V Linci uvedli Verdiho Falstaffa

Moderní budova Musiktheateru v Linci láká návštěvníky jak svou atraktivní architekturou a vybavením divadla, tak úrovní představení. V neposlední řadě třeba dodat, že rovněž zajímavou dramaturgií, ve které se prolínají velká díla světového operního odkazu s mnoha díly soudobými. To se až symbolicky projevilo na samém počátku nové sezony, kdy byla 16. září uvedena premiéra Verdiho vrcholné opery Falstaff, aby hned den poté zazněla premiéra soudobého díla Solaris Michaela Obsta, hlavního žáka Karlheinze Stockhausena.

Šéf opery v Linci – Američan Dennis Russel Davies – je pozoruhodnou dirigentskou osobností, vede operní soubor v Linci již řadu let a podepisuje se na progresivní dramaturgii i pozoruhodné hudební úrovni inscenací. Dramaturgická odvaha se kupodivu neprojevuje v Linci na návštěvnosti, jak bych očekával, ta je naopak výtečná, většina produkcí je vyprodána a roční průměr návštěvnosti je udáván 95 %. Jev zajisté pozoruhodný, byť může hrát jistou roli atraktivita a tím zároveň přitažlivost samotné nové budovy divadla, která patří svou vybaveností mezi dnes nejmodernější divadla v Evropě.

Základem interpretační kvality je zde výborný Bruckner Orchester Linz, jehož intonace a souhra je srovnatelná s předními symfonickými tělesy. Účinkování při produkci operních děl jistě prospívá i velmi dobrá akustika nového divadla a jeho orchestřiště.

Operní soubor Musiktheateru v Linci je pro nás zajímavý také z toho úhlu pohledu, že podstatu sólistického ansámblu netvoří hosté, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž stabilní interní sólisté. Hosté jsou obvykle pouze jedinci, angažovaní typově na role zásadního charakteru. Před rokem pro premiéru Traviaty soubor nepotřeboval žádné hosty, měl k dispozici vynikající trio hlavních rolí z interních sólistů. Pro inscenaci Falstaffa byl povolán pro titulní roli jediný host – italský barytonista Federico Longhi, který interpretuje roli bez alternace.

Verdiho Falstaff je dílo mimořádné, interpretačně vysoce náročné, ostatně proto se nehrává často. Dvaaosmdesátiletý Verdi se dopracoval ke svému finálnímu dílu (1893), když námět Williama Shakespeara zpracoval do velmi zdařilé podoby libreta Arrigo Boito, sám rovněž ceněný skladatel. Věren italské tradici překonal romantiku velké opery osobitě a starou Donizettiho formu buffy nahradil mistrovskou komedií. Doboví kritici se tehdy marně radovali, že se Verdi obrátil na wagnerovskou víru. Ano, Falstaff i předchozí hudební drama Otello lze jistě nazvat Gesamtkunstwerkem – jenomže typicky verdiovským, jenž má stopy v jeho dílech od Macbetha po Dona Carlose a Aidu, z nichž rostl, ne v pozdní Wagnerově tvorbě, o níž však Verdi moc dobře věděl. Ostatně v době premiéry Falstaffa (1893) byl Wagner již v nebi, ale Verdi se dožil dvacátého století – odešel na věčnost roku 1901 v požehnaném věku. Vrcholový zjev románské opery, který navázal zprvu na Donizettiho a belcantové trojhvězdí (Rossini – Bellini – Donizetti), dospěl do fáze mistrovství hudebního dramatu při zachování tradic italské kantabilnosti pěveckých partů. Právě proto angličtí autoři vokálních učebnic užívají nikoliv nepatřičně pojmu neobelcanto obdobně jako termínu novoitalská škola. Verdiho sloh, především jeho vokální linie, tkví příliš hluboko v ryzí italské tradici.

Šéfdirigent Dennis Russel Davies nastudoval Falstaffa s typickou pečlivostí, precizností, smyslem pro tempické kontrasty i zvukové vrcholy. Pro mne osobně byla výborná hra Bruckner orchestru Linz dominujícím pozitivem nové inscenace. Bezvadná intonace, zvuková vyváženost jednotlivých sekcí, jednota smyčců a jejich smysl pro dynamiku, suverénní hra skupin dechů, včetně intonačně pevných horen. Bruckner orchestr má 130 hudebníků, jinak by ani nemohl zastávat spektrum rolí, které má. Bravo! Sbor opery splnil rovněž v nastudování sbormistra Georga Leopolda svoji roli na výborné úrovni.

