniky nebo zpívanými tóny. Od něžné a vždy elegantní HHH, harfenice Hany Hrachovinové byste možná žádnou syrovost nečekali, ale nenechte se zmást.

Topos Kolektiv: 64 (foto Dominik Žižka/FB Topos Kolektiv)
Topos Kolektiv: 64 (foto Dominik Žižka/FB Topos Kolektiv)

Její prsty hladící struny mají, zdá se, někdy dost ostré drápky. Teď mám na mysli opět pestrou výrazovou paletu nadané hráčky. Jeden konkrétní obraz, kdy využívala rezonanci nástroje i svým hlasem a propojovala se se zpěvačkou, ve mne zanechal asi největší dojem. Nástroje jsou použity v různých částech představení zvlášť či dohromady, podpořené performerkou Terezou Kerle, která opisovala hudební dění svými pohyby. Nebo hudebníci opisovali ji? Výstup perkusí byl velice efektní díky akustice a „vybavení“ prostoru, které nabízelo široké možnosti toho, do čeho „bouchnout“. V programu je uveden jako strůjce bicích Tomáš Kerle, ale nejsem si jistá, jestli tam těch kluků nebylo víc. Efekty ozvěn, zvukové barvy různých materiálů, které byly k úderům využity, vytvořily v některých pasážích až hororovou atmosféru. Nezřítí se na nás něco? Nic se nezřítilo, a dokonce jsme viděli i nějaké promítání, což má na svědomí experimentální filmař František Týmal.

Topos Kolektiv: 64 (foto archiv autorky)
Topos Kolektiv: 64 (foto archiv autorky)

Po nadšeném potlesku, do kterého jsem se přidala až se zpožděním („To už je jako konec? To už je hodina? Já chci ještě!“), následovaly nadšené reakce. Ti, jako já, kteří Topos viděli živě poprvé, zakusili něco zcela nového. Tvorbu nadšených mladých lidí, kteří osvěžují naši soudobou scénu. Slyšela jsem i někoho mluvit o tom, že jednotlivé obrazy neměly na sebe návaznost. Copak musí mít všechno nějakou návaznost? Takový typ performance se na sebe, dle mého názoru, má nechat prostě působit tak, jak je. A důkazem toho, že se vás to dotklo, je, když ještě o téměř o čtyřiadvacet hodin později jste ještě stále plni dojmů.

Pro většinu klasicky odchovaných muzikantů notami je improvizace pole neorané a pro řadu z nich strašák. Otevírá se totiž před nimi prostor. Prázdno. Neohraničenost. Co s ním? Čeho se chytit? Neudělám chybu? Chyba v improvizaci neexistuje. Stejně jako v životě. Máte příčinu a následek. Hrajte s tím, co máte ve výbavě, a stůjte si za tím! Topos Kolektiv to dělá. Originálně, emotivně, nápaditě. A fakt dost dobře.

Související články


Napsat komentář