Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    21.11.2009 01:00 Redakce

Tenorista Philippe Do je vlastně náš starý dobrý známý. Právě na jeho životních cestách je velmi dobře vidět, jak se svět v posledních letech mění, jak jeho globalizace postupuje mílovými kroky, operu nevyjímaje. Díky tomu jsme právě i Philippa Do mohli opakovaně poznat také u nás, mimo jiné v obou pražských operních domech.
Ale pěkně popořádku. Na úvod nahlédněme do oficiálního životopisu: Philippe Do se narodil ve Francii, zpěv ale vystudoval na Mannes College of Music v New Yorku. Stal se vítězem několika mezinárodních pěveckých soutěží, třeba prestižní Toti dal Monte v Trevisu. Debutoval v Opéra National de Lyon a brzy následovala řada dalších francouzských a evropských scén, například Théâtre du Châtelet a Théâtre des Champs-Elysées v Paříži, Théâtre du Capitole v Toulouse, operní domy v Montpellier, Avignonu, Metách, Stuttgartu, Schwerinu, Opera North v Leedsu, Gran Teatro la Fenice v Benátkách, Festspielhaus v Baden-Badenu, Teatro alla Scala v Miláně.

Philippe Do má už docela rozsáhlý repertoár: Je v něm Nadir (Bizet: Lovci perel), Gérald (Delibes: Lakmé), Gounodův Romeo a Faust, Pucciniho Des Grieux, Mozartův Don Ottavio a Tamino, Donizettiho Nemorino a Edgardo, Verdiho Alfréd, Vévoda mantovský a Fenton, Čajkovského Lenskij, Tom Rackewell ze Stravinského Života prostopášníka, ale též Su-Čong z Lehárovy Země úsměvů. V posledních letech pak slavil úspěchy mimo jiné se svým Donem José, který nedávno vyšel i na DVD.

Ne jednou jste zpíval i u nás, v Česku. V poslední době třeba ve Falstaffovi v pražském Národním. Jak jste se vůbec dostal k nám? A na co z těch vystoupení u nás vzpomínáte nejraději?

V roce 2000 jsem zpíval v produkci Rossiniho La scala di seta v Manchesteru a hlavní sopránovou roli tam se mnou zpívala Yvetta Tannenbergerová. Ona byla tím, kdo mě představil vedení Státní opery a Národního divadla. Moje první role byli Gazzanigův a Mozartův Don Giovanni ve Státní opeře v roce 2001. Byl jsem pak znovu pozván k realizaci dalších titulů, jako La traviata, Madama Butterfly, Carmen …
Existují dvě inscenace, na které rád vzpomínám. Jednou z nich jsou Les mamelles de Tirésias od Poulenca v roce 2007 ve Státní opeře. Byla to báječná režie Piera Luigi Pizziho, dirigoval můj přítel Guillaume Tourniaire. Hudba je elegantní, smyslná a plná ducha. Surrealistický text s jeho erotickým a sexuálním podtextem je radost zpívat. To je skvělý francouzský titul!
Jinou produkci, vzpomínám si, Brittenovu Řeku Sumidu, jsem zpíval pro Národní divadlo v Muzeu české hudby. Neznal jsem to dílo, byl to Jiří Heřman, který mě o nastudování role požádal a přál si, abych hrál roli šílence a blázna (v prvním provedení ho vytvořil Peter Pears). Bylo to velmi emocionální. Velmi náročné. Každý pohyb musel být minimalistický, ale zároveň velmi intezivní, stejně jako je tomu v moderním baletu! A hudba je naprosto úžasná.

Obvykle je mi nejbližší ta role, kterou právě zpívám. Vlastně, když se roli učíte mnoho měsíců, zpíváte ji, zkoušíte, prorůstá vám do mysli a do duše a stane se součástí vašeho každodenního života.
Nicméně blízké jsou mi role, jako Romeo (Gounodův), Des Grieux (Massenet), Werther, Lenský, Rodolfo (Bohéma)… Skoro každý typ romantického milence v operách 19. století. Jejich zpěv mi jde nejsnadněji, je pro můj hlas vhodný.
Také oni jsou mladí, impulzivní a vášniví, s některými „temnými stránkami“. Zejména francouzské role, které považuji za psychologicky komplikovanější, než jednorozměrné charaktery italských hrdinů. Werther je velmi morbidní a depresivní, Des Grieux je poněkud nezralý a násilnický.

Zmínili jste se o širokém spektru mých rolí. Musím říci, že nesouhlasím se škatulkováním a kategorizací hlasů. Hodně argumentů pro tento postoj pochází z poslechu nahrávek a srovnávání jednotlivých představitelů. Je nesmyslné třeba diskutovat, čí Mimi je lepší: Caballé, Mirella Freni nebo Cotrubas. Všechny jsou krásné a dokonalé a každý má právo na to mít raději Caballé s jejími krásnými pianissimy, Cotrubas s jejím uvolněným hlasem nebo Freni, která má v hlase největší emoce. A jestli si myslíte, že jedna z nejlepších Adrian Lecouvreur je Magda Olivero, jak se tvrdí, tak musím říci, že ona vůbec není „ideálním hlasem“ pro tuhle roli, která vyžaduje dramatický soprán.
Věřím, že si můžete zazpívat téměř všechny role, odpovídající vaší barvě hlasu. Pokud je zpíváte srdcem a rozum je dokáže pochopit, a takéostatní představitelé jsou obsazeni s citem, dirigent, který se neutápí ve stereotypu orchestru, partneři odpovídající vašemu hlasovému projevu atd...