Trauma sluší Elektře aneb Dvojitá domácí zabíjačka o muzejní noci

  1. 1
  2. 2
Očekávaný a ohlašovaný vrchol pražské operní sezony spojovaný s nastudováním Elektry Richarda Strausse se naplnil jen z části. Záslužné uvedení operního titulu, které pražský posluchač naposledy slyšel ve dvou koncertních provedeních v roce 1995, je jistě repertoárovým přínosem. „Zásluhou“ plánované rekonstrukce budovy Státní opery se pak podařilo vedení Národního divadla uplatnit dosud zavrhovaný stagionový systém v praxi. Koprodukční inscenace se San Francisco Opera a Badisches Statstheater v Karlsruhe zmizí po dvou premiérách a dalších třech reprízách z repertoáru. Pro inscenaci se podařilo soustředit mezinárodní soubor tvůrců a interpretů a ambice inscenace i rozměry reklamních prohlášení tomu také odpovídají.
Richard Strauss: Elektra - Susan Bullock (Elektra) - Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
Richard Strauss: Elektra – Susan Bullock (Elektra) – Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)

Elektra (1909) stejně jako Straussova předchozí opera Salome vznikla na základě prvotního impulsu, kterým bylo zhlédnutí činoherní inscenace látky. Na podzim (přelom října a listopadu) roku 1905 skladatel navštívil představení Elektry básníka Huga von Hofmannsthala v pozoruhodné inscenaci souboru Maxe Reinhardta v Deutsches Theater Berlin s vynikajícím výkonem herecké opory souboru, s Gertrud Eysoldt v titulní roli. Tehdy ještě netušil, že literát Hugo von Hofmannsthal se stane jeho libretistou a spolupracovníkem na dvě dekády a i některé pozdější opery vytvořené po básníkově smrti budou čerpat z Hofmannsthalových libretistických nápadů a plánů.

Hofmannsthalovo přepracování Sofoklovy tragédie není jen verzí pro soudobé secesní publikum, ale samostatným dramatem, které využívá z antického dramatu (cca 413 před Kristem) námět a postavy, ale mění dramatickou linii, scénosled, charaktery i dramatické situace včetně závěru. Na výsledném tvaru dramatu se zásadně projevil zájem o studium psychoanalýzy, neuróz a potlačovaných impulsů, publikovaný především Sigmundem Freudem a jeho psychiatrickou školou. Skladatel vycítil v Elektře mimořádný operní potenciál, i když se zpočátku poněkud obával její podobnosti se Salome (ta měla premiéru 9. prosince 1905 v Drážďanech, tedy až po Straussově návštěvě Reinhardtova představení).

Korespondence Hofmannsthal – Strauss dokumentuje velmi přesně vztah básníka a skladatele i množství úprav, kterým původní dramatický text prošel. Přes určitou odtažitost, se kterou premiérové drážďanské publikum (25. leden 1909) dílo přijalo, se opera rychle rozšířila na největší světové operní scény. Pro obtížný titulní part uvažoval skladatel určitý čas získat i Emu Destinnovou, jejíž Salome vzbudila senzaci. Ale na rozšíření díla měla zásluhu jiná česká pěvkyně. V mnichovské premiéře ještě roku 1909 excelovala česká dramatická sopranistka Zdenka Fassbender (1879–1954).

Obsazení tří hlavních ženských partů se jeví jako základní limita při nasazování Elektry do repertoáru, a to i když menší divadla volí skladatelskou redukovanou orchestrální verzi. Pro milovníky opery se part Elektry spojil s vokálním uměním Birgit Nilsson a za ideální Chrysothemis je považována Leonie Rysanek. Třetí part, Klytaimnestra, je považována často za takzvanou. Abschiedspartie, v níž vystupují zasloužilé pěvkyně za zenitem kariéry, ale s výraznými vokálními zkušenostmi a strhujícím hereckým projevem.

Pražská inscenace pro hlavní role získala tři velmi známé pěvkyně, a zdálo se po ohlášení jejich jmen, bude k ideálnímu ztvárnění velmi blízko. Britská sopranistka Susan Bullock, soustředící se na wagnerovské party a v poslední době i na Emilia Marty a Minnie v Pucciniho Děvčeti ze Zlatého západu, má roli dobře zažitou. Muzikální interpretce ale jednak chybí hlasová průraznost Nilsson nebo Deborah Polaski, tedy vlastnost, která je i mezi světovými představitelkami naprosto výjimečná, a jednak postrádá větší jevištní charisma, které by její interpretaci ozvláštnilo a učinilo jedinečnou. Výkon pěvkyně ale pěvecky a herecky rostl v průběhu představení a ožíval především v kontaktu s ostatními představiteli. Znamenitě například působily ironické pointace v rozhovoru s matkou nebo v trpkém poznání, že se sestrou nelze v plánu pomsty počítat. Vokální provedení je spolehlivé, ale materiál nevyniká ani dramatickou silou, ani výrazem, ale vykazuje standartní rezistenci vůči náporům obrovitého orchestru.

