Upřímnost domácího muzicírování

  1. 1
  2. 2

Zápisky putujícího hudebníka (3)

Všechny věci okolo nás mají ohromné vrstvy významů, jejichž stáří sahá hluboko do minulosti. Jak dlouho trvalo, než-li se evolucí zhmotnil moderní klavír, jak jej známe dnes? Nebo jakou cestou musel projít klarinet, než dostal dnešní podobu? Zábavné je i odhalování původních smyslů drobných detailů. Víte například, proč se nosí ke smokingu či fraku pás? Pamatuji si kolegu v Berlíně, který se mi snažil vysvětlit, že pás byl původně celá vesta, která se postupem času zmenšovala a zmenšovala, až z ní zbyl jen tenký proužek textilie. Jeho verze příběhu není úplně přesná, avšak také ne daleko od pravdy. Abychom se dopátrali historie smokingového pásu, musíme jít přes význam slova v anglické verzi. „Cummerband“ lze v anglickém slovníku nalézt od roku 1616 a svého předchůdce má v Indii – „kamrband“ byl klasickým doplňkem obleku indických mužů a jednalo se opravdu o jakýsi pásek. Britská armáda měla předepsané nošení celých vest a Indům záviděla jejich vzdušný a elegantní doplněk, jejich módu tedy s ohledem na vysoké teploty s radostí převzali. Ostatně tento původ se nezdá být tak nepravděpodobný, stále si pamatuji krásnou zprávu v novinách před deseti lety, kdy japonská vláda vybízela pracovníky v kancelářích, aby za horkého počasí odložili svá saka a kravaty. Výsledkem jejich snažení mělo být omezení používání klimatizací, a tedy větší šetrnost k životnímu prostředí.

Snadné je dohledat historii jednoho detailu, o dost složitější je pak sledovat historii některého celku. V současné době se zabývám obnovou tradice domácího muzicírování (výsledek mého snažení si můžete prohlédnout na této stránce). Především mne zajímá, proč tento fenomén v naší zemi téměř vymizel. Má osobní zkušenost z Berlína je opačná, domácí koncerty se pořádají v hojném počtu a jedná se o tradiční a důležitý doplněk veřejného kulturního života. Nabízelo by se zkusit vysledovat historii formátu domácího koncertu jako takového, mne však baví pohlížet na celek ještě větší – na samotný kontakt hráče s posluchačem.

Domácí koncert u Vojty J. - Dvořák Trio - Praha 1. 4. 2016 (foto Linda Eiseltová/převzato z FB Vážný zájem)
Domácí koncert u Vojty J. – Dvořák Trio – Praha 1. 4. 2016 (foto Linda Eiseltová/FB Vážný zájem)

Často dostávám otázku, proč považuji domácí koncerty za důležité. Odpovídám, že se jedná o věc, která je přínosná pro všechny zúčastněné. Pro hráče je to příležitost, jak otestovat skladbu v přímém kontaktu s posluchači. Pro posluchače je to nevšední hudební zážitek umocněný následnými debatami a rozhovory, často na téma provedených skladeb. Vždyť kdo více může ke skladbám něco povědět než ten, kdo je zrovna aktuálně studuje a prožívá. Právě onen fakt přímého kontaktu s publikem vypichuji jako nejdůležitější. Pokud jste již zažili domácí koncert, víte, o čem mluvím. Hudba, která je tvořena před vašima očima, je silná, upřímná, bez obalu. Je to jako dívat se zblízka na kouzelníka, který provádí kouzlo. Ať se blížíte, jak chcete, stále nevěříte vlastním očím. Pokud byste však stejné kouzlo viděli z větší vzdálenosti nebo v televizi, řeknete si: „Vždyť je to přece jenom trik…“

Kouzlo domácího koncertu funguje na obě strany, pochvalují si ho jak posluchači, tak hráči. Je pravda, že občas člověk potká nástroj, který je kvalitou na hony vzdálen od perfektních nástrojů koncertních. Avšak paradoxně tento fakt je výhodou – ona jistá nedokonalost odpoutává pozornost od upjaté dokonalosti provedení, ze které se stává především díky stále se zlepšující nahrávací technice mantra všech hudebníků. Právě ona zdánlivá chyba je často přínosem pro skladbu samotnou, tvoří přímější linku mezi posluchačem a skladatelem. Interpret zůstává skromným interpretem, zprostředkovatelem záměru skladatele. Zkuste se schválně zeptat nejbližšího skladatele, jak moc mu záleží na absolutní dokonalosti nástrojů nebo chirurgické preciznosti veřejného provedení jeho skladby…

Domácí koncert u Vojty J. - Dvořák Trio: Tomáš Jamník (violoncello) a Jan Fišer (housle) - Praha 1. 4. 2016 (foto Linda Eiseltová/převzato z FB Vážný zájem)
Domácí koncert u Vojty J. – Dvořák Trio: Tomáš Jamník (violoncello) a Jan Fišer (housle) – Praha 1. 4. 2016 (foto Linda Eiseltová/FB Vážný zájem)

Vraťme se však k pomyslné přímce interpret – posluchač. Lze bez problémů vyjmenovat koncertní sály, které jsou objektivně nejslavnější. Newyorská Carnegie Hall, budova Berlínské filharmonie, Sydney Opera House, budovy ve Vídni, sály v Japonsku a ve Velké Británii a spousta dalších. Každý hudebník si přeje mít takový zářez ve své biografii. Proč tomu tak je? Jako první vysvětlení se nesporně nabízí, že je to díky samotné slávě oněch sálů. U nich totiž lze čekat, že budou shromažďovat větší počet důležitých agentů a kritiků, kteří mohou slávu jména interpreta povznést do závratných výšin. Jistou záštitou je také samotné jméno sálu či budovy. Berlínská filharmonie – tento název rezonuje i v uších hudebního laika. Jsou však další důvody, proč jsou některé sály mekkou hudebníků? Je to třeba aspekt akustický? Neřekl bych to s úplnou jistotou. Například právě sál Berlínské filharmonie byl budován spíše s ohledem na sociální rozměr. Pódium umístěné uprostřed mělo být důkazem, že všichni si mohou být nablízku a není třeba polovinu posluchačů „zahanbit“ tím, že jsou umístěni až za tu přední polovinu. To, že sál Berlínské filharmonie má ve výsledku akustiku opravdu světovou, je věc další.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář