Traviata v Plzni

Přiznávám, že mám nejraději inscenace, na nichž je jasně patrné, že se inscenačnímu týmu podařilo podnítit soubor k soustředěné práci, vtisknout mu pečeť svého talentu (svých talentů) a pracovat s nimi v duchu jasné inscenační koncepce. Konkrétní podoba inscenace je jiný problém – těch inscenačních podob je totiž nepočítaně a nikdo z diváků by ve svém vlastním zájmu neměl požadovat, aby se současné inscenace podobaly těm, na které si pamatuje z dřívějška (ostatně v činohře by je totéž naštěstí vůbec nenapadlo). Vždyť první povinností každé divadelní inscenace je, aby se snažila hovořit současným jazykem ke svým současným divákům. Při premiéře plzeňské Traviaty jsem o přestávce slyšela trošku staršího autoritativního pána, který pravil svým přátelům: „Když Traviatu svěří třiadvacetileté režisérce, tak to nemohlo jinak dopadnout! Zavřete oči a poslouchejte!“Ano, režisérka je opravdu mladá, jmenuje se Linda Keprtová a sotva odrostla JAMU v Brně, kde vystudovala nejen operní režii, ale také sbormistrovství. Na její dosavadní práci mám jiný názor než onen pán. Především se inscenace Verdiho Traviaty podařila jako celek – je pravým Gesamtkunstwerkem, ukázkou, do jaké míry dokáže umělecký soubor, který není příliš zvyklý na osobité pracovní postupy, přebudovat své výrazové prostředky do specifických sdělení, která jsou jasně čitelná. Bravo opernímu souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Ovšem – plzeňské obecenstvo je značně konzervativní a v přízemí to bylo na reakcích obyčejných i neobyčejných diváků znát. Seshora však znělo nadšení a radost, zdá se, že od mladší vrstvy publika. Že by? Konečně!

Ta „trošku jiná Traviata“ působila na mne takto: Violetta se ze „své“ společnosti zpočátku vyděluje jen nepříliš – má uniformní vizáž oživlé loutky jako všechny dámy sboru včetně přítelkyně Flory, i oblečením je jim rovna, avšak její tmavé, svérázně upravené vlasy působí kontrastně. Pánové jsou také uniformně oděni do černých obleků (až na bíle oblečeného Alfréda). Všichni připomínají figuríny z výkladních skříní módních obchodů. Dokážou bezchybně setrvat naprosto bez pohybu a dokážou se prkenně hýbat. Některé z nich s sebou mají černé kufříky, v nichž si nesou něco neznámého – když je později na chvíli otevřou, padá z nich jen suché podzimní listí. Svou zátěž odkládají ve chvíli, kdy jde Violettě o vše, tedy ve chvíli, kdy ji Alfréd a okolní společnost srazí až na dno. Ty odložené kufříky jsou v posledním jednání to jediné, na čem může umírající Violetta spočinout. Ve druhém jednání se sbor ve „španělských“ písních pohybuje také jen velmi střídmě, není v něm emocionalita, jsou jen mrtvolným okolím (někteří a některé jsou ostatně skutečnými figurínami, které posléze na tazích stoupají výš). Nezpívající sbor vstupuje i do nesborových výjevů s pozvednutými vinnými sklenicemi v rukou. Jsou tu pořád, jako připomenutí, jak to všechno začalo, ale, chcete-li, také jako čekající supi, kteří přivolávají Violettinu smrt. Plzeňský sbor (a představitelé menších rolí) zpívají a hrají báječně (sbormistr Zdeněk Vimr). Rekvizity transportuje i sám svou osobou vytváří Violettin „stín“ Giuseppe (David Cody).

Autorkou scény a kostýmů je Eva Jiřikovská. Igelitová revuální opona i opona na zadním prospektu tají a odhaluje nehybný sbor ve štronzu, kostýmy postrádají snahu po líbivosti, jsou charakterizující a sdělné. Pruh černého plyše zdůrazňuje odlišnost i shodnost ženských a mužských těl i jejich myšlení. Mobiliář tvoří přinášená průhledná křesílka. Premiérovou Violettou byla Petra Šimková Alvarez, která si roli doslova vydřela – neměla být do ní vůbec obsazena. Její Violetta je postava ve všem všudy nevšední. Vypadá jako člověk, jehož není možné jen tak zlikvidovat. Brání se lásce ze všech sil a přece jí neodolá. Duše a tělo ji zradí ve chvíli, kdy by snad mohla dojít štěstí. Rozehrání jejího duetu s otcem Germontem jde po jeho smyslu: Giorgio Germont na ni zpočátku bezohledně sahá jako na sexuální objekt, potom postupně začne chápat, že se setkal s mimořádnou ženou, k jejíž osobnosti nedorostl ani on ani jeho syn Alfréd. Otec a syn Germontové zůstávají po Violettině smrti opuštěni, hledíce na svou budoucnost, totiž na neživou figurínu, která je tuctová, krásná, a zcela bez citu.Violettiny proměny jsou i výrazně vnějškové – na Flořin večer přichází s téměř uniformní parukou. Jsou-li všechny dámy blondýny s vlasy střiženými pod ušima, ona má paruku bílou a nakadeřenou. Alfréd ji jí strhne. Ukáže se, že ty její tmavé dlouhé vlasy, které měla na začátku, nepatřily jí. Teď má na hlavě oškubaný krátký hnědý účes. Je bezbranná a v tu chvíli možná i nepohledná. A přece je její konec fascinující. Krátký záblesk životní energie se promění v náhlou smrt. Umírá osaměle a dalo by se říci, že na smetišti.

V hudební souhře večera bychom našli nepřesnosti a dokonce i krizové okamžiky. Orchestr zněl v některých pasážích (konkrétně při duetu Violetty a Alfrédova otce) z nějakého důvodu jakoby nekompaktně. K této Traviatě to nějak patřilo – dirigent Jiří Štrunc (zároveň autor hudebního nastudování) postupoval v těsném souladu s děním na jevišti a s jeho nejednoduchými akcemi. Sečteno a podtrženo – byl to výjimečný večer. Nejenže jsme se setkali se schopností vytvořit inscenaci jako celek, ale takovou detailní práci s herci vidíme opravdu jen málokdy. Přísnou stylizaci střídala místa plná emocionality. Nutno dodat, že Petra Šimková Alvarez byla strhující dramatickou Violettou s neobyčejně specifickým temným zabarvením hlasu a s výškami, které jako by snad neměly strop, Richard Samek (Alfréd) zraje v italských rolích jako dobré víno a pan Roman Janál v roli Alfredova otce vytvořil mimořádnou hereckou kreaci.

Děkuji všem plzeňským umělcům a dalším spolupracovníkům za nevšední zážitek. Věřím, že budou-li postupovat v tomto duchu dále, můžeme i my doufat, že máme naději na velké zážitky v oblasti, která nás tolik baví a zajímá.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Giuseppe Verdi:
La Traviata
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Tomáš Brauner / Jiří Petrdlík)
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Orchestr Divadla J. K. Tyla
Sbor opery Divadla J. K. Tyla
Premiéra 19. října 2013 Velké divadlo Plzeň

Violetta Valéry – Petra Šimková Alvarez (alt. Lucie Kašpárková / Kateřina Kněžíková)
Flora Bervoix – Jana Foff Tetourová (alt. Ivana Veberová)
Annina – Radka Sehnoutková (alt. Ivana Šaková)
Alfréd Germont – Richard Samek (alt. Zsolt Vadász)
Germont – Roman Janál (alt. Ivan Kusnjer)
Gastone de Létorières – Jan Ježek (alt. Tomáš Kořínek)
Baron Douphol – Jiří Hájek (alt. Aleš Hendrych)
Markýz d´Obigny – Dalibor Tolaš (alt. Michael Kubečka)
Doktor Grenvil – Pavel Horáček (alt. Jevhen Šokalo)
Giuseppe – David Cody (alt. Petr Konáš)

www.djkt-plzen.cz 

Foto Pavel Křivánek