V medvědím spáru s úsměvem harlekýna

  1. 1
  2. 2
Denis Kozhukhin (foto Felix Broede)
Denis Kozhukhin (foto Felix Broede)

Zmlsané vídeňské publikum zaplnilo Mozartův sál vídeňského Koncertního domu ve čtvrtek po Popeleční středě jen z poloviny. A udělalo chybu, protože dvouhodinový recitál letos třicetiletého Denise Kozhukhina, sibiřského rodáka z Nižního Novgorodu, strhnul přítomné publikum v závěru večera k oprávněným ovacím. Osobně jsem koncert navštívil ani ne tak kvůli věku nebo renomé interpretovu, ale na prvním místě kvůli programu, který mě dramaturgicky vyváženou přitažlivostí a obsahem mimo jakýkoliv meanstream zaujal již při prvním pohledu.

Kozhukhinův recitál byl tvořen dvěma doslova hodinovými bloky, jimž byly Haydnovy klávesové sonáty ouverturou v první polovině večera, introdukcí ve druhé polovině recitálu. Zatímco Sonátu D dur č. 39 Hob. XVI/24 (1773?) Kozhukhin přednesl s duchaplností Haydnových symfonií středního období, Sonátu h moll č. 47 Hob. XVI/32 (1776?) interpretoval koncentrovaně a s vírou v závažnost skladatelova sdělení. Upovídanou sonátu D dur vhodně vystřídala po pauze sonáta h-moll, horečnatý dialog dvou hovorných hlasů introspekce přemýšlivé duše. Steinway v Mozartově sále byl jedinou brzdou Kozhukhinovy haydnovské kreace s úctou ke všem repetovaným úsekům – glajchšaltujícím zvukem se vzpíral zvukové křehkosti Haydnových klávesových klenotů, vhodných spíše pro kladívkový klavír, snad ještě lépe cembalo. Zvláště ve druhé větě sonáty D dur, v níž bych očekával delikátnější práci s dynamikou, mohla být vina spíše na straně nástroje než klavíristy, jehož hbité pasáže Haydnových kompozic nikdy nesváděly k plané virtuozitě prázdných běhů, ale naopak k imitaci upovídané hovornosti v sonátě D dur a evokaci emocionálních bouří v sonátě h moll.

Obě sonáty má sice Kozhukhin v sólovém repertoáru i ve zvukovém záznamu komerčního CD se čtveřicí skladatelových sonát, takže pro něj nebyly žádnými novinkami, po dlouhé době jsem však slyšel „klavírního“ Haydna v přesvědčivém podání nikoliv specialisty formátu Rolanda Brautigama nebo Andrease Staiera, ale možná překvapivě mladého odchovance ruské klavírní školy.

Denis Kozhukhin (foto Felix Broede)
Denis Kozhukhin (foto Felix Broede)

Osou první i druhé poloviny Kozhukhinova recitálu byly dvě kompozice s ambicemi až transcendentálními, v první polovině večera jednovětá Lisztova skladba Bénédiction de dieu dans la solitude S 173/3 (Harmonies poétiques et religieuses) z let 1845–1852, ve druhé polovině recitálu třídílné Preludium, Chorál a Fuga M 21 Césara Franka z roku 1884. Na Frankovu kompozici jsem se nesmírně těšil, ovšem Lisztovo dílo jsem při mém rezervovaném postoji k jeho klavírnímu odkazu považoval za nutné zlo, které bylo třeba v průběhu večera přetrpět. Omyl! V Kozhukhinově podání se Lisztovo kroužení kolem Božského proměnilo v kolektivní meditaci, ve středním kantabilním oddíle ve společnou modlitbu. Neslouží mi to ke cti, ovšem Lisztovo klavírní dílo si do mého posluchačského podvědomí dosud cestu neprorazilo.

Kozhukhinův Liszt – technicky a intelektuálně náročný jako laboratorní experiment – byl ovšem průlomem, na nějž budu dlouho vzpomínat, průlomem mimo technické limity, interpretačně samozřejmým, takže jsem se po přibližně dvaceti minutách divil, že již byla kompozice u konce. Transcendentální atmosféru jsem očekával – pamětliv nahrávek takového Ivana Moravce a jeho generačních vrstevníků – i v architektonickém obloku Frankova třídílného opus, které ovšem Kozhukhin pojal jako agogicky živou klavírní kompozici bez imitování varhanních rejstříků a meditativního spočívání na barevných akordech. Snad právě jen Frankova kompozice měla podle mého názoru onoho recenzovaného večera jisté interpretační mezery, odstranitelné snad věkem, snad častějším provozováním tohoto díla v přítomnosti publika. Kdo čekal německý řád, dostal mísu šťavnatých francouzských plodů bez varhanních reminiscencí v kadidlovém oparu. Byl to Franck mladistvě nespekulativní, vycházející z klavírního zvuku a interpretačních možností moderního klávesového nástroje.

Denis Kozhukhin (foto archiv)
Denis Kozhukhin (foto archiv)

Finále první a druhé poloviny koncertu obstaraly v nejlepším slova smyslu evergreeny evropské klavírní literatury, Brahmsových Sedm fantazií op. 116 a Prokofjevova Klavírní sonáta č. 7 B dur op. 83. Již Kozhukhinův Franck předznamenal, že klavírní Brahms tohoto mladého muže klavíru bude méně hudebním architektem a více emocionálně vypjatým vypravěčem. Ze vstupního Capriccia d moll (Presto energico) se publiku zamotala hlava, jak bylo interpretováno vypjatě. Vídeňská melancholická atmosféra z následujícího Intermezza a moll (Andante) zrovna nečišela, spíše mělo intermezzo obrysy jakési siluety dobře známého popěvku. Že je ovšem Kozhukhin interpretační intimity schopen i přes zjevnou náklonnost k objektivní a tempově živé hře, dokázal snad nejlépe Intermezzem e moll (Andante con grazia et intimissimo sentimento). Závěrem druhé poloviny večera zazněla Prokofjevova legendární sedmá sonáta, v níž se publiku dostalo toho, co očekávalo – maskulinní technicistní hry, mužné sebereflexe i bezbřehé virtuozity finále – ovšem měrou dvakrát vrchovatou. S posledním akordem finálního Precipitato publikum jen nechápavě vydechlo a naplnilo Mozartův sál bouřlivým potleskem. Nebylo divu, že sibiřského klavíristu propustilo ze sálu až po trojici minimalistických a kantabilních přídavků, Scarlattiho Sonátě cis moll K 247, Solerově Sonátě D dur č. 84 a von Silotiho Preludiu h moll podle Johanna Sebastiana Bacha. Šel jsem sice onoho večera do Koncertního domu za oblíbenými klavírními kompozicemi, nakonec jsem ovšem s nepočetným publikem odcházel očarován pódiovým vyjadřováním umělce s poněkud nepřítomným výrazem. K úsměvu harlekýna se Kozhukhin odhodlal až s posledním přídavkem.

Hodnocení autora recenze: 90 %

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář