Třikrát Zubin Mehta v Berlíně

15.12.2009 01:00 Petr Vašíček

Jakýsi menší „Zubin-Mehta-Festival“ se konal koncem listopadu a začátkem prosince 2009 v Berlíně.
Ve Staatsoper Unter den Linden dirigoval novou produkci Straussova Netopýra, v Konzerthausu Staatskapelle Berlín symfonický koncert a do třetice si jaksi odskočil kvůli Schubertovi, Bartókovi a Beethovenovi do filharmonie.

J.Strauss: Die Fledermaus (Berlín Staatsoper Unter den Linden / Ch.Schäfer-Adele)

V tomto pořadí se odvinula a gradovala úroveň: Nečekaně slabý Netopýr zklamal po všech stránkách. Hlasy jako z provinčního divadla někde koncem 19. století, kde jako jedinou lze kladně vyzdvihnout Christinu Schäfer v roli Adély, či herecká dřevnatost, kterou pěvci jakoby jen potvrdili všechny existující předsudky proti žánru operety. Aneb teatrální afektovanosti subrety nebyly ojedinělé a bezpříkladné.

J.Strauss: Die Fledermaus (Berlín Staatsoper Unter den Linden / S.Rügamer-Alfred, S.Dussmann-Rosalinde)

Pochybuji, že si dirigent luxusní třídy jako Mehta musí nechat líbit, aby jej představitelka Rosalindy, poté, co poděkovala ona (!) orchestru, přivedla na pódium jako nějakého nadaného studenta. Mehta si v trapné situaci neuměl jinak pomoci, než poděkovat ostentativně suflérce a vytáhnout ji z kabinky. Ubohou úroveň dorazil režisér inscenace, která – vyjma puberťáckého provokování – postrádala jakékoliv nápady či aspoň základní řemeslo. Opravdu nebylo zřetelné, co chce docílit rádoby parodováním posledních chvil komunistického politbyra NDR koncem roku 1989. A ani kontrast mezi „valčíkovou společností“ a hordou punků na jevišti nezodpověděl otázku, “co tím chtěl autor říci?“.

J.Strauss: Die Fledermaus (Berlín Staatsoper Unter den Linden / R.Trekel-Dr.Falke, Ch.Schäfer-Adele, S.Grigorian-Prinz Orlofski, H.Grass-Ida)

Překvapením bylo po hudební stránce, že se Mehtovi nepodařilo vytvořit v orchestru jakýsi „vídeňský hudební idiom“, že orchestr hrál po celý čas těžkopádně a bez pochopení pro finesy a kouzla Straussovy partitury. Nedokážu, respektive nechci posoudit, je-li to vinou dirigenta – jehož Strauss s vídeňskými tělesy „autentický“ je – či jestli to jsou známé problémy se specifickou Straussovou mluvou. Vždyť i Karajan vzdychal, jak namáhavé bylo natáčení Strausse s Berlínskými a jak přirozeně jej přitom hrají Vídeňští. Kdo zná Karajanovu nahrávku Netopýra s legendárním vídeňským ansámblem, ten ve Staatsoper jen zoufal.

J.Strauss: Die Fledermaus (Berlín Staatsoper Unter den Linden)

Slabou úroveň orchestr opery potvrdil pár dní po premiéře Netopýra, když jako Staatskapelle Berlin vystupoval v Konzerthausu se sopranistkou Anjou Harteros.

Staatskapelle Berlin

Orchestr, který v NDR platil za nejlepší po drážďanské Staatskapelle, má na svém kontě mimo jiné první berlínský komplet Dvořákových symfonií, které natočil dlouholetý šéfdirigent Otmar Suitner, ještě než je stačil nahrát Rafael Kubelík

s filharmoniky. Suitner tehdy také otevřel stálou diskusi kolem nutnosti repetice ve 2.větě Dvořákovy 1.symfonie. Po úvodním Webernovi (Šest kusů pro orchestr op.6) opět excelovala Anja Harteros, jako už v roli Amélie při nedávném berlínském Simonu Boccanegrovi (recenzi Opery Plus najdete zde). Hlasově je pro Čtyři poslední písně Richarda Strausse plně kvalifikovaná, postrádáme (zatím) ještě plné proniknutí do tajů poslední partitury bavorského mistra. Filigránské propracování partu orchestru takto zaznělo jako pouhý “doprovod”, jako “parfém” – a to je při mimořádné kráse tohoto Strausse obzvlášť škoda. Orchestr hrál stále jako pod pokličkou, nezapřel, že jinak hraje v orchestřišti, a že koncertní pódium není jeho parketou. I tady nebyla komunikace mezi dirigentem a tělesem ideální. Nevydařené sólo koncertního mistra už ani Mehta nemohl zachránit. O to víc zazářil on i Staatskapelle v Dvořákově Sedmé symfonii, která indického dirigenta doprovází po celou kariéru.

