Tosca v katedrále

  1. 1
  2. 2

Brněnská Janáčkova opera sbírá další kladné body – jejím šéfem je pan režisér, který rád pracuje na site specific inscenacích a v Janáčkově divadle se už při své druhé premiéře cítí viditelně jako ryba ve vodě. Od dob, kdy se roku 1965 otevírala tato nově postavená divadelní budova, o níž se ví, že má u nás nejrozlehlejší jeviště, které je schopné i značných prostorových změn, mi už po celá desetiletí nepřipadalo, že by někdo z inscenátorů uměl využít jejích technických možností, aniž by u diváků vzbudil dojem, že jsou ty „frajkumšty“ nadbytečné. Samozřejmě že jsem zdaleka neviděla všechny operní inscenace, vzpomenu jenom namátkou na kouzelnou Wasserbauerovu Lišku Bystroušku v úžasné Trösterově pyramidálně konstruované scénografii postavené na točně (a s jeho kostýmy), Věžníkův efektní příjezd Dantona a jeho družiny na jevištním voze směrem k obecenstvu v Einemově Dantonově smrti (1966), přesun scénografické architektury z levého postranního jeviště do pravého při souboji ve Wasserbauerově Otellovi (1967), ale také schopnost zdejší scény unést na své točně tu nádhernou Lazaridisovu patrovou scénografii první (anglické) verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, režírované Davidem Pountneym a dovezené z Královské opery Covent Garden z Londýna na závěr Roku české hudby v lednu roku 2005. A k tomu přidejme zcela nedávno uvedené Hry o Marii.Heřmanova inscenace Pucciniho Tosky je stavěná už přímo pro tento inspirativní divadelní prostor, který rozšiřuje hrací plochu také o akusticky vhodné vstupní prostory pro diváky. Slavnostní kantáta ve druhém dějství plnohodnotně zní do Scarpiovy pracovny z foyeru nad přízemím, nástupy jednajících postav dynamizují hlediště. Režisér Tosky Jiří Heřman dovede s velkým prostorem virtuózně pracovat a viditelně prohlubuje své režijní kvality od inscenace k inscenaci. V Brně našel nový umělecký domov a brněnský soubor začíná vzkvétat.

Jeviště je v Tosce otevřeno do šířky i do hloubky, scénografie interiéru katedrály má základní půdorys kříže. Jiří Heřman miluje Itálii a italštinu a na inscenaci je to zřejmé. Obdivuje také divu všech div – Mariu Callas, vášnivou hrdou ženu s neuvěřitelně charismatickým hlasovým i hereckým projevem, která předčasně zemřela zklamána uměním i životem. Na oponě vidíme záběry jejího obličeje usmívajícího se i deformujícího se k pláči. Do bílé katedrály proudí dav turistických návštěvníků se svou italskou průvodkyní. Všimnou si slavné zpěvačky M. C. (němá role tvárné a půvabné Terezy Merklové Kyzlinkové), jejíž osud nadále prolíná celou operou. V tom zvědavém davu zahlédneme mladou dvojici (vzápětí se ukáže, že jsou to Tosca s Cavaradossim) a později také nápadného šedovlasého staršího pána v provokativně bílém kabátě s tmavými klopami, barona Scarpiu. Návštěvníci jsou oblečeni podle módy odpovídající době, kdy žila Maria Callas (odhaduji, že z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století). Vidíme tu i Kostelníka a malého šikulu, kterého je všude plno, zřízenci (také tajná policie) vyměňují svíce na vysokých černých svícnech, táhnoucích se po levé straně jeviště až k divákům, připravují chrám na Te Deum, jehož se zúčastní šéf policie Scarpia.Režisér Heřman takto seznamuje diváky s tím, co jej při práci inspirovalo, a vtahuje je do hry. Milujeme Mariu Callas, jejíž Tosca byla nepřekonatelná. Vlastně by bylo protismyslné se této myšlenkové vazby mezi ní a Toscou vzdát. Heřmanova Tosca skončí svůj život zároveň s její slavnou interpretkou. Malíř Cavaradossi maluje v kostele kající se Máří Magdalenu. Kolik jejích povětšině nepříliš povedených obrazů jsme už v inscenacích Toscy viděli? Ten obraz musí být velký, je přece v chrámu. A tady? Ano, má velký rám, ale úplně prázdný, potažený jen bílým průhledným tylem. Cavaradossi se jím dívá směrem do hlediště, diváci jej vidí a slyší, rozumějí náznaku.

Nad orchestřiště přesahuje bělostný „dřík“ půdorysu ležícího kříže. Tady najde prchající Agelotti (David Nykl) klíč od kaple rodiny Attavanti a na něm později sedí Pasáček (zde Jitřenka) na začátku třetího jednání. Je to hošík (Petr Špička), který si zpívá písničku – nijak přehnaně intonačně přesně, dětsky bezprostředně, mile. Režisér Heřman a dirigent Jakub Klecker zacházejí s dětmi na jevišti famózně, děti jsou tu jako doma. Kouzelná atmosféra. Te Deum zní překrásně a Scarpia si v popředí v kostelní lavici nestydatě vyzpěvuje o své hříšné touze.

Stálými obyvateli chrámu jsou černý Anděl smrti a bílá Novicka, která se překvapivě projeví jako výborná instrumentalistka (bicistka orchestru Kristýna Karchová) – její přesný výrazný bubínek na ni okamžitě upozorní, a když vystoupá po scéně o něco výš a začne jemně hrát na zvony, souzní to s orchestřištěm bezchybně. Krásná chvíle – inscenátoři pracovali opravdu tady a teď! Scarpiovu pracovnu netřeba příliš přestavovat. Stačí přidat trochu mobiliáře – křeslo, toaletní stolek se zrcadlem, na sváděcí scénu přivézt dopředu ložnicový interiér s lampičkami. Jen to hledání nože je pro Toscu trošku komplikované po tom, co rozmetala Scarpiovi večeři. Hm. Musí najít něco jako nůž v jeho toaletním stolku…

Úvodní dlouhá scéna ve třetím jednání se odbývá v kapli, křtitelnice s vodou zůstává funkční po celou dobu, v ní si Tosca snaží znovu a znovu umýt své zakrvácené ruce. Cavaradossiho vedou na popraviště po stupních na otáčející se točně. Klečí nad „propastí“ a padá pod jediným výstřelem. Víc netřeba. Tosca nemá kam utéct. Překvapivě míří dolů a ne vzhůru do výšin Andělského hradu. Hrad jí naopak běží naproti. Najednou vidíme v oknech v pozadí jeviště okolní barevnou krajinu. Tosca se propadá spolu s Cavaradossim do hloubky, podobně jako o něco dříve Scarpia. Na jevišti zůstává černý Anděl smrti s mrtvou Mariou Callas a opera končí.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (ND Brno)

[Total: 83    Average: 3.2/5]

Související články


Komentáře “Tosca v katedrále

Napsat komentář