A je tu standing ovation!

Nejspíše žijeme z hudebního hlediska v nejšťastnější možné době. Alespoň soudě podle toho, kolik koncertních výkonů je od publika oceněno potleskem vestoje. Do Rudolfina jsem poprvé vstoupil v polovině let sedmdesátých. A ač je to už čtyřicet let, dobře si pamatuji, že v té době jsem zažil jedno jediné standing ovation. Claudio Abbado a Berliner Philharmoniker si je vysloužili za Beethovena, ze kterého mě mrazí dodnes.
Standing ovation – ilustrační foto (zdroj http://blog.ceskafilharmonie.cz/foto Petra Hajská)

V dnešní době končí potleskem vestoje takřka každý koncert. U některých jsem schopen to pochopit. To, jak Cecilia Bartoli a Rolando Villazón odevzdali pražskému publiku absolutně vše a snad ještě něco víc, to si standing ovation zasloužilo. Podobně jako neuvěřitelný výkon České filharmonie s Valerijem Gergijevem v přetěžkém Stravinského Svěcení jara. Jak mají ale umělci vnímat stojící publikum jako mimořádnou poctu a ocenění výkonu a nasazení blížícího se absolutnu, když je tolik nadužíváno? To, co má být unikátní, jsme tím devalvovali na běžný standard.

Jonas Kaufmann je jistě zcela mimořádný tenorista. Jeho poslední pražský výkon si ale ovace vestoje prostě nezasluhoval, stejně jako podivně experimentální provedení Beethovenovy 9. symfonie Berlínskou filharmonií se Simonem Rattlem. Ale i to bych snad se skřípěním zubů přežil a bral to jako ocenění toho, že se tak významní umělci vůbec vydali do Prahy. Bohužel se ale bouřlivého potlesku vestoje dočkal i Český národní symfonický orchestr za své předloňské provedení Janáčkovy Sinfonietty, které bylo tak děsivou destrukcí této fenomenální skladby, že jsem litoval toho, že u sebe nemám pytlík rajčat. V případě žesťové sekce dokonce střelnou zbraň.

Já vím, že žijeme ve zrychlené době a některá díla klasické hudby jsou prostě dlouhá. Po dvouhodinovém sezení už sebou člověk šije a není nic příjemnějšího než vstát a protáhnout si tělo. Ale důvod, proč se výjimečně tleská vestoje, je přece jiný. Jsou to emoce, které vás samy vymrští ze sedadla, je to pocit něčeho absolutního, ryzí krásy a k tomu jakéhosi vnitřního duchovního sepětí pódia a auditoria. Vždyť i vsedě se dá pořádně zatleskat a ocenit dobré, velmi dobré či vynikající výkony. Standing ovation si prosím nechme jen na ty absolutní, fenomenální.

Související články


Reakcí (4) “A je tu standing ovation!

  1. Už dlhšiu dobu sa sem tam ozývajú hlasy na adresu divákov, že či potlesk je patričný, alebo bol až nadmieru veľký, ba teda, dokonca, že bol až príliš a hneď v stoji. Nuž, nie som si istá, či táto úvaha je vôbec na mieste. Ponechajme slobode diváka čo a ako chce vyjadriť po koncerte…. Iste sa dá divákom vyčítať všeličo, že si šuškajú, že šuchocú cukríkmi, že prídu na koncert aj keď sú hodne ukašľaní,…. atď. Ale to, aká práve vznikla atmosféra po koncerte,či bol výkon už na standing ovation alebo nie, to by som fakt nechala na divákov….

  2. Taky si myslím, že v tomto případě je to natolik subjektivní, že prostě těžko říct, kde je nějaká ta objektivní hranice, kdy je standing ovation na místě a kdy nikoliv. Když vezmu, jak často i zde probíhá diskuze, kdy jeden je z nějakého hudebního či pěveckého výkonu unešenej a druhý to nemůže vydýchat, jak se mu to nelíbilo, tak vážně nevím… Je to teda zajímavé, ale asi to platí obecně v kulturní branži (viz třeba i poprask teď kolem Českých lvů), že objektivní hodnocení uměleckých projevů a výkonů, moc neexistuje. A pokud neexistuje, pak tedy nechť každý k tomu přistupuje podle svého subjektivního pocitu.

Napsat komentář