Anja Harteros

Po návratu z amerického turné zahájili filharmonici abonentní koncerty nudnou interpretaci Schubertovy Třetí symfonie a angažovaně hranou suitou z Kouzelného mandarína Bély Bartóka.

Vrcholem bylo ovšem po přestávce další hostování athénského houslisty Leonidase Kavakose s Beethovenovým koncertem. Kavakos po studiích ve svém rodném městě pokračoval u legendárního Josefa Gingolda v Indianě (USA), vyhrál soutěže Sibelia v Helsinkách a Paganiniho v Janově a vedl umělecky v letech 2007-2009 Cameratu Salzburg. Jako vůbec první houslista natočil Sibeliův houslový koncert v originální verzi – tedy dílo spjaté s Karlem Halířem, téměř zapomenutým českým houslistou v Berlíně. Škoda, že v jeho rodném Vrchlabí o Dvořákova přítele z Berlína neprojevují dosud žádný zájem. Kavakosově estetice se z českých houslistů blíží asi jako jediný František Novotný. Beethovenův houslový koncert je skladba, na které si brousí zuby snad každý sólista a každý koncertní mistr všech orchestrů na světě – v Berlíně jím v posledních sto letech prošli snad všechny světové špičky. Kavakos jej podal ve “lví jámě” formou extremního, leč stále kontrolovaného lyrismu a vynechal jakékoliv demonstrace povrchní virtuozity. Napětí, které držel od začátečních nebezpečných oktávových pasáží, udržel do konce koncertu a přenesl to na stále entuziastičtěji hrající orchestr, který mu spolu s dirigentem připravil úžasný zvukový “koberec”. Jen nepatrné a sotva postřehnutelné bylo intonační zakolísaní v pomalé větě; učebnicový zato dialog sólových houslí s fagotem ve finále. Je jasné, že Kavakos musel přidávat (Sarabandu z Bachovy Partity d moll), a že se na pódiu filharmonie určitě brzy objeví.

Leonidas Kavakos

Negativní dojem zanechalo publikum filharmonie: hlasitě kašlalo, tleskalo mezi větami, a div ne infernální hluk mezi 1. a 2. větou Beethovena spíš připomínal cirkusovou arénu, než civilizovanou filharmonii. Primitivnost některých návštěvníků filharmonie vedla jednou dokonce k tomu, ze Simon Rattle přerušil koncert Debussyho a omluvil se, že posluchače ruší svou hrou.

Zubin Mehta – stejně jako jeho přítel Abbado – je už starší pán. Působil unaveně, někdejším ohněm právě nezářil a až na několik málo míst ve Webernovi a Dvořákovi nedirigoval nijak inspirovaně. S jakým orchestrem se mu líp spolupracuje, bylo ovšem jasné.
Těšíme se na příští setkání s ním v Berlíně.

Johann Strauss:
Die Fledermaus

Berlín Staatsoper Unter den Linden

premiéra 21.11.2009

Dirigent: Zubin Mehta
Režie: Christian Pade
Scéna a kostýmy: Alexander Lintl
Choreografie: Martin Stiefermann
Sbormistr: Eberhard Friedrich

Staatskapelle Berlin
Staatsopernchor

Gabriel von Eisenstein – Martin Gantner
Rosalinde – Silvana Dussmann
Frank – Jochen Schmeckenbecher
Prinz Orlofsky – Stella Grigorian
Alfred – Stephan Rügamer
Dr. Falke – Roman Trekel
Dr. Blind – Florian Hoffmann
Adele – Christine Schäfer
Ida – Helene Grass
Frosch – Michael Maertens

***

Staatskapelle Berlin

Dirigent: Zubin Mehta

Anja Harteros (soprán)

Berlín Konzerthaus 30.11.2009

program:
Anton Webern: Sechs Stücke für Orchester op. 6

Richard Strauss: Vier letzte Lieder

Antonín Dvořák Sinfonie Nr. 7 d-moll op. 70

***

Berliner Philharmoniker

Dirigent: Zubin Mehta

Leonidas Kavakos (housle)