Richard Strauss: Elektra - Anna Gabler (Chrysothemis) a Susan Bullock (Elektra) - Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
Richard Strauss: Elektra – Anna Gabler (Chrysothemis) a Susan Bullock (Elektra) – Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)

Naopak krásný hlasový materiál předvedla německá sopranistka Anna Gabler v roli její sestry Chrysothemis, již také pevně usazená v lehčím wagnerovském repertoáru (Gutrune, Freia, Senta, Elsa, Eva) a kterou čeká Salome na podzim v Klagenfurtu. Chrysothemis zpívala loňského roku v Itálii. Je to přesná kreace trochu lehkomyslné bytosti, která vytěsňuje závažné myšlenky raději péči o krásný vzhled. Pěvecky to byl pro mě nejlepší výkon večera, přes určité problémy se slyšitelností, což ale bylo dáno i skutečností, že postava byla umístěna vícekrát na vzdálený ochoz.

Richard Strauss: Elektra - Anna Gabler (Chrysothemis) - Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
Richard Strauss: Elektra – Anna Gabler (Chrysothemis) – Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)

Velká představitelka světové opery Rosalind Plowright ztvárňuje neklidnou a neurotickou Klytaimnestru dokonalými hereckými prostředky a bytostně cítěným jevištním pohybem zpívající herečky i přehledem, kterým rázem získává okamžitou vizuální dominanci na scéně. Její hlas jsem ale zažil v lepší kondici na konci minulého roku v roli Mrs. Sedley v Brittenově Peteru Grimesovi v Theater an der Wien. V Straussově partu byly příliš slyšitelné nespojité rejstříky a místy malá znělost hloubek.

Richard Strauss: Elektra - Rosalind Plowright (Klytaimnestra) a Susan Bullock (Elektra) - Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
Richard Strauss: Elektra – Rosalind Plowright (Klytaimnestra) a Susan Bullock (Elektra) – Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)

Mužský element je v opeře značně omezen. Přesto maďarský basbarytonista Károly Szemerédy (Orest) přináší do poslední třetiny opery výrazný testosteronový náboj, který výborně vytváří kontrast k systému ženských hlasů. Takřka profondní materiál s výraznou barvou i uměřený herecký projev velmi dobře formovaly postavu, která je vlastně jen sekerou kata v rukách Elektry.

Richard Strauss: Elektra - Károly Szemerédy (Orestes) - Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
Richard Strauss: Elektra – Károly Szemerédy (Orestes) – Státní opera Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Elektra (ND Praha)

[Total: 37    Average: 3/5]

Související články


Reakcí (7) “Trauma sluší Elektře aneb Dvojitá domácí zabíjačka o muzejní noci

  1. Děkuji za velmi lichotivou recenzi premiérového představení Elektry. Na rozdíl od recenzenta sdílím názor, že návštěvu tohoto představení v Státní opeře bych NEDOPORUČOVAL. 70 % je opravdu příliš, já bych celou produkci ohodnotil tak 40 % maximálně. V první řadě hudební nastudování je velmi průměrné, nejenže orchestr hraje s chybami, ale celému hudebního pojetí chybí především koncepce, v hudebním pojetí Elektry chybí jakékoli vrcholy představení, gradace, hlavně NAPĚTÍ – to postrádám zcela zásadně. Elektra musí posluchače strhnout, ne jej nechat vlažným či dokonce otráveným. Kdyby paní Bullock presentovala aspoň zbytky hlasu s vysokým stupněm jevištní interpretace : tak bych jí to odpustil, ale tato pěvkyně už nemá znělý hlas v žádné poloze a jako herečka je zcela necharismatická. Anna Gabler sice působí sympaticky, ale její zpívání „do sebe“ mne nepřesvědčilo v tom, že bych tuto sopranistku chtěl ještě někdy slyšet. Paní Rosalind Plowright už předvádí obecenstvu hlas s velmi slyšitelnými (občas dosti nepříjemnými) rejstříkovými přechody, ale pořád je to osobnost na jevišti a dokáže zaujmout. V případě obsazení Klytaimnestry ale myslím máme v souboru Národního divadla i lepší představitelku(y). K režii bych také měl své výtky, ale jsou to drobnosti ve srovnání s tím, co jsem slyšel. Suma sumárum : po velké a jistě ne levné mediální kampani ND jedno opravdu velké zklamání.

