Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství

  1. 1
  2. 2

Kritická reflexe VV (2)

Vysoké Tatry - pohled k hlavnímu hřebenu Nízkých Tater - 2016 (foto Vilém Veverka)
Vysoké Tatry – pohled k hlavnímu hřebenu Nízkých Tater – 2016 (foto Vilém Veverka)

Se závěrem školního roku, nabízí se – možná více než kdy jindy – vytáhnout ze šuplíku jedno zastrčené téma, které zatím (?) není úplně oficiálně součástí „celospolečenské“ debaty, nicméně téma, které není nezajímavé a neaktuální. Jaký je stav českého hudebního školství v roce 2016, jak moc odpovídá poptávce, jaký je zájem o to studovat hudbu, respektive se hudbou později fakticky, tedy výkonnostně zabývat?

Odkud vlastně začít rozplétat klubko těchto otázek? Ještě jako student HAMU jsem si zvolil pro seminární práci téma Výchova sólistů v Čechách. Zjednodušeně řečeno, symbolicky (nebo akademicky?) jsem se zabýval asi následující „rovnicí“: jak široká musí být základna pyramidy, aby na jejím vrcholu mohl stanout jeden interpret formátu Martina Kasíka (svého času jistě nejúspěšnější student HAMU, dnes také můj fantastický komorní partner), který je shodou okolností produktem a skvělou vizitkou čistě českého vzdělávacího systému (bez studia alespoň dvou semestrů na zahraniční univerzitě)?

Mnohdy slýchám/-e, že síla českého hudebního školství tkví v silné síti základních uměleckých škol. Je jednoznačné, že podobný zájem, jako je hra na nástroj, člověka/dítě významně kultivuje a obohacuje. Domnívám se však, že s postupem času se bude stále častěji jednat „jen“ o zájmovou činnost, bez předpokladu a záměru následného studia na konzervatoři (komplexnější formu studia na středním stupni představují hudební gymnázia). Dovolím si na tomto místě vyslovit první, pro někoho možná kontroverzní otázku: Je současný počet konzervatoří adekvátní a odpovídá skutečné poptávce, lépe řečeno i možnostem naší země?

Není tajemstvím, že některé obory se mimo tři velká centra dlouhodobě potýkají s úbytkem studentů. S lehkou ironií se můžeme ptát, jaký důvod je dnes, aby šel člověk po základní škole studovat třeba fagot, hoboj nebo harfu a vrhl v patnácti letech kostky jedním, dost nejistým směrem? Co čeká mladého člověka, jaké jsou skutečné možnosti jeho uplatnění? Nestálo by za detailní analýzu pokusit se zodpovědět některé otázky? Předně, co se děje s těmi všemi absolventy konzervatoří – kromě toho, že odcházejí učit na základní umělecké školy, či, to v lepším případě, pokračují v následném studiu na vysoké škole? V obecné rovině – jsou vůbec po absolutoriu šťastní? Jaké byly jejich představy (v patnácti letech asi značně romantické, tedy zkreslené) a jaká je realita po šesti letech drahého studia, kdy studium hlavního oboru spočívá v individuální výuce? Obdobně bychom se mohli ptát i absolventů HAMU, JAMU…

Vzpomínám si na mého někdejšího pedagoga, skutečného kantora, Františka Xavera Thuriho, který mi na začátku studia na Pražské konzervatoři řekl: „Chlapče, uvědomuješ si, ale, že je to řehole?“ Tenkrát jsem snad ani pořádně neznal pravý význam slova řehole a rád jsem mu to rychle odkýval (neuvědomoval jsem si nic). Za současného stavu společnosti a jejího systému hodnot si nejsem jistý, zda bych celý ten proces dvanácti let následného studia chtěl sám znovu podstoupit. Mému případnému dítěti bych studium hudby pravděpodobně nedoporučil. Tím spíš vlastně považuji za svého druhu „kuriózní“, že celý ten systém nadále existuje v takové podobě a měřítku.

Abych příliš neodbočoval, za problematické považuji fakt, že konzervatoře přestávají být (nebo dokonce již přestaly) výběrovými vzdělávacími institucemi. Je pak logické, s ohledem na určitou setrvačnost systému, že v menší míře se tento fakt dotýká i vysokých škol, dokonce i HAMU. Připusťme, že může jít o krátkodobou vlnu či výkyv (osobně tomu moc nevěřím). Vytrácí se však onen elitní charakter a klima, uchazeči o studium jak na konzervatoři, tak na vysoké škole již nemusí podstupovat formu soutěže, aby se na tu či onu školu vůbec dostali (ještě začátkem devadesátých let to byla skutečná výhra jít studovat například k profesorovi Ivanu Klánskému). Jinými slovy: Co by mělo následovat, jaký systémový a konstruktivní krok by vedl k posílení a vyšší efektivitě hudebního vzdělávání? Byl by logickým krokem menší počet škol? A byl by takový krok správný? Jaký ideální počet konzervatoří by systém ještě unesl, tak, aby se výrazně zlepšila kvalita absolventů, ale zároveň se ještě nezačala „hroutit“ síť základních uměleckých škol?

