Nové číslo Týdeníku Rozhlas

  1. 1
  2. 2

Týdeník Rozhlas číslo 5/2017
s programy Českého rozhlasu a televize od 30. ledna do 5. února 2017
vychází 23. ledna

 

V rytmu kastanět
Symfonický orchestr v rytmu kastanět – takto nazvali dramaturgové probíhající koncertní sezony rozhlasových symfoniků večer 30. ledna. Kastaněty jsou malý bicí nástroj – pár dvou mušliček vyrobených z tvrdého dřeva vydávající typický klapavý zvuk. Užívané jsou především ve španělské lidové hudbě a odtud přeneseně i ve španělsky mluvících latinskoamerických zemích.

Název koncertu je ovšem metafora, v řadě kompozic kastaněty vůbec nezazní. Zato v přímém přenosu na Vltavě uslyšíme typickou iberskou hudbu charakteristickou kombinací evropské a arabské hudby s jejími neevropskými melodickými a rytmickými obraty.

Zajímavé je, že iberská hudba často svou „orientálností“ inspirovala francouzské skladatele. To je případ Espani, rapsodie pro orchestr Emmanuela Chabriera, a nanejvýš populárního Bolera Maurice Ravela. Obě skladby citují originální španělské písně. V Boleru za neustálého opakování rytmu v malém bubínku je základní melodie mnohokrát opakována, pokaždé v sytější a sytější orchestrální stylizaci.

Autor další skladby, která na koncertě SOČRu zazní, Manuel de Falla je považován za španělského národního skladatele. Falla zcela vědomě užíval prvky lidové hudby své země. K jeho nejznámějším skladbám patří balet Čarodějná láska, který se hrává koncertně v jen mírně zkrácené podobě. Důležitou součástí kompozice je zapojení sólového zpěvu v intepretaci zpěvačky ovládající typický lidový hudební španělský projev.

I americký skladatel George Gershwin se inspiroval původně iberskou hudbou. V jeho případě to byla její latinskoamerická podoba, jak ji poznal na Kubě. Gershwinova Kubánská předehra je velkou a robustní stylizací tance rumba s klidnějším středním dílem.

Poslední tři skladby koncertu jsou z pera latinskoamerických skladatelů, kteří jsou u nás  – k naší škodě – téměř neznámí. Je originální, plná temperamentu a rozhodně stojí za poslech. Mexičan José Pablo Moncayo patřil k těm, kteří důsledně tvořili v národním duchu. Velkým úspěchem byla jeho skladba Huapango nazvaná podle mexického lidového tance. Centrální melodie díla byla v Mexiku tak oblíbená, že ji mnozí považovali za druhou státní hymnu. Arturo Márquez patří k mladší generaci mexických skladatelů. Neváhá ve své hudbě kombinovat prvky evropské hudby, hudby folkloru své země a „pokleslou“ muziku odposlouchanou v barech a hospodách. Dokladem toho je třeba jeho Danzón (Tanec) č. 2. Poslední z trojice latinskoamerických skladatelů uvedených na koncertě českých rozhlasových symfoniků je Argentinec Alberto Ginastera. Z baletu Estancia pořídil čtyřvětou suitu zakončenou „ze židle zvedající“ energickou stylizací tance mambo.

Koncert řídí venezuelský dirigent působící v Evropě Manuel Hernández-Silva, zpěvní part v Čarodějné lásce interpretuje Edit Zamir z Izraele. Vlastnímu koncertu předchází dopolední veřejná generální zkouška.
(Z článku Otomara Kvěcha k pořadu na ČRo Vltava v pondělí 30. ledna)

 

Operetní večer: Penzionát Franze von Suppé
Opereta, veseloherní žánr s hudbou a tancem, směs humoru, sentimentu, lehké frivolity a také ironie, je výtvorem poloviny devatenáctého století. Ironie je už v tom, že zakladatelem jejího francouzského typu se stal Němec Jacques Offenbach, a dějiny takzvané vídeňské operety začínají dílem, jehož autor Franz von Suppé (1819–1895) pocházel z dalmatského Splitu. Právě Franzi von Suppé je 4. února věnován další z letošních Dvanácti operetních večerů na Vltavě.

Suppého první skladby byly duchovní, zkomponoval několik mší a pokoušel se neúspěšně o operu. Obrat znamenalo setkání s divadelním ředitelem Aloisem Pokorným, který Suppého angažoval jako kapelníka. K jeho povinnostem patřilo komponovat hudbu k nejrůznějším adaptacím a aranžovat díla jiných skladatelů. Když se však ve Vídni poprvé objevilo dílo Jacquesa Offenbacha, našel Franz von Suppé – na popud Pokorného – vlastní působiště v novém žánru.

Jednoaktovka Penzionát, která na Vltavě zazní, měla premiéru 24. listopadu 1860 v Divadle na Vídeňce. Předlohu poskytla kdysi velmi úspěšná komická opera francouzského skladatele Françoise Devienna Les Visitandines z roku 1792. Paradoxně dodnes nevíme, kdo její libreto upravil, možná si je přetvořil skladatel sám. Jak už název napovídá, dějištěm je dívčí penzionát, kde se o rozruch postarají dva mužští návštěvníci. Sled sólistických a ansámblových pěveckých a tanečních výstupů nemá vlastně příběh, dílko lze spíš označit za předchůdce pozdějších revuí. Suppého melodická invence a dráždivá instrumentace, vtip – a hlavně soubor mladých, nadějných elévek na jevišti zajistily Penzionátu okamžitý úspěch.

Následovaly další operety, krátce po sobě pak dvě ze Suppého nejúspěšnějších, Krásná Galathea a roku 1866 Lehká kavalerie, jejíž předehra patří dodnes ve svém žánru k nejhranějším. I v této operetě má Franz von Suppé určité prvenství – třicet let před Cikánským baronem Johanna Strausse využil v operetě uherské prvky.
(Z článku Vlasty Reittererové k pořadu na ČRo Vltava v sobotu 4. února)

 

Raport
Od Kuchtíka k Valkýře
O roli v innsbrucké inscenaci Rusalky i nadcházejících plánech doma i v zahraničí hovoří mezzosopranistka Štěpánka Pučálková.

Vedle pražského Národního divadla vystupujete i v Salcburku, Bregenzu, Florencii a v Innsbrucku, kde jste vloni vstoupila do poněkud kontroverzní inscenace Dvořákovy Rusalky. Jak se vám role Kuchtíka zpívala?
Režisér Thilo Reinhardt Rusalku znázorňuje jako dívku na kolečkovém křesle, která sní o životě ve vodní říši a svůj sen posléze skutečně prožívá. „Můj“ Kuchtík zde vůbec není ustrašeným hochem, ale postarší servírkou, která se stará o přípravy slavnosti na zámku.

  1. 1
  2. 2