Nové číslo Týdeníku Rozhlas

  1. 1
  2. 2

Týdeník Rozhlas číslo 40/2016
s programy Českého rozhlasu a televize od 3. do 9. října 2016
vychází 26. září

 

SOČR na vlně Amerického roku
Americká hudba dvacátého století je fenomén sui generis a dá se nahlížet přinejmenším ze tří možných úhlů pohledu. Za prvé – čeho si sama americká kultura na své moderní hudbě cení nejvíc, za druhé – čím se americká hudební kultura prezentuje světu, za třetí – co svět, v našem případě Evropa, chápe jako americkou hudbu, přičemž položky číslo dvě a tři nemusí být vždycky totožné.

V programu abonentního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu 3. října jsou jména Aarona Coplanda (1900–1990) a Leonarda Bernsteina (1918–1990) „jistotou“ srovnatelnou s představiteli evropských národních hudebních škol (položka číslo 3). „Nejnárodnějším“ ze čtyř zastoupených tvůrců je nicméně Charles Ives (1874–1954), jehož hudba si dlouho hledala cestu do koncertních síní i v samotné Americe (položka číslo 1). Dnes je považován za otce americké moderní hudby, mimochodem narodil se ve témže roce jako zakladatel evropské hudební moderny Arnold Schönberg. A nejmladší John Adams (1947) reprezentuje dvacáté a jedenadvacáté století (položka číslo 2).

Na první pohled, v názvech – a zhusta i na první poslech – v hudbě těchto skladatelů upoutá zjevná mimohudební inspirace, často spjatá s americkými reáliemi. To je případ Ivesových Tří míst v Nové Anglii a Coplandova Prairie Journalu. Tato skladba má zajímavou genezi, vznikla jako vítězné dílo objednávky rozhlasové stanice CBS zamýšlené původně speciálně pro provedení do éteru. Bylo to ve třicátých letech, Copland měl rád neobvyklé výzvy – k nimž tenkrát patřilo i rádio – a odvážil se i několika inovací jako trubek s dusítky, dechových nástrojů přímo na mikrofon nebo vibrafonu.

Bernsteinova slavná 2. symfonie s podtitulem podle poémy Wystana Hugha Audena Věk úzkosti a Adamsův Slonimsky’s Earbox svědčí zase o silném rusko-americkém proudu v americkém kulturním prostředí – Bernstein dílo věnoval dirigentovi Sergeji Kusevickému, který při jeho premiéře řídil Bostonské symfoniky (a skladatel sám hrál náročný klavírní part), Adamsova skladba je holdem skladateli a muzikologovi Nikolaji Slonimskému.
(Z článku Wandy Dobrowské k pořadu na ČRo Vltava v pondělí 3. října)

 

Zvolna stoupající hvězda
Kariéra Tomáše Hanuse (1970) začala na počátku devadesátých let, kdy se nadějný houslista stal žákem Jiřího Bělohlávka na brněnské JAMU. Přizval svého profesora ke spolupráci s mladým komorním orchestrem, který o dva roky později jako Pražská komorní filharmonie vpadl do hudebních vod. Hanus měl na formování orchestru výrazný podíl, ale na čas se z hudebního života vytratil. Jeho návrat byl impozantní: v roce 1999 vyhrál mezinárodní dirigentskou soutěž v Katovicích a od té doby jeho dirigentská hvězda pozvolna stoupá.

Působí především v zahraničí. Zpočátku byl zván k symfonickým orchestrům, vedle českých řídil i nejvěhlasnější světové (Dresdner Staatskapelle, BBC Symphony Orchestra či SWR Sinfonieorchester Baden-Baden). Stále více se věnuje opeře – kupříkladu v roce 2003 asistoval Bělohlávkovi v inscenaci Káti Kabanové v Helsinkách, s Věcí Makropulos debutoval v Paříži v roce 2007. Po dvou sezonách v čele brněnské opery nastudoval Její pastorkyni v Bavorské státní opeře (2009), čímž začala jeho trvalá spolupráce: v Mnichově pravidelně studuje nejen opery (Rusalka, Hänsel und Gretel, Věc Makropulos), ale orchestr si jej vyžádal k hostování na svých koncertech.

Sezona 2015/2016 je zatím vyvrcholením Hanusovy kariéry: debutoval s Káťou Kabanovou v Oslu, vrátil se k Jenůfě do Tokia a hudebně připravil Poutneyho inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu ve finské Savonlinně. David Poutney sledoval Hanuse delší dobu, zajel za ním do Mnichova, aby jej přesvědčil ke spolupráci ve Velšské národní opeře. Od 1. srpna 2015 nastupuje tedy Hanus do čela orchestru tohoto předního operního domu. Poutney jej přivítal na webu opery těmito slovy: „Jsem opravdu potěšen, že jsme na post hudebního ředitele získali tak vášnivý, velkorysý a vnitřně vzrušující hudební talent. Bude nepochybně velkým přínosem pro budoucnost našeho souboru.“

V listopadu loňského roku debutoval Tomáš Hanus u Londýnského symfonického orchestru. Záznam z Basileje, na němž zazněly dvě symfonie Böhuslava Martinů a Brahmsova Akademická slavnostní ouvertura, si poslechněte 4. října na Vltavě. V záznamu zazní i rozhovor s Tomášem Hanusem, nezkrácenou verzi najdete na webu Vltavy.
(Z článku Ilji Šmída k pořadu na ČRo Vltava v úterý 4. října)

 

Muzikantská pouť Josefa Zámečníka
„Hudba mi dělá dobře,“ říká Josef Zámečník, přední český trumpetista, hudební teoretik a pedagog, který bude hostem vltavského Slova o hudbě.

Narodil se před šedesáti lety v Úsobí na Českomoravské vrchovině. V tamní sklárně pracovali jak jeho dědeček a otec, oba aktivní hudebníci, tak strýc Jiří Růžička, u něhož se učil základům hry na trubku. V osmnácti byl přijat na Pražskou konzervatoř do třídy Josefa Svejkovského a záhy založil vlastní komorní soubor, s nímž dodnes úspěšně reprezentuje české trubačské umění. Současně započal i profesionální dráhu orchestrálního hráče, nejprve byl členem orchestru Hudebního divadla v Karlíně a poté čtyři roky působil ve Filmovém symfonickém orchestru. Ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze u Václava Junka a Miroslava Kejmara.

Josef Zámečník má to štěstí, že může umocňovat svým uměním nádheru a lesk slavnostních mší v katedrále svatého Víta na Pražském hradě – od roku 2002 stojí v čele Pražských katedrálních žesťů. Jako jeden z mála hudebníků u nás se aktivně věnuje také hře na původní barokní trubku (clarinu). Koncertuje a natáčí kompaktní disky s věhlasnými domácími i zahraničními soubory zabývajícími se historicky poučenou interpretací, ale barokní hudbě zůstává věrný i na teoretické bázi – kupříkladu v roce 1998 vytvořil velmi úspěšný dokument pro ČT s názvem Jak se kdy v Čechách troubilo.

  1. 1
  2. 2