Trojí standing ovation pro Adama Plachetku

Šestý ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha pokračoval v úterý 17. září recitálem současného nejúspěšnějšího českého basbarytonisty Adama Plachetky, jehož jistě není potřeba čtenářům tohoto serveru detailně představovat. Tedy jen ve zkratce: sedmadvacetiletý Plachetka má již na svém kontě debut v londýnské Covent Garden, opakovaná vystoupení na Salcburském festivalu, účinkování v titulní roli ve Figarově svatbě na operním festivalu v Glyndebourne, vystoupení v Chicagu pod taktovkou Riccarda Mutiho či nejnověji spoluúčinkování na jubilejním koncertu José Carrerase. Je sólistou Vídeňské státní opery a v této sezoně ho čeká debut v milánské La Scale pod taktovkou Daniela Barenboima.Pro své pražské vystoupení zvolil Plachetka velmi různorodý repertoár, a to jak z hlediska širokého rozpětí stylových období (od Mozarta po Richarda Strausse), tak co do formy (písně versus operní árie). Večer zahajoval jeden z vrcholných písňových cyklů Antonína Dvořáka, Cigánské melodie, v nichž Plachetka prokázal, že přes svoji převažující orientaci na operní repertoár je stejně dobře schopen zkáznit výraz i do komornější podoby a přesvědčivě tlumočit svérázný kolorit těchto písní. S úspěchem se vyrovnal s nástrahou, do které interpreti občas upadají, totiž s tendencí k přílišné „zemitosti“. Druhou polovinu programu před přestávkou tvořil výběr z rozsáhlé písňové tvorby Richarda Strausse. Plachetkovi se s využitím řady výrazových prostředků podařilo výrazně odlišit tvůrčí styl Straussových písní, pohybujících se již na hranici pozdního německého romantismu a moderny, od folklórních inspirací Dvořákových. Straussovy písně založené na prokomponované formě navíc vyžadují přesvědčivé vystavění výrazového oblouku, čemuž sólista rovněž nezůstal nic dlužen, nevýrazněji v předposledním čísle výběru, písni Traum durch die Dämmerung.

Jako intermezzo mezi Dvořákovými a Straussovými písněmi zaznělo v podání Plachetkova klavírního partnera Garyho Matthewmana Preludium D dur, op. 23 č. 4 Sergeje Rachmaninova. U nás nepříliš známý britský klavírista, kterého lze považovat za specialistu na písňovou tvorbu, je vyhledávaným koncertním partnerem právě pro tento typ repertoáru a spolupracuje například s Ianem Bostridgem či Thomasem Allenem. Rachmaninovo preludim přednesl doslova hypnotizujícím způsobem, který tuto část programu postavil daleko od obvyklých „výplňových“ instrumentálních předělů pěveckých recitálů, a řada diváků jistě litovala, že podobných čísel nebylo na programu více.

Po přestávce pokračoval večer výběrem z operních árií, které má Plachetka zjevně více „pod kůží“ než repertoár komorní a v nichž mohl také výraznější měrou uplatnit svůj přirozený herecký projev, který je však sympaticky uměřený, beze snahy o efekt za každou cenu. Jako první zazněla árie hraběte z Mozartovy Figarovy svatby – Hai gia vinta la causa…Vedro mentr’io sospiro, v níž Plachetka naplno uplatnil své jevištní zkušenosti z interpretace děl vídeňského klasika, jehož přirozenou melodiku interpretuje se samozřejmou lehkostí a plnokrevností. Následující tři árie z italského belcantového repertoáru (Là del ciel z Rossiniho Popelky, Bella siccome un angelo z Donizettiho opery Don Pasquale a Come Paride vezzoso z Nápoje lásky téhož autora), které se setkaly – zřejmě vzhledem ke své výrazné vnějškové efektnosti – s největším ohlasem publika, přednesl Plachetka s velkou suverenitou a v případě některých obzvláště krkolomných frází se nabízela otázka, kdy vlastně interpret dýchá. Závěr programu patřil dílu Giuseppe Verdiho, z jehož rozsáhlého operního odkazu si Plachetka sympaticky nevybral žádnou „hitovku“, ale výstup z méně hraného autorova jevištního díla Attila – Uldino, Uldin… Mentre Gonfiarsi… Oltre qual limite. Výrazově i pěvecky náročnou scénu vystavěl Plachetka s velkou přesvědčivostí a tvořila tak důstojnou tečku celkově zdařilému recitálu.

Publikum odměnilo oba interprety dlouhotrvajícím potleskem proloženým trojími ovacemi vstoje a třemi přídavky, z nichž prostřední (šampaňská árie z Dona Giovanniho) se setkala doslova s frenetickým aplausem, který téměř připomínal fanouškovské orgie obvykle rozpoutávané při recitálech Edity Gruberové. Pro diváky, kteří ani poté neměli dost, připravila dramaturgie Dvořákovy Prahy bezprostředně po skončení koncertu setkání s Adamem Plachetkou, moderované Václavem Žmolíkem.  

Dvořákova Praha 2013
Adam Plachetka (basbaryton)
Gary Matthewman (klavír)
17. září 2013 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

program:
Antonín Dvořák: Cigánské melodie, op. 55
I – Má píseň
II – Aj! Kterak trojhanec můj
III – A les je tichý
IV – Když mne stará matka
V – Struna naladěna
VI – Široké rukávy
VII – Dejte klec jestřábu
Sergej Rachmaninov: Preludium č. 4 D dur, op. 23
Richard Strauss:
– Heimliche Aufforderung Op.27 No.3
– Die Nacht  Op.10 No. 3
– Nachtgang Op.29 No.3
– Du meines Herzens Krönelein Op.21 No.2
– Traum durch die Dämmerung Op.29 No.1
– Zueignung Op.10 No.1
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Hai giá vinta la causa… Vedró mentr`io sospiro (Le nozze di Figaro)
Gioacchino Rossini: Là del ciel (La Cenerentola)
Gaetano Donizetti:
– Bella siccome un angelo (Don Pasquale)
– Come Paride vezzoso (L`elisir d`amore)
Giuseppe Verdi: Uldino, Uldin… Mentre gonfiarsi… Oltre qual limite

www.dvorakovapraha.cz

Foto Petra Hajská