Na tomto místě znovu podotýkám, že si jsem vědom kontroverze, kterou toto téma a podobné otázky s tím spojené mohou vyvolat. Případná jiná, tedy legitimní (re)organizace systému, by měla primárně vést k výraznému nárůstu kvality absolventů (filtr by byl zkrátka mnohem kritičtější) – interpretů, k navýšení mzdových prostředků pro pedagogy, v konečném důsledku i k vyšší kvalitě uchazečů, kteří budou usilovat o místa v orchestrech (další konsekvence nechť si doplní každý čtenář sám).

Jako značně problematické vnímám financování škol podle počtu studentů. Odtud je již velmi blízko ke vzorci kvantita na úkor kvality. Doposud jsem nepochopil, z jakého důvodu jsou platové podmínky právě na HAMU tak tristní a její pedagogové patří k nejhůře ohodnoceným v rámci celého spektra vysokých škol u nás. Jistě, souvisí to se specifikem, které nenajdeme snad u žádného jiného oboru, kdy jeden přednášející má jednoho posluchače.

Na jindy si nechám úvahu, která se bude týkat tématu úrovně financování českých orchestrů, respektive toho, jaká je dnes vůbec atraktivita takového povolání. Je však jasné, že zde skutečně platí ona otřepaná fráze, že vše souvisí se vším (mimo orchestr České filharmonie nedosahuje nástupní plat tutti hráče ani zdaleka průměrné mzdy, o průměrné mzdě vysokoškoláka ani nemluvě, dokonce nedosahuje ani takzvaného mediánu!). Proč dnes tedy ještě studovat hudbu, když uplatnění je takové, jaké je? Je ostatně jasné, že více Martinů Kasíků ani Lukášů Vondráčků nakonec vlastně nepotřebujeme…

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství

  1. Dobrý den. Děkuji za zajímavou úvahu. Myslím si, že problém o kterém píšete není pouze „český“. Globalizace světa přinesla zvýšení celkové úrovně hudebníků o několik tříd. Přispěl k tomu zřejmě i obrovský příval muzikantů z Asie. Tím pádem i prestižní světové školy jako Julliard nebo Royal Academy nemůžou zaručit tak obrovskému množství absolventů hvězdnou dráhu sólisty, kterou by po vystudování takových škol měl mít možná skoro zaručenou. Český problém je dle mého začarovaný kruh. Otázka jestli je vůbec koncept konzervatoří správný je taktéž na místě. Napadá mě situace, kdyby byly konzervatoře jen tři… Nestalo by se náhodou to, že by přestaly mít pro studenty smysl vysoké školy typu AMU, JAMU uvážíme-li, že konzervatoře si budou vybírat natolik talentované jedince, které již dnes například v Praze jsou leckdy už v útlém věku 15ti let naprosto vyzralými hudebníky? Ubírali by se tito studenti na AMU, nebo by šli raději „do světa“ kde je jejich uplatnění, ať už jakkoli spojené s hudbou lépe finančně ohodnoceno? Nebylo by pak lepší, zrušit všechny konzervatoře a raději pěstovat hudební gymnázia? Ještě jednou děkuji za hezký článek a srdečně zdravím! Jan Šimandl

