Nové číslo Týdeníku Rozhlas

  1. 1
  2. 2

Týdeník Rozhlas číslo 14/2017
s programy Českého rozhlasu a televize od 3. do 9. dubna 2017
vychází 27. března

 

Radost z dobré hudby
Čestný šéfdirigent rozhlasových symfoniků Vladimír Válek bude řídit 4. dubna v Rudolfinu koncert ze skladeb českých skladatelů.

Jak hodnotíte Hurníkovy Variace na téma Franka Zappy?

Líbí se mi. Je to hudba po všech stránkách zajímavá. Není to experiment, vnímám ji jako normální klasickou muziku. A také splňuje požadavek, který kdysi vyslovil Luboš Fišer a který sdílím: Soudobá hudba má trvat do patnácti minut.

Zazní také Ježkův koncert pro klavír a orchestr, je vám autor blízký?

Já hudbu Jaroslava Ježka a vůbec fenomén Osvobozeného divadla miluju. Citově mě zasáhl i jeho americký pobyt, kde po těžké nemoci nakonec umřel. Amerika byla myslím jeho nešťastným obdobím. Asi by byl šťastný, kdyby mu tam zahráli některý z jeho kvartetů. Nezahráli, nedočkal se. Dokonce, jak víme, Čech Friml se k němu zachoval nehezky, prý řekl, co ten slepej tady chce… Napsal mnoho dobrých skladeb, patří mezi ně také jeho klavírní koncert. Pro posluchače je zajímavý také proto, že saxofony v orchestru jinak moc často neuslyší.

Skladba je náročná i pro pianistu.

Ano, nemůže ji hrát každý, swingová muzika, která v ní je, chce víc frázovat. Ale Tomáš Víšek, který ji bude hrát, je vynikající klavírista. Už jsem s ním tuto skladbu uváděl a hrál ji skvěle.

Který ze skladatelů v programu koncertu je vaše srdeční záležitost?

Samozřejmě Janáček. Všechny jeho symfonické útvary, ať je to Taras Bulba, nebo Sinfonietta, kterou na dubnovém koncertě zahrajeme, či třeba symfonická suita z Lišky Bystroušky – to je nádherná muzika! Ale přece jen se trochu na Janáčka zlobím, protože nám nenapsal symfonii. A potřebovali bychom ji. Ale on už byl takový zkratkovitý v řeči i ve svém jednání. Zaplaťpánbůh, že máme Sinfoniettu.

Jak vnímáte dramaturgii svých koncertů?

Vím, a to i ze světa, který jsem hustě projel, že lidé přijdou na koncert, aby si poslechli něco hezkého, potěšili se, odpočinuli si. Aby měli radost. Snažím se jim to dopřát.
(Z rozhovoru Agáty Pilátové)

 

Noemova archa z východní Anglie
Benjamin Britten (1913–1976) svou komorní operu Noye’s Fludde čili Noemova potopa určil pro uvádění v kostelech nebo větších sálech, nikoli v divadlech. Pražské Národní divadlo loni na podzim realizovalo kompromis – operní večer uskutečnilo ve své historické budově, ale nikoli scénicky – v podobě koncertního uvedení, prvního u nás.

Starozákonní příběh o Noemově arše a o potopě, o Hospodinově obnově zkaženého světa, si Benjamin Britten pro svou potřebu vzal v miráklu z patnáctého století. Hudební mysterium komponoval pro amatéry, počítal jako s interprety především s dětmi, doplněnými pouze několika profesionály. Premiéru mělo v roce 1958 na festivalu v Aldeburghu na východním pobřeží Anglie, kde skladatel žil – respektive ve vesnickém kostele sv. Bartoloměje v nedalekém Orfordu. Zanedlouho záznam uvedla televize. Na provedení se podíleli žáci z několika škol hrabství Suffolk. Dirigoval Charles Mackerras.

Kantátová opera Noemova potopa nabízí přístupnou barvitou hudbu, která moderním způsobem koresponduje s duchem starobylé předlohy. Skladatel předepsal mimo jiné použití velkého počtu zvonků a do skladby integroval také čtyři kostelní písně, na jejichž zpěvu se může podílet publikum. Brzy následovala uvedení v Londýně, New Yorku, v Kanadě, Německu a dalších zemích. Mezi kuriózními představeními z novější doby figuruje inscenování Noemovy potopy v norimberské zoologické zahradě v roce 2005. Před pěti lety zaznělo toto Brittenovo dílo dokonce v Číně.

Koncertní provedení opery pro dětské i dospělé hudebníky se v Praze uskutečnilo při příležitosti osmdesátého výročí spolupráce Kühnova dětského sboru – původně Dětského sboru pražské rozhlasové stanice – s Národním divadlem. Hovořilo se v té souvislosti o projektu, v němž se snoubí nadsázka, vtip a hravost s poezií a působivou imaginací.

Záznam ojedinělého českého uvedení Brittenovy komorní duchovní opery vysílá stanice Vltava v postní době, v týdnu před Květnou nedělí, večer v čase úterní programové řady Koncertní sezona. Nedlouhý příběh o potopě doplňují pak z jiných nahrávek další Brittenovy skladby.
(Z článku Petra Vebera k pořadu na ČRo Vltava v úterý 4. dubna)

 

Znovuobjevovaný Matthias Georg Monn
Psal se rok 1908, když proslulá ediční řada Denkmäler der Tonkunst in Österreich neboli Památky hudebního umění v Rakousku poprvé upozornila na hudbu Matthiase Georga Monna. V té době panovalo přesvědčení, že tento skladatel si zaslouží komplexnější posouzení stejně jako důkladnou rešerši. Nicméně uplynulo více než sto let a my toho o jeho životě stále víme velmi málo.

Narodil se 9. dubna roku 1717 ve Vídni jako starší syn kočího Jakoba Manna a Catheriny Päsching Mannové. Pokřtěn byl Johann Georg, ale raději používal jména Matthias Georg, možná proto, aby se vyhnul záměně se svým mladším bratrem Johannem Christophem, který byl rovněž skladatel. A že upřednostňoval pravopis Monn? To lze chápat jako verzi příjmení Mann v dolnorakouském nářečí. V letech 1731 až 1732 zřejmě zpíval ve sboru v klášteře Klosterneuburg a v raném věku (ne však dříve než v roce 1738) se stal varhaníkem v nově postaveném kostele Karlskirche ve Vídni. Zemřel na plicní tuberkulózu 3. října roku 1750 ve Vídni ve věku pouhých třiatřiceti let.

Hudební encyklopedie charakterizují Monna jako „předchůdce vídeňského klasicismu“ nebo jako „významného představitele předklasicismu“. A právě ona role předchůdce může vysvětlovat, proč je dnes hudba tohoto skladatele téměř úplně zapomenuta. O kolika jeho dílech můžeme říci, že jsou dostupná v praktických edicích? Velmi záslužné je ovšem vydání Violoncellového koncertu g moll, o které se přičinil Arnold Schönberg. Tato kompozice – a stejně tak třeba Houslový koncert B dur – se nemusí bát srovnání s podobnými díly Haydnovými.

  1. 1
  2. 2
Reklama