Nové číslo Týdeníku Rozhlas

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týdeník Rozhlas číslo 10/2017
s programy Českého rozhlasu a televize od 6. do 12. března 2017
vychází 27. února

 

Kéž by to šlo bez zájmu médií!
Basista Jan Martiník je pěvec nevídaného renomé. Člen věhlasné Státní opery v Berlíně, kde mimo jiné spolupracuje s jejím šéfem Danielem Barenboimem či alternuje v rolích s legendárním René Pappem, si však na českých a moravských operních scénách v posledních letech mnoho nezazpíval. O to vzácnější jsou jeho vystoupení na domácích koncertních pódiích, ať je to jeho loňská či předloňská interpretace Dvořákových Biblických písní či únorové provedení Martinů Eposu o Gilgamešovi s Českou filharmonií. S Janem Martiníkem jako jedinečným interpretem písní se můžeme setkat v průběhu března na pěti koncertech (v Ostravě, Praze, Plzni, ve Zlíně a v Brně), na nichž společně s klavíristou Davidem Marečkem přednese klenot písňové literatury – Zimní cestu Franze Schuberta.

Nyní jste v angažmá Státní opery v Berlíně, ale v roce 2008 jste zamířil do tamější Komické opery. S jakými představami jste tam přicházel? Prý vám zakrátko začala vadit svévolná podoba inscenací?
Přicházel jsem tam s vidinou toho, že se mnohému naučím hlavně v herecké práci. Komická opera byla vždycky proslulá výbornými inscenacemi s propracovanými hereckými výkony. Walter Felsenstein, který zde působil od roku 1947 až do své smrti v roce 1975, byl známý svými až extrémními nároky na zpěváky, a já si říkal, že tohle je ten pravý operní dům, kde se mohu zdokonalit. Předpokládal jsem, že jeho duch tam bude ještě převládat. Ale to byla velká mýlka. Ve Felsensteinově odkazu se v Komické opeře vůbec nepokračuje.

Čím vás tento první intendant a režisér Komické opery tak upoutal?
Hodně jsem o něm četl a zaujal mě způsob jeho práce se zpěváky. Interpret mohl mít nějaký blok nebo nedával do výkonu tolik pravdivých emocí, jak si Felsenstein představoval, a tak vytvořil přímo jemu na míru herecké cvičení, které pak představiteli role umožnilo ono inkriminované místo zvládnout podle režisérových představ. Dnes už s vámi většinou nikdo takhle nepracuje. Z velké části je váš herecký výkon ponechán ad libitum.

Počkejte, ale co režiséři jako Robert Wilson nebo Robert Carsen, tihle mágové současné opery?
Nu a pak jsou operní režiséři, kteří jdou naopak do druhého extrému. Ti zase nevypracovávají roli pro herce-zpěváka, ale pracují způsobem – já mu říkám autistický –, kdy vás nutí dělat opakované či iracionální pohyby, které mnohdy nesouvisejí s obsahem.

Prý se tvůrcům v Komické opeře podařilo vám operu doslova znechutit?
Ano, to se jim podařilo naprosto dokonale. Po třech letech strávených tam jsem už skoro ani nechtěl zpívat. Prostě jsem se netěšil do práce. Bál jsem se toho, co zase přijde. Ale představte si, že já tam měl velmi výhodné postavení. Asi po půl roce si mě zavolal ředitel, a že prý jsou se mnou spokojeni a mohu si vybrat, co bych chtěl zpívat. Mohl jsem mít role, na které bych ukázal prstem! Jenže já nechtěl. Ještě tak v případě už uváděných inscenací, kam bych naskočil v novém nastudování, tzv. wiederaufnahme, kde jsem věděl, co by mě čekalo. Ale do nových inscenací jsem se nechtěl pouštět. To bylo samé zabíjení, znásilňování, poskakovat po jevišti nahatý nebo polonahatý… A hudba byla na posledním místě.

Takže jste se s manželkou Nicolou rozhodli odejít z Berlína do Vídně…
Manželka je z Vídně, měli jsme tam zázemí. V Berlíně jsme všechno prodali, a už jsme se tam nechtěli vrátit. Zpíval jsem jako host ve vídeňské Volksoper, měl jsem řadu hostování a koncertů, byl jsem na volné noze a cítil jsem se velmi spokojený. Záhy ovšem přišla nabídka na předzpívání v berlínské Státní opeře. Ani jsem o tom nechtěl slyšet! Říkal jsem si, teď jsem odtamtud odešel, a zase se budu vracet? Ale v agentuře o to dost stáli, tak jsem se podvolil a do Berlína zajel. Asi půl roku jsme se domlouvali, a nakonec jsem souhlasil, že se do Berlína vrátím. Přece jen je Staatsoper velmi důležitý evropský operní dům.

Tu nechuť k berlínskému návratu zřejmě vyvolala zkušenost z Komické opery?
Jednoznačně. Byl jsem tím poznamenaný, i když jsem věděl, že Staatsoper je úplně jiná. Tamní inscenace jsou naprosto bezproblémové, nikdy jsem tam nezažil režiséra, který vám práci znechutí tím, že byť nezná ani notu a nectí partituru, zásadně vymýšlí aranžmá, která se vám mají dělat co nejhůře a byla co nejvíce „disgusting“. Oni si to ani nemohou dovolit. Do Berlína jezdí Domingo, Netrebko a další hvězdy, a těm se tohle nedělá.

Šéfem berlínské Staatsoper je Daniel Barenboim. Jak tato osobnost podle vás ovlivňuje fungování tohoto operního domu?
To mohu samozřejmě posoudit jen z mého úhlu pohledu, ale domnívám se, že jeho zásluhou je v Berlíně stabilní situace bez jakýchkoli otřesů, ať v ansámblu, nebo ve vedení. Toho si člověk velice považuje, protože kontinuita je pro naši práci velice důležitá, a tenhle stav také ovlivňuje umělecké výsledky. V neposlední řadě je důležité, že Daniel Barenboim díky své osobnosti a svému vlivu dokáže sehnat i prostředky – například na současnou rekonstrukci budovy Staatsoper.

Máte nějaká přání, co se týče operního repertoáru?
Samozřejmě že mám. Ale nežiju jen pro určitou roli. Budu rád, když to, na co těším, přijde, ale když ne, také budu umět žít. Moc rád bych zpíval více belcanta. Nedávno jsem zpíval v Donizzetiho Rekviem, kde má bas opravdu hodně prostoru, a to je hudba, v níž se cítím dobře. Bohužel Staatsoper belcanto v repertoáru příliš nemá, zaměřuje se na něco jiného. Ale v budoucnu bych se mu opravdu rád věnoval.

  1. 1
  2. 2
  3. 3