V Čechách mám kořeny, bez kterých bych slábnul. Ptali jste se Ivana Ženatého

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Přední český houslista odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus

Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)

 

Vážený pane Ženatý, velmi pozorně sleduji vaši koncertní činnost. Návštěva koncertu je pro mě velkým svátkem a vaše hra mě fascinuje, s jakou noblesou a lehkostí zvládáte i ta nejobtížnější místa partitury. Připravujete pro český trh nějaké nové nahrávky? Docela mně i dalším vašim obdivovatelům chybí. Přeji vám pevné zdraví a mnoho dalších uměleckých úspěchů. S pozdravem Jiří Fiala

Moje otálení s novou nahrávkou asi trochu souvisí s mým příchodem do Spojených států. Všechno bylo naráz nové a jakoby znovu začínající. V Americe jsem si více začal uvědomovat svou malost i jedinečnost zároveň. Hleděli na mě (a stále hledí) jako na reprezentanta ruské houslové školy a při návratu domů do Čech zase stále častěji pociťuji, jak mě pobyt v Novém světě přetváří uvnitř. Taky jsem si musel začít úplně jinak plánovat svůj kalendář. Vzpomínám při té příležitosti na naše dávné debaty s mým přítelem Jiřím Bělohlávkem o tom, jak by takový ideální koncertní itinerář měl vypadat. Měli jsme vždycky oba spoustu termínů a snili o tom, že si jednou uděláme více času sami na sebe.

Jednoho dne mě zaujala produkce a způsob individuální práce nahrávací firmy Azica, a tak jsme se při jedné dobré večeři domluvili, že natočíme s americkou pianistkou Sandrou Shapiro Martinů a Strausse, tedy nejvýznamnější sonáty dvou velmi odlišných autorů dvacátého století, kterými se honosí tak rozdílné a zároveň sousedící a prolínající se kultury, tedy česká a německá, slovanská a germánská. Je mimochodem zajímavé, že tento rozdíl (pro nás tak markantní a zřejmý) Američan nevnímá až tak dramaticky. Mladý Strauss ve své Sonátě pracuje už se svou jedinečnou řečí, najdete tam místa jak z Rosenkavaliera a všechno je výsostně a sladce pozemské, jakoby nahlíženo z výšek bavorských Alp. Naproti tomu zralý Martinů se ve své poslední Sonátě dotýká jiných výšin. Já tam slyším Otvírání studánek, dětskou prostotu a venkovskou zbožnost, narušovanou znovu a znovu motorikou Nového světa.

Pak jsme našli senzační sál v jednom zapadlém městě v Indianě a na pár dnů se tam rozjeli. Nevěděl jsem, že jedeme do oblasti, kde žijí Amišové, kteří nesmí používat elektřinu a moderní techniku, auta, telefony a podobně. Jezdí na koňských povozech a odívají se jako ve středověku. Zastavil se tam čas. A my si hráli s detaily… Nová nahrávka bude poprvé prezentována na našich koncertech s paní Shapiro v Bruselu, Barceloně, New Yorku a nakonec na Pražském jaru v Rudolfinu. Těší mě, že je na světě, a jsem taky rád, že jsem si dal načas…

Dobrý den, sledujete průběžně hudební dění u nás doma? Nemůžu si pomoci, ale mám už hodně dlouho při návštěvě koncertů v zahraničí neodbytný pocit, že publikum u nás například za tím v Německu stále zaostává. Není zdaleka tak vzdělané, kultivované, poučené… Co o tom soudíte vy? Ve které zemi se vám jako interpretovi nejlépe hraje? Děkuji za odpověď. (Vašek)

Milý Vašku, myslím, že ta základní část českého publika je stejně vzdělaná, poučená a kultivovaná jako v Německu. Předpokládám, že na této úrovni tu dokonce najdete více otevřených lidí ve smyslu individuálního, originálního přístupu k věcem jako takovým, protože jedna ze základních vlastností germánského charakteru (jak jsem ho poznal já), je zakleta ve dvou větách: Takhle to tady děláme od nepaměti a takhle jsme to tady nikdy nedělali. Je to konzervativní, bezpečné a trochu zkostnatělé. Tím nechci říci, že Němci jsou takoví. Ale cosi z tohoto základního kolektivního myšlení popisoval už Jung před sto lety. Vy se mě ale primárně neptáte na Němce… Já osobně vnímám v Čechách jako nejcharakterističtější následující rozpor: Najdete tu opravdu mimořádné lidi, myslitele, umělce, vědce a tak dále, ale český národ jako takový bloudí v kruhu, opakuje staré chyby a dělá špatná rozhodnutí. Je tu skepse, strach, beznaděj a cynismus. Ztrácíme víru, ale odvoláváme se na křesťanské hodnoty. Nejsem si jistý, zda většina z nás má jasno v tom, co je a má být svoboda. Není asi náhoda, že nejslavnější českou knihou je Haškův Švejk. Tohle mám v srdci stejně jako asi vy. Ale mám tam také mnoho optimismu a naděje a Čechy jsou pro mě nejkrásnější zemí na světě.

Dobrý den, na jaké housle nejčastěji hrajete a kolik jich doma máte? (Jana N.)

Milá Jano N., dlouho jsem nechápal svého velkého učitele Josefa Suka, který přímo miloval střídání nástrojů ze dne na den. Jeden koncert hrál na Vuillauma, druhý na Přemysla Špidlena, pak se objevil s Guarnerim, aby opět dvě hodinky pocvičil na violu a hrál se mnou Mozartovu Koncertantní symfonii. Připadalo mi to jako obsese a asi to tak opravdu bylo. Byl posedlý hledáním.

Já měl dlouho tendenci setrvávat u jednoho instrumentu a poznávat všechna jeho tajemství. Do jisté míry jako ve vážném, dlouhodobém vztahu s někým, koho milujete a na kom vám záleží. Když se ale začaly dít ty podivné věci ve Státní sbírce hudebních nástrojů a začal se „asi tržně“ zdražovat pronájem a bylo problematické s nástroji cestovat do zahraničí, rozhodnul jsem se, že si najdu své vysněné housle sám. Prodal jsem svůj dejvický byt, koupil letenku do New Yorku a navštívil ve dvou dnech všechny důležité dealery se vzácnými smyčcovými nástroji. Víte, pro mou generaci byla fantaskní už ta představa, že se jednoho dne rozhodnete a nazítří letíte do Ameriky. A mně se navíc poštěstilo dotýkat se všech těch největších Mistrů, hrát a ně, dělat si poznámky do sešitu a porovnávat tón, technický stav, cenu a prestiž. A tehdy jsem tomu propadnul a to trvá dodnes. Vzpomněl jsem si na Mistra Suka a konečně mu porozuměl.

Mám dnes celou sbírku houslí a smyčců a vybírám mezi nimi podle libosti, nálady, stylu, stejně jako se scházívám se svými přáteli; každý z nich je trochu jiný a pro tu odlišnost se na ně těším. V současnosti hrávám pravidelně na nástroje Giuseppe Guarneriho (del Gesù), Lorenza Storioniho, Giuseppe Roccy a Jean-Baptiste Vuillauma. Na zdraví!Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář