Tři lásky Naděždy Kniplové: Janáček, Wagner a Národní divadlo

  1. 1
  2. 2
Na českých jevištích nikdy nebyly opery Richarda Wagnera častými hosty. Hlavní roli v tom nepochybně sehrály silné vlastenecké tendence v celé historii českého operního umění, ale mimo to také skutečnost, že jsme nikdy nedisponovali, zejména u dam, hlasy, které vyžadují wagnerovské partitury. Jednou z poměrně řídkých výjimek je pěvkyně, která se velmi výrazně prosadila jako skutečná „Wagner-Sängerin“ v zemích na obou březích Atlantiku. A vedle toho proslula jako skvělá interpretka čelných janáčkovských partií, díky nimž mimořádně přispěla k prudce rostoucímu ohlasu díla moravského Mistra ve světě.
Naděžda Kniplová (foto ČTK / Zuzana Humpálová)

Rádi proto využíváme příležitosti, kterou poskytuje letošní 18. duben, kdy slaví své životní jubileum primadona assoluta Naděžda Kniplová. Místem jejího narození dne 18. dubna 1932 byla sice Ostrava, ale své dětství a mládí prožila v Hranicích na Moravě, kde byl její otec ředitelem hudební školy a získal si velkou autoritu jako neúnavný organizátor hudebního života v severomoravském regionu a propagátor vážné hudby. Rodinné prostředí pochopitelně výrazně ovlivnilo směřování mladé Naděždy. Jsouc z domova výborně hudebně připravená, byla přijata na Pražskou konzervatoř, kde úspěšně absolvovala studium zpěvu u profesorky Jarmily Vavrdové. Po konzervatoři následovala Hudební akademie múzických umění, kde byli jejími pedagogy profesoři Kamila Ungrová a Zdeněk Otava. Zejména Zdeněk Otava měl na její hlasový vývoj velký vliv.

V roce 1957 se stala sólistkou opery v Ústí nad Labem, kde na sebe upozornila řadou rolí, v nichž mohla prokázat jak rozsah a kvalitu svého dramatického sopránu, tak své schopnosti hereckého prokreslení ztělesňovaných rolí. Byly mezi nimi už i ty, které se později staly hvězdnými stálicemi jejího repertoáru: Cizí kněžna v Dvořákově Rusalce a Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni a krátce před odchodem do Brna také Libuše. Z dalších jejích ústeckých rolí připomeňme alespoň titulní hrdinku v Pucciniho Tosce a Martu v Nížině Eugena d’Alberta. V té době se s velkým úspěchem zúčastnila mezinárodních pěveckých soutěží v Ženevě, ve Vídni a v Toulouse. Ze všech si přivezla jedny z hlavních cen.

V roce 1960 se stala členkou operního souboru Janáčkovy opery v Brně. V té době se definitivně potvrdila správnost linie, kterou vedení souboru nastoupilo ve snaze vytvořit moderní reprezentativní těleso, schopné obstát v té nejtěžší konkurenci. Průběžně docházelo ke generační proměně sólistického kolektivu. V rozmezí několika sezon přišla do divadla řada vysoce perspektivních sólistek a sólistů stejné generace. Vedle Naděždy Kniplové to byli Hana Janků, Jarmila Rudolfová, Vilém Přibyl, Vladimír Krejčík, Josef Veverka, René Tuček, Jaroslav Souček a Richard Novák. Někteří z Brna odešli, jiní zůstali Brnu věrní, ale všichni se natrvalo zapsali do historie české opery.

Čtyři brněnské roky sehrály v životě a uměleckém vývoji Naděždy Kniplové rozhodující roli. Česká opera v ní získala jedinečnou interpretku dramatických sopránových rolí. Propůjčila jim jak vysokou kultivovanost pěveckého projevu, tak všestrannou dramatičnost a hlubokou emocionalitu. Plně se to projevilo už ve dvojici typově odlišných rolí, kterými okouzlila brněnské publikum. Jednalo se o titulní hrdinky Fibichovy Nevěstě messinské a Verdiho Aidy. Na ně pak navázala Kostelničkou v Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Její pastorkyně z roku 1961, která znamenala nejen první z vrcholů pěveckých a hereckých výkonů Naděždy Kniplové v její osobní umělecké kariéře, ale také přinesla mnoho podstatného a přínosného pro interpretaci této role obecně, čehož pak pěvkyně důsledně využívala při svých dalších přečetných vystoupeních na špičkových scénách a velmi tím přispěla k pochopení Janáčkova díla ve světě.

Po Kostelničce následovaly v rychlém sledu dvě další vynikající postavy, které Kniplová obdařila vroucí emocionalitou. Kateřina ve druhém provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (pouhých pět měsíců po světové premiéře opery v Curychu) a Milada v Daliborovi. V obou inscenacích byla partnerkou další nadcházející hvězdy, Viléma Přibyla.

A další triumfy se dostavily v sezoně 1962/1963. Nejprve to byla Emilia Marty ve Věci Makropulos. Ztvárnění této pro pochopení tvorby Leoše Janáčka možná klíčové role bylo naprosto jedinečné. Zcela souznělo se stylem opery i její inscenace v novátorské podobě, v jaké ji nastudovali dirigent František Jílek, režisér Miloš Wasserbauer a scénograf František Tröster. A po ní následoval snad ještě obtížnější úkol, kterým bylo ztvárnění velice komplikovaného charakteru ústřední ženské role Renaty v Prokofjevově Ohnivém andělu, po pěvecké stránce technicky mimořádně náročném a vypjatém. V interpretaci Naděždy Kniplové se diváci a posluchači dočkali po všech stránkách dokonalého provedení. Pro úplnost dodávám, že jeden z nejlepších výkonů v celé své kariéře v této inscenaci vytvořil Václav Halíř v hlavní mužské roli Ruprechta.

Následovala pyšná Marina z Musorgského Borise Godunova. Zde si neodpustím drobnou odbočku. Nepovažuji za šťastné, že se stalo módou sezony uvádět Borise Godunova bez polských scén. Je jistě chvályhodné navracet se, pokud je to možné, k původnímu znění oper, ale v tomto případě (a konec konců i v některých jiných) je to podle mne složitější. Polské obrazy nejsou přílepkem a úlitbou takzvané velké opeře, ale jsou integrální součástí díla už u Puškina. Bez nich se Boris Godunov mění do značné míry pouze v osobní tragédii cara Borise. Obraz pod Kromami je v nich v podstatě nesrozumitelný stejně jako závěrečný (a stále aktuální) nářek Jurodivého nad bědnou Rusí.

Po roli Mariny následovala Libuše, v níž se už při brněnské premiéře jednoznačně zařadila mezi její nejlepší představitelky v dějinách inscenací této opery, a titulní role v Šostakovičově Kateřině Izmajlové, ve které opět potvrdila svou schopnost dokonalého vystižení podstaty role.

O Naděždu Kniplovou začalo projevovat stále více zájem Národní divadlo. Poprvé na jeho jevišti vystoupila v úloze Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Následovalo další hostování v rolích Milady v Daliborovi, Cizí kněžny v Rusalce a Kostelničky v Její pastorkyni. S velkým ohlasem se setkala její Libuše. V té se v Praze poprvé představila 12. června 1964.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář