Událost v Baletu ND: Ohad Naharin vás bude magicky přitahovat

  1. 1
  2. 2

Šéf Baletu Národního divadla Petr Zuska se již delší dobu snažil pozvat významného izraelského choreografa Ohada Naharina. Teď se tedy konečně objevuje na repertoáru Národního divadla. A tak se Petru Zuskovi podařilo, v průběhu svého šéfování, seskládat do repertoáru v Praze snad všechna jména slavných umělců, kteří zásadně ovlivnili vývoj současného tance nejen v Evropě. Mats Ek, William Forsythe, Christopher Bruce, Jiří Kylián a nyní Ohad Naharin: celá plejáda choreografů, o kterých se neustále mluví. Pořád jsou jejich díla živá a aktuální a jejich tvorba je velmi žádaná na prvních scénách světových ensemblů. Podobně se dříve vzhlíželo k Martě Graham, Alwinu Aileymu, Merce Cunninghamovi, Maurice Béjartovi, Johnu Crankovi…

Ohad Naharin se narodil v rodině umělecky zaměřených rodičů. S tancem tedy přišel do styku již v dětství, ale pro tanec jako profesionální dráhu se rozhodl až ve dvaadvaceti letech. Prošel školením přímo v souboru Batsheva Dance Company baronky Batshevy de Rotschild, tančil pod hostující Martou Graham. Byl do jejího souboru angažován a posléze i dlouho v New Yorku působil, vzdělával se a posléze i tančil. Jeden rok zakotvil v souboru a škole Maurice Béjarta v Bruselu.Velkou oporou mu byla jeho žena Mary Kajiwara, s kterou vytvořili vlastní soubor Ohad Naharin Dance Company. Šéfem a choreografem Batsheva Dance Company je od roku 1990 a nastudoval množství děl a choreografií. Od dětství Naharin hrál na hudební nástroje, takže není náhodou, že ve skupině Tractor’s Revenge i sám hrál a zpíval. Pro některá díla si složil hudbu pod pseudonymem Maxim Warrat.

Naharinovo choreografické početné dílo se v Praze neobjevuje poprvé. Juniorský soubor Batsheva Ensemble se představil v Praze dvakrát a významná díla předvedl Ženevský balet ve třech různých sezonách na festivalu Tanec Praha. Také taneční skupina 420PEOPLE měla v Praze na repertoáru ženský duet Boléro Isao Tomity (v transpozici Ravelovy skladby) ve skvostné interpretaci.

Premiéra Ohad Naharin decadance v interpretaci baletního souboru Národního divadla je tedy letos dalším titulem sezony. Jedná se o premiéru českou, nikoliv však světovou.

Představení decadance je složeno z různých částí, které již Ohad Naharin vytvořil dříve. Ne vždy patřily tyto díly k sobě v jednom večeru. Není to neobvyklé, protože Naharin takto pracuje již dlouhou dobu. Doslovně sám sebe cíleně „vykrádá “ a upravuje známé sekvence a struktury choreografií z jiného úhlu pohledu. I s jistou dávkou nadsázky se tím určitě sám i baví. Je otázkou, zda je to správné, protože tanečník, ale i divák může být tímto faktem nějak ošizen, ochuzen o originalitu a svěžest prvního zážitku.

Ale tady nejde o hodnocení jeho postoje. V hostování na různých scénách a v různých tanečních souborech ve světě jsou tedy uváděna a prodávána tvorba, která již dříve vznikla pro jeho izraelský soubor Batsheva Dance Company nebo pro Batsheva Ensemble. A to je logické, protože tvůrčí autorství, podobně jako u výše zmíněných choreografů, vzniká v pevném sepjetí jeho tanečníků, kteří jsou jeho typickým materiálem, jeho „hmotou“ a esencí.

V decadance zní hudba různých období i různého žánru. To je i typický znak lehkosti, s kterou Naharin pracuje, svižnost i jistá bezbřehost v hudebním výběru. Pro někoho to může být nepochopitelné, ale od autora záměrné. Hudba s tanečními obrazy souvisí, ale souviset vždy nemusí. Podobně je vidět s jak různorodými, zdánlivě jednoduchými prvky, pohyby nebo pohybovými frázemi pracuje.

Na scéně stojí jeden tanečník – Viktor Konvalinka. Již půlhodiny před začátkem. Vyzařuje energii a bytostnou přítomnost. Po chvilce se začne ošívat a všelijak měnit pozice, pořád ale na místě. Jako by s ním někdo imaginární cvičil, tak divně zkrouceně se ohýbá. Až trochu banálně působí krátké nástupy tanečníků na scénu, každý má svůj pohyb, který se sebou zdánlivě nesouvisí.Jak se postupně představili, tak se zase rozcházejí. Po krátkém úvodu, ale pro Konvalinkově neskutečně dlouhém monologu, se zavírá opona.

Magický půlkruh – iniciace

Velký půlkruh dřevěných sklápěcích židli. Na ně si pomalu sedají tanečníci, muži i ženy, oblečeni v mužských černých oblecích, košilích a kloboucích. Bezmocně, bez síly svěsí hlavu mezi kolena a pak náhle s hudbou nastartují plni jiskřivé eklatující energie – budou zasvěceni.Velkolepé, magnetizující, revoltující, iniciační obřad začíná! Na hebrejský text Echad mi jodea a pochodový nápěv, který se motivicky opakuje a násobí. V textu se ptají a hovoří o mystickém Jednom. V textu to graduje až do třinácti různých religiózních pojmů a symbolů. Tanečníci – účastníci rituálu zároveň s pohybem zpívají. Spíše tedy řvou a vykřičí se ze svého mučení.

Vždy po dvou taktech choreograf přidává nový pohybový motiv, tak aby se ten první posunul a tím časově dostal na konec. Fráze a celá kompozice neustále graduje a násobí se v monotónně strohé melodii známé pesachové písně, lidové odrhovačky. Všichni sedí na židlích, z kterých vstávají, překrucují se, padají na zem a zase si zpět a opět sednou.Vždy na konci jeden tentýž tanečník vypadne z řady, padá na břicho ze židle. A pak všichni v kanonickém postupu zleva doprava jakoby vykřiknou, vylítnou a vyhazují bezbranně ruce vysoko nad hlavu a zase pomalu sedají zpět do ochable skleslé pozice. Nic víc a nic míň. To opakování vyvolává představy o věčném hledání, o nucené práci, o povinné cestě. Nemůže se jen tak přestat v úsilí, musí se jít dál, kráčet vpřed, tak jako v životě nebo na vojně, ve válce. Jen někdy, občas, někdo vypadne z řady. A pak snad, začnete znovu.

Během obřadu se všichni zúčastnění zbavují svých obleků a hází je postupně v rytmu kompozice na zem, nejde jen o šaty, jde o život, o zmučenou kůži, umučenou duši a části těla, jako roztrhaného rozmetaného granáty.

Má to celé obrovskou sílu a „běhá vám mráz po zádech“. Kvůli tomuto kusu, musíte přijít znova!  Bude vás magicky a opakovaně přitahovat…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ohad Naharin: decadance (ND Praha)

[Celkem: 12    Průměr: 4.8/5]

Související články


Napsat komentář