V obsazení sólových partií zaujal na premiéře již zmíněný představitel titulní role Federico Longhi – italský barytonista skutečně velikého hlasu, robustního, neobyčejně voluminózního, výtečně školeného typickou novoitalskou školou (mezi jeho pedagogy nacházím i Giuseppa Valdenga, který oslnil svým Rigolettem koncem šedesátých let při hostování v Plzni). Jeho velký, barevný baryton je typický dokonalým tónovým krytím, se soustředěným zvukem do masky, kdy pěvec nepustí ani jeden otevřený či snad jen trochu syrový tón, navíc s perfektní výslovností konsonant svého rodného jazyka. Se suverénním rozsahem, kdy mu vyznělo plně i přidávané vysoké Gé pěkného vstupního monologu. Myslím, že inscenátoři vsadili vhodně na pěveckou osobnost Longhiho, který i jevištně a herecky dovedl publikum zaujmout. Dokázal zúročit režií avizovaný tragikomický potenciál postavy, které dodal i patřičnou dávku osobitého šarmu. Bravo!

Pěvecky vedle Longhiho obstál zejména plný, zvučný a prostorově pozoruhodně nosný spinto tenor Jihoafričana Jacquese le Rouxe v lyrické roli Fentona. Přesně před rokem mne zaujal jako vynikající Alfred Verdiho Traviaty. Part lyrického Fentona vyzpíval v dokonalých, plynulých frázích, v ariosu si vedl v obtížných polohách znamenitě, navíc dovedl hlas modulovat i do jemných dynamických odstínů. Volám potřetí – bravo! Velmi dobrou partnerkou mu byla v roli lyrické Nannetty, jež se publiku zjevně moc zamlouvala, sopranistka Fenja Lukas. Zaujala krásnou, příjemně kulatou barvou tónu, obdivuhodně dlouhodechým frázováním a krásnými mezza voce ve vyšších polohách. V náročné barytonové roli Forda se představil úspěšně Martin Achrainer, zejména klíčovou árii na počátku druhého dějství zvládl v rozsahu i způsobu vedení hudebních frází znamenitě. Falstaff poskytuje u Verdiho nezvyklé příležitosti pro buffo tenorové obory, zmíněného již Bardolfa zpíval jasným, znělým tónem Matthäus Schmidlechner, roli doktora Cajuse představoval Pedro Velázquez Díaz. Hezkou figurku sluhy Pistoly vytvářel s charakterizační schopností a smyslem pro drobnokresbu disponovaný basista Dominik Nekel.

Role Alice Fordové nalezla vhodnou představitelku v osobě sopranistky Myung Joo Lee, která neoslnila sice tak jako před rokem ve Violettě – part Alice nemá tak virtuózní charakter ani typ polohy – ale odvedla pěvecky i herecky opět pozoruhodný výkon. Ženské hlasy, obecněji řečeno, se ve Falstaffovi jevily trochu prostorově méně nosné než jejich mužští partneři. Pro Mrs. Quickly nemá Christa Ratzenböck dostatečně znělé hlubší polohy, což se projevovalo menší prostorovou nosností, ale tím i srozumitelností. Obdobně méně prostorově výrazně vyzněla paní Meg Page Marthy Hirschmann. Kvartetnímu štěbetání žen tím trochu chyběla výrazová pointa. Prostě riziko velkého divadelního prostoru je v tom, že co zní zajímavě v portálu, či v předních řadách, nemusí se nést do prostoru na balkony. Samozřejmě tato otázka nikdy nebude trápit známé operní přenosy do kin, kdy mikrofony nad jevištěm tento aspekt nedopustí, zatímco posluchač na balkoně jak v oné Met, tak i v Linci, nemusí stejný projev ani dostatečně slyšet. Ruku v ruce s tímto specifickým jevem v opeře jde i srozumitelnost textu v mnoha dialozích, v nichž je ale právě v tomto díle vždy skryta podstatná pointa. Sedě na balkoně jsem daný fakt vnímal patrně trochu více než třeba divák v páté řadě v přízemí, lépe vnímající i zřetelnější mimiku obličejů pěvců – herců.