  2. Zdravím Vás pane Veverko,
    proti Vaší analýze českého hudebního školství nelze z věcného hlediska prakticky nic namítnout. Analýza je poctivá, z výše než 99% pravdivá, leč prakticky všichni o ni víme. Bohužel jsem ještě, krom sofistikovaných analýz a machiavelisticky postavených filozofických otázek vržených do vzduchoprázdna, nečetl žádnou analýzu příčin s receptem na vyléčení statusu Q. On ten problém je poněkud rozsochatější jak ve svém obsahu tak i spektru. Talentů, jak ukazuje běžná realita, se nerodí méně. Jde o to, kdo/co je měřítkem talentu, talentu profesního či talentu výjimečného. Jsou to drezůrovaní korejští, čínští pubescenti podávající ohromující technické výkony, přeskakujíc přitom osobnostně vývojová období. Nebo snad výjimeční Kasíci, Vondráčkové, Plachetkové, Veverkové a Xtice dalších……? Domnívám se, že tak triviální posouzení talentu jako předpokladu ke studiu hudby nemáte jistě na mysli. Spojení normativu studenta na (v tomto případě) HAMU či konzervatoř je fenomén, kterým trpí sekundární a terciální školství od doby, kdy jste i Vy, nastoupil na studia na konzervatoři. Ale normativ není tím, co devalvuje úroveň instituce. To není burza. Jsou to jednoznačně lidé v těchto ústavech na řídících postech, kteří pod praporem RVP či akademických svobod snižují laťku přijímacích předpokladů. V naší geografické poloze s přihlédnutím k jisté plasticitě pojmu objektivita a jakémusi historickému „koulaření“ a národnímu sportu „vlk se nažere a koza zůstane celá“ ani jiného úsudku manažeři „uměleckého ochočování“ nejsou schopni. V naší zemi je obvyklé, že systémy fungují proto, že nejsou řešení (zákonodárci si našli zaklínadlo v politickém klimatu a podobných slaboduchých omluv pro svoji …. Už platí tresty za urážku politika a úředníka? Věřím, že tři tečky zatím urážkou nejsou.). Ti, co nám mají řešení předkládat, si moc dobře uvědomují, „co“ by se tím, přirozenou inteligencí navrženým řešením, stalo. Systém by se zbořil. Odhalením zapáchajících vnitřností by se přišlo na rakovinná bujení tu kvality pedagogického personálu, tu bajpásů finančních tepen, tu insuficience managementu….. atpd.) Tak si myslím, že devalvace uměleckého vzdělávání nezapříčinil tzv. normativ. Ba ani ke studiu přijatí netalentovaní jedinci o jejich uplatnění nechť si rozhodují oni sami. Například výtvarně esteticky upravený regál s houskami v Albertu může být přitažlivý. A zpívající pokladní by dozajista tržbu zvýšila. Problém spočíval, spočívá a bude spočívat v deformujících se požadavcích na klienta tohoto oboru vzdělávání.
    ZUŠky a v kontextu významu ve zdravém osobnostním růstu popsal Marcus Aurelius ve svých tezích domnívám se nadčasově neotřesitelně, a to : „umění krásným se uč, jemní mravy a šlechtí ducha“. Zdaří-li se to alespoň z 50ti% a to se domnívám je realita, pak je to jistým lékem na nemocnou společnost. Vychovává k systematičnosti, houževnatosti a cílevědomosti přirozenou cestou tvoření, kteréžto ovoce sklidí osobnost při dalších vyšších studiích a koneckonců i v dalším životě. Vychovává, vznešeně zvané, „poučené posluchače“, tedy konzumenty umění, kteří obdaření základy umění se orientují a rozlišují kvalitu a emocionální prožitek z uměleckého výkonu tu toho ve srovnání s jiným umělcem. Zaplatí si ze svých vydělaných peněz vstupenku na koncert, místo toho aby šli oněch 600-1000 korun probendit do baru či utratit za nepotřebnosti v obchodních gigacentrech. Svým způsobem přispívají umělcům na živobytí. Proto si myslím, že budoucnost umělecké školství má a to velikou, budeme-li s ní zacházet obezřetně. Má i veliký význam pro celou společnost a její hodnotový systém. Fakt, že jsou na umělecká studia přijímáni lidé s malými či žádnými předpoklady pro výkon profesionála mají na svědomí konkrétní lidé a není jich moc. Ještě se však nenašel odvážlivec, který by je jmenoval. Ani Vy….. Ani já nebudu tím odvážlivcem…. „Mistr Jan Hus neživil rodinu…“ Důvody, které je k tomu vedou, jsou připodobněny v pohádce o červené karkulce „ osobo šli tu dvě děti? Pleju len.“ Asi takovou „argumentační sílu“ v tom vidím. A do té doby, do které to subvencoři a donátoři budou akceptovat, do té doby to bude fungovat, ať to analyzujeme jakkoliv.
    Vámi popsaný problém je tak obsáhlý a uvnitř tak křehký, že obávám se, se nenajde řešitel ani řešení a těmi obdobími geneze v čase a prostoru bude muset umělecké vzdělání krok po kroku projít. A nebo ne ……

  3. Milí pánové,

    oběma vám děkuji za podnětné reakce. Detailní odpověd’by vydala snad jeden další text, jsem si vědom, že má reakce na vaše dva komentáře není ani zdaleka kompletní. Mým cílem bylo otevřít určitá témata. Snad nepřináším na otázky (které sám kladu) faktické odpovědi – reálná řešení, nicméně věřím, že kriticky uvažující čtenář si doplní mnohé sám. Podotýkám zároveň, že každé další následné systémové řešení (kritické) by mělo být především konstruktivní.

    Snad bych mohl ještě citovat slova mého berlínského profesora, Dominika Wollenwebera (Berlínská Filharmonie / Ensemble Berlin-Prag) – celou dobu během studia jsme vedeni k tomu, abychom byli interpreti, nikoliv k pedagogické dráze. Oponent by mně mohl v tento okamžik říci, abych se držel hudby a nepasoval se do role občasného autora těchto úvah. A tak bych mohl pokračovat a snad bych se i odklonil od tématu. Jinými slovy, ještě na HAMU či během studia v Berlíně jsem paradoxně dost možná netušil, co vše obnáší studovat hudbu, respektive aktivně se hudbou zabývat a jak moc komplexní je to disciplína. Znovu opakuji, bylo by to na další text stejného rozsahu. V krátkosti, stále se dál učím. Jsou to další nové a cenné poznatky okolo celého toho „byznysu“ (ano byznysu – nalijme si čistého vína), kdy úspěšné absolvování prestižní školy a triumf v nějaké větší soutěži jsou de facto úplným začátkem všeho…

Napsat komentář