Tosca naposledy skočila a skončila, ale Národní divadlo jede dál!

Čtenáři Opery Plus blogují

Po vzoru loňské derniéry stařičké inscenace Butterfly opustila repertoár Národního divadla další z Pucciniho oper – Tosca. I tu v příští sezoně čeká zbrusu nové nastudování. Samozřejmě se nabízí otázka, zda v době, kdy Národní divadlo několikrát obrací každou korunu, není takovýto systém obnovy repertoáru příliš velkým luxusem. Právě „odderniérovaná“ inscenace Martina Otavy s legendární scénou Josefa Svobody byla na pohled překrásná, na nic si nehrála, a přestože byla ryze klasického charakteru, právě díky jedinečné scénografii byla stále neotřelá, záživná a dokázala diváka na první (i na dvacátý či sedmdesátý) pohled okouzlit.

G. Puccini: Tosca - SO Praha (foto archiv ND)
G. Puccini: Tosca – SO Praha (foto archiv ND)

Jenomže i sebelepší režie se s ubíhajícími léty a sezonami a změnami v obsazení od své premiérové úrovně postupně vzdaluje (mizí), obrušuje, vytrácejí se detaily, téměř tři sta staveb a bourání scény je na kulisách také znát. A navíc, až na pár výjimek se poslední léta reprízy odehrávaly před zoufale prázdným hledištěm. Což je škoda – jak kvůli některým výkonům, které by si jistě pozornost publika zasloužily, tak samozřejmě z ekonomického hlediska. Podobné to bylo právě v případě Butterfly – a stačilo nové nastudování a najednou je skoro obtížné sehnat vstupenku, navzdory tomu, že odborné kritiky z inscenace Jiřího Heřmana zrovna nejásají. Dá se předpokládat, že v případě Tosky bude účinek podobný. Ale přece jenom – nestačilo by tentokrát místo nové produkce vrátit na repertoár úspěšnou a neokoukanou inscenaci Vladimíra Morávka z roku 2000? Zastaralá by ani dnes rozhodně nebyla, a pokud by se opakoval tehdejší divácký úspěch, Národní divadlo by mohlo značně ušetřit.

Tosca byla skvělým ukazatelem měnící se úrovně produkce Státní opery Praha, posléze Státní opery jakožto součásti Národního divadla. Zatímco ještě před pár lety reprízy postrádaly kvalitu, výkony sólistů, sboru a orchestru nepřesahovaly úroveň některých poloamatérských produkcí, na Tosce se najednou začalo pracovat a převzetí inscenace tehdejším šéfdirigentem Státní opery Martinem Leginusem jen potvrdilo, že z divadla horko těžko těžícího pouze ze světové popularity uváděných titulů se stává operní dům, kterému záleží na kvalitě každičkého představení. Zvyšující se kvalita byla skutečně patrna od jedné reprízy ke druhé. Cesta, kterou Tosca (pro ostatní kusy to snad platí také) urazila, je nezanedbatelná. Těžko lze zapomenout na kdysi rozpadlý orchestr řídící se zřejmě heslem „čím hlasitěji, tím lépe“ (nepomáhala a stále nepomáhá ani šílená akustiky Státní opery – kéž by se něco v rámci rekonstrukce změnilo!), na dlouholetého sólistu Státní opery Igora Jana, z jehož E lucevan le stelle člověka bolelo v krku ještě dva dny po představení. Při vzpomínce na jednu odpolední reprízu, jejíž druhé dějství se pod taktovkou Rudolfa Krečmera rozpadlo tak, že jsem nevěřil, že se to ještě vůbec podaří dát dohromady, mám husí kůži ještě teď.