  2. S recenzi pana Chaloupky v podstate souhlasim. Inscenace je pusobiva, v rezii i ve zpevu jsou silnejsi i slabsi momenty.
    Duety, Orestovo vrazdeni a Elektrino zjisteni, ze uz nema pro co zit, jsou vrcholy inscenace.
    Co ovsem zustava ve vsech recenzich nepojmenovane, je zaver. Priznam se, ze jsem ho nepochopil. Alespon ze sedme rady na balkone nebylo moc k poznani, koho Elektra spatrila ve sve posledni vizi.
    Pokud to nekdo vi, prosim, podelte se… Sice mozna nekomu vyzradite pointu, ale jinym ji pomuzete pochopit :)

  3. Já jsem z pražské Elektry trochu na rozpacích. Na naše poměry to snad špatné nebylo, ale paní Bullock chybí charisma a hlas to příliš pěkný není, Anna Gabler se mi celkem líbila, i když z její postavy udělal režisér takovou trochu povrchní fiflenu, což tedy Chrysothemis opravdu není. Paní Plowright byla lepší herecky než pěvecky. Vynikající byl představitel Oresta, kdyby nemusel pobíhat po jevišti za Aigisthem. Některé situace vyvolávaly v publiku spíš smích, zejména ty vraždy, realisticky znázorněné na scéně, přitom podle tvůrců opery je nemají diváci vidět, vše vyjadřuje hudba a v tom je její síla a hrůza, když Elektra slyší, jak Orestes vraždí matku a otčíma… Některé momenty režie byly výborné a celkově mi inscenace až tak nevadila. Hudebnímu pojetí ale leccos chybělo, jak píše výše Fidelio. Napětí, to, aby byl posluchač hudbou stržen (a nevadilo by, že orchestr není tak velký, jak Strauss chtěl, i jinde se hraje redukovaná verze s menším počtem hráčů, do „jámy“ by se jich často tolik ani nevešlo), vrcholy, na které se vždy těším (v úvodním úžasném monologu Elektry, když se blíží příchod Klytaimnestry, když Elektra pozná Oresta, při Orestově vraždění, v závěru atd.). Když si vzpomenu, co jsem slyšel v říjnu v drážďanské Elektře, co ze sebe orchestr vydával, jak jsem ani nedýchal a naprosto se soustředil na hudbu, zpěv i dění na scéně, jak byla režie prostá a jednoduchá a jak úžasné bylo obsazení (Iréne Theorin, Camilla Nylund, Waltraud Meier, Markus Marquardt), tak to je s tou pražskou Elektrou nesrovnatelné (a to nedirigoval Thielemann, což by bylo asi ještě o stupínek lepší, pokud to ještě jde). A drážďanská Elektra byla lepší po všech stránkách i než ta vídeňská, kterou jsem viděl loni na jaře (Linda Watson místo onemocnělé Niny Stemme, Gun-Brit Barkmin, Anna Larsson, Falck Struckmann), a i to bylo výborné provedení…
    K tomu závěru/výkladu režiséra Warnera, jak píše výše Basti. Já se přiznám, že jak mě to nevtáhlo a trochu zklamalo, tak jsem byl tak nesoustředěný, že jsem ten závěr taky asi nepochopil. (Spoiler:) Zdálo se mi, že Agamemnon spáchal v té vaně sebevraždu. Opravdu nevím. Omlouvám se, pokud něco prozrazuji, ale budu rád, pokud to tady někdo také vyloží a prozradí…

    1. To me take nejdriv napadlo… a pravda je ze to pak dava celemu pribehu jiny smysl (Elektra zije nejen pro pomstu, ale take v omylu) nicmene tim v te inscenaci nastava rada nelogicnosti… a hlavne otazka: cim to, ze se najednou z niceho nic dozvi pravdu.
      Jeste me napadlo, ze to byl Orest, ktery neustal vnitrni rozpor mezi oslavovanym vitezem a matkovrahem… A pote se vraci (kdovi proc) v modernim case zpet do muzea jako jeden z jeho zamestnancu… kruh se sice uzavira, ale jaksi podivne…
      Pravdou zustava, ze jak v Elektre tak v Salome nejde ani tak o dej jako o zpev a hudbu.
      Priste zajdu radeji na Janacka :)

  4. Spáchání sebevraždy Agamemnona ve vaně bych považoval za zajímavý prvek režie, Elektra tak vlastně žije celý život v omylu – ALE – takovýto režijní prvek bych spíše ocenil na scéně, kde divák je s příběhem Elektry dobře obeznámen, ne v Praze, kde se Elektra scénicky nehrála 40 let. Navíc sebevražda jaksi „nehraje“ dohromady s motivem proč by jí Agamemnon páchal (neměl důvod- vrátil se z Trojské války jako vítěz, dokonce si s sebou přivezl jako válečnou kořist Cassandru). A kdyby neměla Klytaimnestra výčitky z úkladné vraždy manžela- proč by měla těžké noci a nemohla spát? Jeden netradiční nápad je sice hezká věc, ale vedle režiséra by měl vždy stát dramaturg a trochu jej zkorigovat.

    1. souhlas, ze to je zajimavy prvek. Ale tech nelogicnosti je tam vic. Predevsim mi nedochazi, cim to, ze Elektra najednou na konci opery tento zasadni fakt zjistuje. Neni tam zadny osli mustek, natoz posel. A navic, podle teto koncepce, prichazi s Orestem namisto pritele prave Agamemnon (v masce – at uz jako symbol nebo duch??) a pobizi k pomste. ALE ZA CO? pokud se zabil sam…?

Napsat komentář