Na rozdíl od inscenace Traviaty, která imponovala vzácnou vyrovnaností všech složek, hudební, pěvecké i inscenační, mne režie tohoto představení režiséra Guy Montavona (hlavní intendant opery v Essenu) na realistické scéně a s dobře volenými typy kostýmů Hanka Irwina Kittela tolik nenadchla. Falstaff je přece jen více konverzační komedie a ukázalo se, že problém, jenž vnímám obecněji při zpěvu textových originálů, se projevil i zde. Slovo má v tomto díle zásadnější význam než u Verdiho populárních děl středního období, nesených silnou melodikou. Ve Falstaffovi Verdi mistrovsky překlenul hranice uzavřených čísel. Proto pokud dané slovo nevnímám v jeho přesném dopadu, vytrácí se pointa, humor jde poněkud do ztracena a začíná hrozit trochu nuda… Režie vcelku zachovala tradiční námět, byla uchopena na realistické scéně, ale v duchu konce devatenáctého století, tedy doby Verdiho tvoření Falstaffa. Což je zdůrazněno i prostředím typické továrny coby symbolu technické revoluce, kdy jsou též z tovární haly užity jakoby vedoucí kolejnice s vozíky. Namnoze ale režie zápolila více s tím, aby pointa sdělovaných replik působila nenuceně, přirozeně, a tím hlavně situačně přesvědčivě, čili vlastní dobový posun či neposun děje s tímto aspektem příliš nesouvisí, ani nehrál podstatnou roli. Některé rádoby vtipné gagy – například na záchodové míse v prvním obrazu sedící a zároveň pějící sluha Bardolfo, poté hra s rolí toaletního papíru, jdou poněkud mimo Verdiho hudbu, nejsou funkční. Takových situací bylo několik, ať již vozíky, či posléze kontejner, u něhož se ocitá namísto z prádelního koše vyklopený obelstěný Falstaff ve svém rozjímání na počátku třetího dějství, kdy naříká na celý bídný svět a na samou dřinu v něm.

Ford se při podstatném dialogu s Falstaffem ocitá přímo s ním v jeho posteli, kde domlouvají podrobnosti, ale podstatná slova i pointa trochu zanikají. Postel je až příliš využívána coby jakási idée fixe ihned od vstupního obrazu v hospodě, kde jsou hlavními opěrnými body právě postel a záchodová mísa. Mohutný pranýř pro Falstaffa, na němž hlavní postava díla zůstane i po dobu velké Fugy C dur finále opery, kdy již dojde ke smíření všech, mně příliš nekonvenoval. Vše ale překlenula zmíněná výborně provedená fuga.

Inscenace Falstaffa v Linci zaujme výborným hudebním nastudováním, s obdivuhodně precizní závěrečnou fugou pod exaktní taktovkou Dennise Russela Daviese, který nasazuje fuze bystré tempo a dovede s přesnými avízy dávat nástupy průběžně všem pěvcům (sám jsem kdysi poznal opak, o to více dirigenta oceňuji!). Výsledkem byla neobyčejná lehkost až virtuosita tvoření náročné fugy. Inscenační dojem ve svém celku však nebyl tak přesvědčivý jako před rokem v Traviatě, kde Wilsonova režie publikum doslova elektrizovala.

V tabletech, zabudovaných v Linci důmyslně do opěradel všech sedadel, byl tentokrát k dispozici jen překlad italského textu opery do německého jazyka, s možností volby sledování originálního textu díla. Překvapivě ale chyběly dosud vždy obvyklé informace o inscenaci.

Publikum v Linci přesně odměnilo potleskem protagonisty večera, u sólistů  odstínilo míru přesvědčivosti výkonů. Bez u nás mnohdy omšelého standing ovation, užívaného často stereotypně, pro které ale na tomto večeru přece jen nebyl pravý důvod v pocitu míry přesvědčivosti inscenačního uchopení, které by diváka více takříkajíc zvedalo ze sedadel. Závěrečný potlesk byl asi tak střední délky a intenzity, porovnávám-li jej s operními premiérami, které jsem viděl předtím. Což bylo v souladu i s mým vnímáním globálního dojmu. Z toho také usuzuji, že mezi tisícem návštěvníků  zcela vyprodané premiéry patrně nepřevládal častý typ společenského premiérového diváka.

V Linzi následuje ihned po Verdiho Falstaffovi premiéra soudobého experimentálního díla Michaela Obsta, o němž jsem psal v úvodu recenze, v listopadu bude realizována premiéra Straussovy Salome, což bude zřejmě pro výborný Bruckner Orchestr Linz vynikající příležitost.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: Dennis Russel Davies
Režie: Guy Montavon
Scéna a kostýmy: Hank Irwin Kittel
Sbormistr: Georg Leopold
Dramaturgie: Christoph Blitt
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 16. září 2016 Grosser Saal Musiktheater Linec

Sir John Falstaff – Federico Longhi
Ford – Martin Achrainer
Fenton – Jacques le Roux
Dr. Cajus – Pedro Velázquez Díaz
Bardolfo – Matthäus Schmidlechner
Pistola – Dominik Nekel
Alice Ford – Myung Joo Lee
Nannetta – Fenja Lukas
Mrs. Quickly – Christa Ratzenböck
Meg Page – Martha Hirschmann

www.landestheater-linz.at