Nové číslo Týdeníku Rozhlas

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týdeník Rozhlas 22/2017
s programy Českého rozhlasu a televize od 29. 5. 2016 do 4. 6. 2017
vychází 22. května

Dva domovy Andrewa von Oeyena
Je mladý, je žádaný, zkušenosti z koncertních pódií sbírá od svých deseti let. Klavírista Andrew von Oeyen, Američan s holandskými a německými kořeny, žije střídavě v Los Angeles a Paříži. Vystupuje ovšem po celém světě a představí se i 25. května v Ostravě na Mezinárodním hudebním festivalu Janáčkův máj, kde zahraje klavírní koncert Camilla Saint-Saënse za doprovodu PKF – Prague Philharmonia. A moc se na ten večer těší. Vždyť kvůli tomuhle orchestr pozvání pořadatelů přijal.

Kde se cítíte jako doma? A považujete za stinnou stránku života umělců, že si domova příliš neužijí?

Narodil jsem se a vyrostl v USA, takže Amerika bude pro mě vždy zemí, ve které se budu cítit doma. Kdykoliv jsem ve svém domě v Kalifornii, cítím silné spojení s krajinou, přírodou, podnebím, které znám odmala, a nemyslím si, že se toto někdy změní. Ale od roku 2002, kdy bydlím také v Paříži, mi Francie přijde jako můj druhý domov. Uvědomil jsem si, že se v Paříži cítím více doma než na mnoha místech Spojených států. Miluji obě místa, kde žiju. A cítím se nesmírně šťastný, že mi kariéra umožňuje žít takto „bikontinentálně“. Ale je to tak, jak jste říkala, neustálé cestování je stinnou stránkou života umělce, i proto si tak cením každého dne, který mohu strávit „doma“.

Na klavír hrajete od pěti let a od deseti let jste na sólové dráze. Uzavřel jste s klavírem smlouvu na „dobu určitou“, nebo to necháváte plynout a jakousi „životnost“ neřešíte? Je klavír láska na celý život?

Nikdo nemůže úplně předpovědět budoucnost. Samozřejmě je více než pravděpodobné, že klavír se mnou asi zůstane do konce života. Hudba je snad jediná věc, kterou jsem si byl jistý od dětství. Spíše jsem přemýšlel nad vším ostatním. Jistě, byly tady i těžké chvilky, kdy jsem si chtěl od všeho odpočinout, neboť život umělce a celý hudební byznys je velmi vyčerpávající, ale otázku ohledně možné změny povolání jsem si nikdy nepoložil. Popravdě si nedovedu představit, jakým bych byl člověkem, kdybych ve svém životě neměl klavír. Tak moc formuje moji osobnost.

Jak moc znáte Českou republiku a současné umělce? A jaký máte vztah k Leoši Janáčkovi? Hledám také nějakou souvislost, kvůli které jste přijal pozvání účinkovat na Janáčkově máji.

Má zkušenost s Českou republikou je prozatím svázána pouze s Prahou. Těším se, že poznám tuto zemi lépe, včetně Ostravy. Ač mám velmi rád Janáčkovu hudbu, zejména jeho opery, tak můj vztah k němu nebo ke kterémukoliv z dalších skvělých českých skladatelů nemá žádnou souvislost s tím, proč přijíždím na Janáčkův máj. Tím hlavním je šance spolupracovat s excelentním orchestrem PKF – Prague Philharmonia.

Která chvíle vaší kariéry byla pro vás zcela klíčová? Nebo teprve přijde?

Mnoho klavíristů má jeden hlavní klíčový moment, který rozvine a určí jejich profesionální budoucnost. Často tím momentem bývá vítězství v nějaké mezinárodní klavírní soutěži. Moji kariéru odstartovalo několik takových okamžiků. Tím prvním bylo vítězství v jedné domácí klavírní soutěži a mé první vystoupení s orchestrem, když mi bylo deset let. Radost, kterou mi toto vystoupení dalo, mě navedla uvažovat o kariéře pianisty jako o povolání a pokračovat v tom dál. Dalším milníkem bylo vystoupení s Los Angeles Philharmonic a jejím tehdejším šéfem dirigentem Esa-Pekka Salonenem, když mi bylo šestnáct let. I to mě posílilo v přesvědčení, že rozhodnutí věnovat se hudbě bylo správné. Pak mě v osmnácti vzali na Juilliard School a v devatenácti jsem vyhrál hlavní národní soutěž Gilmore Young Artist Prize. Tato cena mě přivedla k největším orchestrům a producentům v USA a krátce nato jsem našel i svého prvního agenta. Od tohoto okamžiku se má kariéra začala rychle rozvíjet. Jsem přesvědčen, že všechny tyto momenty pro mě byly klíčové jak z profesního, tak osobního hlediska.

Býváte ještě před vystoupením nervózní?

Myslím, že všichni, kteří vystupují před publikem, v určité fázi kariéry trémou trpí. Považuji trému za extrémnější verzi normální součásti veřejného vystoupení, tedy obvyklé úzkosti. Úzkost není nezbytně špatná věc, ale nikdy ji nemůžete zcela ovládat a to ji dělá děsivou. Ti, co vystupují živě, se musí obrnit jistou osudovostí okamžiku, a to bez ohledu na to, kolik přípravy vystoupení věnovali. Ta nejistota pak ve vystoupení vytváří vzrušení, které je užitečné. Ale jakmile strach převládne nad potěšením z vystoupení, a potěšení je pro mě také důležitá součást, začnete mít problémy. Naštěstí jsem před časem našel cestu, jak tyto dvě emoce, alespoň částečně konzistentně, vybalancovat.

Čím by Andrew von Oeyen byl, kdyby nebyl pianistou? Co děláte, když se nevěnujete hudbě?

Dobrá otázka! Vlastně nemám ani ponětí. Možná spisovatelem? Možná psychologem? Málo věcí mě fascinuje více než historie a psychologie a miluji čtení nebo psaní o nich. Rád také vařím, ale to je spíše zábava než práce. V současnosti předělávám svůj domov v Kalifornii a to, jak si můžete představit, by si vyžádalo život samo pro sebe. Skoro jako souběžně běžící kariéra!

V lednu 2017 vyšlo vaše první album. Představte ho, prosím…

Ve skutečnosti to je mé čtvrté album, ale první pro společnost Warner Classics. Je to album s francouzsko-americkou tematikou se skladbami pro klavír a orchestr Camilla Saint-Saënse (Koncert č. 2), Maurice Ravela (Koncert G dur) a George Gershwina (Druhá rapsodie). Album objevuje kulturní souhru mezi Francií a Amerikou na počátku dvacátého století. Ravel je samozřejmě spojujícím vláknem celého programu, jelikož se osobně znal jak se Saint-Saënsem, tak s Gershwinem. Je tady také autobiografický prvek, neboť jsem Američanem žijícím v Paříži a Spojených státech a dirigent tohoto alba Emmanuel Villaume je zase Francouzem žijícím mezi těmito dvěma zeměmi.

Na co se teď nejvíc těšíte? Co vás v nejbližší době čeká? Mnoho z vašich plánů se jistě bude dotýkat i vašich diváků.

  1. 1
  2. 2
  3. 3