A třeba umřít! aneb Carsenova mistrná Káťa Kabanová v Brně

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dva tucty volžských rusalek připravují dřevěné lávky pro cestičky lidských osudů. Snad to jsou Kátiny předchůdkyně, které také z nenaplněné lásky a nepochopení i krutosti okolí skončily svůj život v širokém korytu Volhy. Ne nadarmo také v pátém obraze staví lávky do obrazu kříže, ten, stejně jako jiná temná znamení, předznamenává tragédii titulní hrdinky. Káťa Kabanová miluje a umírá v režii Roberta Carsena v brněnském Národním divadle – a činí tak krásně.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová - Janáček Brno 2016 (foto © NdB opera/Marek Olbrzymek)
Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Janáček Brno 2016 (foto © NdB opera/Marek Olbrzymek)

Magie vody a světla

Pozvat Roberta Carsena k inscenaci Janáčkovy opery je velká událost české operní scény (a vlastně i české moderní operní inscenační historie). Renomovaný režisér v Brně uvedl další verzi své inscenace z roku 2004, původně určené pro Vlámskou operu, ale později převzaté dalšími předními evropskými scénami (Teatro Real v Madridu, Teatro alla Scala v Miláně, Opéra National du Rhin ve Štrasburku a další). Carsenovo pojetí vnáší na brněnské jeviště nevšední vizuální poetiku a lyrické gesto, ale činí tak střídmými inscenačními prostředky.

Skvělé scénografické řešení (dílo Patricka Kinmontha stejně jako decentní návrhy civilních nadčasových kostýmů s drobnými historickými odvolávkami a odkazy především u ženských představitelek na módu padesátých let dvacátého století) využívá vlastně jen dva materiály – vodu (a její odraz) a dřevo. Dřevěné můstky jsou stavěny tanečnicemi na vodní ploše do rozličných uskupení během úvodu a meziher a scéna je doplněna jen několika židlemi a minimem rekvizit (kufry). Instalace bazénu s vyhřívanou vodou na ploše jeviště ovšem představuje velmi náročný jevištní úkol pro techniky, ale působivost vodní hladiny a jejího odrazu je ohromující. Oba zvolené materiály tak výborně charakterizují prostředí hry – městečko na břehu Volhy, kde je dřevo základním stavebním materiálem a voda je nedílnou součástí místních životů. Voda jako tematizovaný živel ve své kráse i nebezpečí je pak hlavním symbolem Kátiných osudů.

Dalším zásadním stylotvorným prvkem inscenace je světlo (strhující světelný design Peter van Praet), které ve shodě s pocitovou rovinou textu ilustruje nikoliv vlastní děj, ale emocionální stavy protagonistů. Nádherně například vychází místo posledního setkání Káti s Borisem, již na protilehlých stranách řeky (ano, Káťa je již v jiném světě), kdy z Borise vnímáme zpočátku jen siluetu. Režisérovo pojetí se plně soustředí na Káťu jako hlavní hrdinku, oběť, která má vedle snílkovské ruské senzitivní duše také určité společné rysy s Flaubertovou Madame Bovary. Ostatní postavy jsou režijně primárně definovány vztahem k titulní hrdince, jejich ostatní vztahy vlastně jen dotvářejí obrysy jejich charakterů. Tyto vedlejší linie (například Kudrjáš a Varvara) neposouvají zápletku, ale fungují jako kontrapunkt ke vztahu Káti s Borisem, popřípadě manželem.

Režisér se nijak zvláště nezabývá původním ruským prostředím, i výtvarná charakteristika je v tomto ohledu více než střídmá. Cílem bylo vytvořit strhující univerzální tragédii lidských citů. Carsen je ale stejně jako Janáček bytostný humanista a není mu cizí tolstojovské (pro skladatele tak zcela zásadní) soucítění s hlavní hrdinkou, takže divák se velmi rychle identifikuje s Káťou.

To měl na mysli i skladatel, když se pro Ostrovského drama rozhodl jako pro námět své příští opery. Před kompozicí opery Káťa Kabanová, krátce po dokončení Zápisníku zmizelého, měl Leoš Janáček k uvážení několik slovanských látek, které mu byly nabízený jako náměty pro budoucí operu. Nevybral si ani slovenskou látku (Hviezdoslav) ani látku jihoslovanskou, ale přiklonil se plně k hlasu svého vnitřního slavjanofilství a lásky k Rusku, aby si vybral Ostrovského divadelní hru Groza (Bouře), která byla v roce 1918 přeložena a publikována v Ottově Světové knihovně Vincencem Červinkou. Ostrovského hra byla následujícího roku v Červinkově překladu provedena v Praze a pak takřka ve stejné době i v Brně, ale jak dokládá janáčkovská korespondence, skladatel ani jedno představení neviděl.

Po problémech s librety předchozích oper, se kterými nebyl skladatel spokojen ani po stránce dramaturgické ani po stránce básnické, rozhodl se přistoupit k tvorbě libreta vlastními silami. To dodává celé kompozici i autorovi zhudebnění nového sebevědomí, když nepociťoval povinnost pracovat s cizím textem. Po zkušenostech s prací na libretu k započatým operám Anna Karenina podle Lva Nikolajeviče Tolstého a Živá mrtvola podle stejnojmenného dramatu přistoupil k razantní transformaci pětiaktového dramatu (celkem v jednačtyřiceti obrazech) v libretní asymetrický tvar o třech dějstvích, kdy každé dějství obsahuje dva symetrické obrazy. Z Ostrovského dramatu ho především zaujala postava Káti, která hyne v necitlivém prostředí. Mnohem méně ho zaujalo prostředí ruského kupeckého domu, který v mnoha vedlejších epizodách líčí dramatik. Část postav zcela eliminoval, některé sloučil a přesunul i repliky k jiným mluvčím. Opera tak získala velmi přehledné libreto, ve kterém se rýsují zřetelně párové vztahy milenecké: Káťa – Boris, Varvara – Kudrjáš ve velmi rozdílném výrazovém pojetí vážného a veselého partnerského vztahu. Jsou zde ale vytvořeny i další zajímavé párové vztahy: deziluze z manželství Káti s manželem Tichonem, až freudovsky oidipovský vztah Tichona k matce Kabaniše, stejně jako některé moderní inscenace přidaly (možná zbytečný) eroticko-patologický vztah Kabanicha – Dikoj. Skladatel dlouho rozvažoval název opery, protože skladby (i operní) stejného názvu zde již existovaly a v češtině nebylo možné tlumočit dvojí význam ruského slova groza (bouřka a duševní stav). Přiklonil se pak k názvu, který vychází z oslovování hlavní hrdinky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Káťa Kabanová (Janáček Brno 2016)

[Total: 72    Average: 4.5/5]

Související články


Reakcí (4) “A třeba umřít! aneb Carsenova mistrná Káťa Kabanová v Brně

  1. Skutočne výnimočné predstavenie. Efektná, ale aj veľmi premyslená réžia, vizuálne veľmi príťažlivá. Spolu s vynikajúcími interpretačnými výkonmi všetkých účinkujúcich podtrhuje geniálnu Janáčkovú hudbu. Emócie boli odhalené až na kosť, užasný zážitok! A keď si uvedomíte, že vidíte inscenáciu, ktorá by v tomto obsadení obstála na akomkoľvek javisku aj naprestížnejších operných domov, je pre vás cťou, že ste mohli byť ako divák pri tom.

  2. PO včerejším vzhlédnutí této inscenace musím konstatovat, že jde o inscenaci vskutku mimořádnou. Naprosto mě dostala (nezdráhal bych se použít expresivního pojmu „rozsekala“). Přijde mi, že by si zasloužila výrazně silnější mediální odezvu a to včetně natočení televizního záznamu. Pokud se televizní záznam natáčí v případě Špinarovi inscenace Z mrtvého domu, která sice bylo kritiky přijato s velkým nadšením, ale pro řadu diváků byla těžko skousnutelná svým homosexuálním vyzněním, tak v případě této Carsenovi inscenace není co řešit. Je to přesně příklad toho, jak bych si představoval moderní režii. Nejvíce mě asi dostala poslední scéna, kdy se Kaťa loučí se svým milým, přičemž oba stojí na dvou dřevěných lávkách, které od sebe odděluje velká vodní plocha. Jedinečná ukázka toho, jak může být režie moderní a přitom jít ruku v ruce se skladatelovou hudbou a libretem. Bravo Brno!

Napsat komentář