G. Puccini: Tosca - SO Praha (foto archiv ND)
G. Puccini: Tosca – SO Praha (foto archiv ND)

Ale i tehdy se našly světlé výjimky, které sloužily jako záchytné body nebo spíše motivace, proč na Tosku chodit pořád dokola – šlo především o doobsazování různých rolí. Za to nejšťastnější doposud považuji Christinu Vasilevu v titulní úloze, která ovšem odehrála pouhých pár představení a pak se po ní (alespoň v rámci Tosky) slehla zem. Totéž bohužel platí i o Tomáši Černém (Cavaradossi) a Martinu Bártovi (Scarpia), kteří se v Tosce neočekávaně objevili, odehráli několik skvělých představení a stejně neočekávaně z obsazení navždy zmizeli. Zajímavé osobnosti se vystřídaly i za dirigentským pultem – za všechny lze jmenovat třeba proslulého Ondreje Lenárda. Ten chtěl sice zjevně Tosku zbavit té šílené rutiny a alespoň trochu pozdvihnout její úroveň, ale orchestr se tehdy zkrátka „nechytl“ – standardní necitlivou interpretaci dirigenta Františka Drse měli prostě muzikanti pod kůží. Jak bylo řečeno, výraznější změny přinesl až Martin Leginus, který operu nově „přestudoval“, čímž celou inscenaci posunul o několik levelů výše. Orchestr začal hrát citlivěji, vkusněji, opera přitom neztratila ani procento ze své dramatičnosti a výbušnosti. Že byla práce Martina Leginuse opravdu poctivá, dokazuje například i to, že se zabýval i takovými zdánlivými detaily, jako je zvuk děla, který je v inscenaci několikrát použit a který byl vyměněn za jiný, opravdovější, prostorověji znějící. Taková maličkost a co to udělá.

O to více překvapilo zachování některých lidí v obsazení – jako zářný příklad lze uvést sopranistku Anda-Louise Bogzu, která nepochybně bývávala ideální interpretkou Tosky i dalších postav podobného charakteru (kdo si vzpomene na její výkony před patnácti lety, jistě potvrdí), ovšem postupem let jí přirozeně býti přestala – její výkon si lze vychutnat jen v níže a středně položených pasážích, v těch vypjatějších (a že jich v Tosce je!) už je znát urputná snaha o překonání hranic vlastního rozsahu – o vizuální stránce jejího výkonu nemluvě. O to více zarážející je, že Bogza bude podle všeho zpívat Tosku i v připravované inscenaci – k tomu v alternaci s Evou Urbanovou, která je skvělou Kostelničkou i Kabanichou, ale z Tosky už přece také dávno „vyrostla“! Co kdyby se k Tosce vrátila Christina Vasileva?

G. Puccini: Tosca - Anda-Louise Bogza (Tosca) - SO Praha (foto archiv ND)
G. Puccini: Tosca – Anda-Louise Bogza (Tosca) – SO Praha (foto archiv ND)

Derniérou Tosky Národní divadlo přišlo o jednu ze svých nejkrásnějších inscenací. Věřme, že nové nastudování bude ještě zdařilejší a potvrdí, že Národní divadlo po úspěchu Heřmanovy Butterfly i tentokrát udělalo správný krok.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: info@operaplus.cz

Reakcí (6) “Tosca naposledy skočila a skončila, ale Národní divadlo jede dál!

  1. Nemyslím,že je důvod inscenaci odstraňovat – i taková Vídeňské státní opera má stále ve svém repertoáru inscenaci Tosky, kterou premiérovala Renata Tebaldi – možná je to pro někoho stará veteš, ale pro nové zpěváky má tato inscenace své kouzlo, téměř genia loci – usedat na lenošku, v které seděla Tebaldi, Rysanek či Leontyne Price. V případě pražské inscenace Toscy tak bohatou tradici slavných představitelů bohužel nenajdeme, ale stále se nabízí otázka, co přinese nového nová inscenace.

    1. Napadlo mne to samé. Copak nemůže být nějaký „Zlatý fond“, ze kterého by se občas uvedly skvosty? Jinak upadnou v zapomnění a divák je bude znát jen z vyprávění. Když už se něco povede, má se to předat i dalším generacím. Staré obrazy se po shlédnutí také neničí. S touto Toscou se nerad loučím.

Napsat komentář