Nové číslo Týdeníku Rozhlas

Týdeník Rozhlas číslo 35/2016
s programy Českého rozhlasu a televize od 29. srpna do 4. září 2016
vychází 22. srpna

 

Vzácné snímky Prodané nevěsty
U příležitosti letošního stého padesátého výročí premiéry Smetanovy nejslavnější opery Prodaná nevěsta připravila stanice Vltava unikátní sérii pořadů Ronda s historickými nahrávkami tohoto díla.

V prvním dílu 4. září dojde na ty nejstarší záznamy – a zazní zhruba hodinový sestřih hlavních čísel z opery se dvěma proslulými pěvci: Emou Destinnovou a Otakarem Mařákem. „Je přece slečna Destinnová ta nejideálnější Mařenka…“ napsal kdysi Alfons Mucha. Následovat budou snímky s Vilémem Hešem, Pavlem Ludikarem či Vilémem Zítkem. Pořad zahrne informace o prvních nahrávkách Prodané nevěsty, nejstarší snímek je z roku 1904. A připomene dvacátá a třicátá léta opery Národního divadla, tedy pěvce Kovařovicovy a Ostrčilovy éry.

Následovat budou ještě dva díly o nahrávkách zmíněné opery. Druhý díl, vysílaný 11. září, patří Prodaným nevěstám v cizích jazycích. Na důvěrně známou hudbu tedy uslyšíme nezvyklá slova, nejčastěji německá, ale také francouzská, ruská, anglická a slovenská. Bude to z jiné strany další důkaz o srozumitelnosti a nadčasovosti Smetanovy hudby.

Třetí díl pořadu 18. září patří záznamům přímých přenosů a živých provedení. V nich uslyšíme Richarda Taubera, Nicolaie Geddu nebo manželku dirigenta Rafaela Kubelíka Elsie Morrisonovovou. Zatímco první díl je věnován české tradici uvádění Prodané nevěsty, další dva díly odrážejí především její mimořádný ohlas na světových pódiích, který byl ve své době nesrovnatelný s žádnou jinou českou operou, ačkoli dnes se na Prodanou nevěstu dotahuje Rusalka a díla Janáčkova.

Trojici pořadů Rondo je jedinečnou poctou Smetanovi a jeho opernímu dílu. Jejím autorem je znalec opery a starých nahrávek – který připravil mimo jiné kompletní digitalizované vydání nahrávek Emy Destinnové – Jan Králík.
(Z článku Jindřicha Bálka k pořadu na ČRo Vltava v neděli 4. září)

 

Renesanční člověk i bouřící se rebel
Symphonietta, Klavírní sonáta, Concerto grosso, Kouzelný cirkus, Trobadorské zpěvy, Příběh fléten – to je jen část hudebního odkazu, který dokumentuje dílo Oldřicha Františka Korteho (1926–2014) ve vltavské Akademii, vysílané k jeho nedožitým devadesátinám.

Byl všestranným tvůrcem, renesančním člověkem, kultivovaným umělcem, ale také bouřícím se rebelem, který si vždy stál za svým přesvědčením. Jeho přátelé znají množství příběhů o jeho neuvěřitelném životě, o jeho schopnostech skladatele, klavíristy, estetika, fotografa, o jeho velkém citu pro divadlo, film a výtvarné umění. Z blízkého vztahu k němu se tentokrát ve vltavském programu vyznávají muzikolog Aleš Březina, houslista Ivan Štraus, divadelník Jiří Srnec a překladatelka Sylva Daníčková.

Se jménem Oldřich František Korte jsem se poprvé setkala v souvislosti s jeho knížkou Chodící legendy, plnou dokonalých reportážních esejů o Armstrongovi, Dietrichové, Stravinském, Bernsteinovi a dalších osobnostech dvacátého století. Naše pracovní a později i osobní setkání se uskutečnila po roce 1990, mimo jiné i v Nadaci Bohuslava Martinů, kde byl členem správní rady.

Oldřich František Korte měl neobyčejný dar získávat lidi, přimět je k přemýšlení o zdánlivě obyčejných, avšak podstatných věcech kolem nás. Několik let před jeho smrtí jsme se domluvili na natáčení rozhlasového pořadu, podařilo se tehdy zaznamenat vzpomínky například na Bohuslava Martinů, na rodiče, Ivana Medka, Alfréda Radoka a Laternu magiku. Úvahy Oldřicha Františka Korteho a jeho přátel jsou pravdivou a okouzlující výpovědí o nutnosti hledání pozitivního smyslu života.
(Z článku Stanislavy Střelcové k pořadu na ČRo Vltava ve středu 31. srpna)

 

Bayreuthské hry ve stínu Mnichova
Wagner to měl od počátku dobře vymyšlené: Festspielhaus na vršku, ke kterému se muselo pěkně pěšky a ke kterému se z města mohlo jen vzhlížet stejně jako k autorovi zde uváděných děl (což se nechtěně a zcela vyplnilo i letos). Na festivalový pahorek se dalo zajet pouze zezadu, všechny ostatní přístupové cesty byly otevřeny pouze pro pěší, zataraseny policejními auty a střeženy skupinami vojáků a policistů.

Několikerou kontrolou každý návštěvník procházel i při vstupu do Festspielhausu. Týkalo se to všech představení, nejvíce však tragické události postihly zahájení bayreuthských her – to, co se odehrálo v Mnichově, zasáhlo všechny; a politické špičky na zahájení, kterým byla 25. července premiéra Parsifala, téměř žádné nepřijely.

Festival v Bayreuthu uvádí rok co rok jinou Mistrovu operu v premiéře, ostatní jsou reprízy inscenací z předchozích let. Letos přišla řada na Parsifala, poslední Wagnerovo scénické dílo a jediné, komponované skutečně pro zdejší divadlo. Wagner sám Parsifala, vycházejícího ze středověkých legend o svatém Grálu, označoval jako posvátnou slavnostní hru, a dochovaly se jeho autentické režijní a scénické poznámky. Režisér Uwe Eric Laufenberg se jimi snažil řídit. Vznikl tak divácky vděčný, ale poněkud nesourodý – snad ryze postmodernistický tvar se světelnými efekty a promítáním záběrů z Google Earth, přičemž druhé dějství v říši kouzelníka Klingsora se odehrává z valné části v harému a rozpadající se chrám zkrápí očišťující déšť, ve kterém se v pozadí koupou nahé dívky.

Hudební nastudování německého dirigenta Hartmuta Haenchena, který byl zřejmě jediný, kdo byl schopen a ochoten zaskočit asi měsíc před premiérou za odřeknuvšího Andrise Nelsonse, neuráželo ani neokouzlovalo. Nedostatek přípravného času se projevil jistou opatrností a zdrženlivostí – snad jen ve druhém jednání se i orchestr nechal inspirovat strhujícími výkony protagonistů na scéně. Především Kundry v podání Eleny Pankratové, Klingsora Gerda Grochowského a titulního hrdiny, miláčka bayreuthského publika už od svého vystupování zde v titulní roli Lohengrina, tenoristy Klause Floriana Vogta.
(Recenze Jany Vašatové)

www.radioteka.cz