V Olomouci má premiéru Lehárův Paganini

Moravské divadlo Olomouc uvede v premiéře právě dnes jeden z nejslavnějších titulů Franze Lehára, Paganiniho. Poprvé se opereta o slavném italském houslistovi objevila na olomouckém jevišti 4. března 1928, kdy ji režíroval tehdejší šéf činoherního souboru Vladimír Nechyba. Zatím naposledy měl Paganini v hanácké metropoli premiéru před šestnácti lety, režisérem tehdy byl Jozef Sabovčík. Tentokrát byla k nastudování do Olomouce přizvána šéfka souboru opavské opery, režisérka Jana Andělová Pletichová.
Když jsi dostala nabídku na inscenování Paganiniho v Olomouci, lekla ses?

To v žádném případě! Operet se už dávno nelekám! Pamatuješ, jak jsem ti v našem posledním rozhovoru povídala o svém prvním profesionálním počinu v prvním režisérském pracovním poměru v Opavě? Tehdy jsem já, čerstvě vystudovaná operní režisérka, dostala jako první úkol inscenovat operetu Cikánský baron. Tenkrát jsem se opravdu trochu vylekala. Vyrůstala jsem především ve světě opery a baletu. Dnes tvoří operety téměř třetinu mé práce, což není z více než stovky inscenací málo! Netopýr, Cirkusová princezna, Polská krev, Žebravý student, Vinobraní, Čardášová princezna, Ohňostroj, Bocaccio, Giuditta, Carevič, Ptáčník…

Nabídka nastudovat v Olomouci Paganiniho mě tedy nezaskočila, ale naopak potěšila. Před několika lety jsem inscenovala tuto Lehárovu operetu u nás v Opavě a je příjemné se k ní vrátit podruhé.

Čím si operety už tak dlouhou dobu udržují své věrné diváky? Nebyly vlastně kdysi něčím podobným, jako jsou dnes všechny ty nejrůznější  „Esmeraldy“?

To asi trošičku ano, ale takto bych nesrovnávala. Kvalitu operety tvoří hudba a libreto. Právě libreta často pokulhávají za geniálním hudebním nápadem a zpracováním. Opereta je oblíbená pro svou srozumitelnost, nekomplikovanost, nadhled na problematiku životních situací, humor, zábavnost. I v operetní tvorbě najdeme díla slabší a naopak díla geniální. Existují operety, které jsou běžně v repertoáru předních světových operních domů, takzvané velké operety, které jsou pěvecky i herecky velice náročné, srovnatelné s operními výkony, a proto se i na renomovaných scénách drží dlouhodobě na repertoáru. Hudebně je velká opereta opeře velice blízko. Všimni si, kolik světových operních hvězd zpívá na svých koncertech operetní melodie a jak publikum vždy potěší!Tak to máš pravdu. Pojďme si tedy něco říci o operetě Paganini a o jejím autorovi… Setkáváš se s díly Franze Lehára jako režisérka často?

Samozřejmě! Dvakrát jsem například režírovala Veselou vdovu, ale štěstí jsem měla především na tituly jeho takzvaného čtvrtého období. Do něho patří právě díla označovaná jako velká opereta pozoruhodná výběrem námětů: Paganini, Carevič, Země úsměvů a Giudita. Tato díla vznikla po druhé světové válce a je z nich cítit velký vliv opery počátku dvacátého století. Literatura uvádí, že Lehár toužil napsat operu, ale nikdy si toto přání nesplnil. Asi nedostal tu správnou zakázku. Je zajímavé, že sáhl u „lehkonohé“ múzy tolikrát po smutném či tragickém závěru! Asi i proto je Lehár označován za Pucciniho operety.

Potomek francouzského napoleonského vojáka, jehož rodina se na čas usadila v Šumvaldu blízko Uničova, se narodil v Komárně, kde byl jeho otec kapelníkem 50. pěšího pluku c. k. armády. Hudební geny se v jeho případě nezapřely a on byl také vynikajícím muzikantem, hrál na housle i na klavír. Hrál na místě prvního houslisty v orchestru svého otce, posléze se stal kapelníkem orchestru, nicméně komponování nakonec zvítězilo.

Těžké životní chvíle prožíval během druhé světové války. Lehár podstoupil nacistům autorská práva, aby Adolf Hitler, který miloval Veselou vdovu, zamhouřil oči nad židovským původem jeho manželky. S manželkou prožil druhou světovou válku ve strachu na svém sídle v Bad Ischlu, které mu ihned po válce lidé vyrabovali. Pro Lehára tím začalo velice smutné závěrečné období jeho života. Zemřel v roce 1948.

Měla jsem štěstí, protože z jeho posledních operet jsem režírovala všechny, kromě Země úsměvů.

Čím je pro tebe zajímavý právě Paganini?

Geniální hudbou a námětem ze života houslového génia Nikoly Paganiniho. Ten svým uměním i talentem jednoznačně předběhl dobu, a proto byl buď milován, nebo zatracován. Nikolo zdědil hudební nadání po svém otci, který jej poměrně drastickými metodami nutil cvičit celé dny na mandolínu a později i na housle, aby rodině přivydělal nějaké peníze. Nikolo trpěl nemocí zvanou Marfanův syndrom – vyznačující se uvoněním vazů a kloubů, což mu umožňovalo větší pohyblivost prstů. Protáhlé končetiny, hubená postava, dlouhé černé vlasy, genialita a bohémský život vyvolávaly v některých lidech bujné představy – Paganini je ztělesněním samotného ďábla! Díky uvolněným prstům a hodinám cvičení mohl Paganini zvládat při hře na housle technicky velice těžké prvky. Navíc využíval na houslích například violové struny, nebo hrál jen na jedné či dvou strunách… To vše bylo příčinou jeho obrovského úspěchu. Ženy při jeho koncertech omdlévaly a doslova jej pronásledovaly fascinovány jeho osobností.

Námět operety vychází z jeho pobytu v Lucce, kde měl v letech 1805 až 1807 jediné stálé angažmá – v knížectví sestry Napoleona kněžny Elisy Bacciochi. Údajně s ní udržoval milostný poměr, ale historicky doloženo to není. Manžela kněžny Elisy učil dokonce hře na housle.

Zajímavý je fakt, že světová premiéra operety Paganini ve Vídni propadla. Bylo to díky hlavním představitelům. Až berlínská premiéra vynesla tento titul na výsluní popularity díky skvělým výkonům hlavních představitelů, operních pěvců paní Very Schwarz a pana Richarda Taubera.

Smutný byl závěr Lehárova života. Zemřel pravděpodobně na rakovinu hrtanu. Jelikož nemohl díky nemoci mluvit a před smrtí se vyzpovídat, církev zakázala uložení jeho těla do hrobu. Důvodem ale byly i jeho sympatie ke karbonářům. Jediný Paganiniho syn Achilles nechal otcovo tělo nabalzamovat a pochoval jej až po mnoha letech.

Jakou jste pro nově připravované nastudování operety Paganini zvolili koncepci?

Jak už jsem řekla, opereta Paganini mne fascinuje světem reality příběhu a fantazie v emocích a hudbě. Na scéně Jaroslava Milfajta je po celou dobu představení jako stylizační prvek otevřená partitura. Má neustále připomínat Paganiniho houslistu a skladatele. Na její bílou plochu jsou promítány jednak reálná zobrazení pro dokreslení situace na jevišti, jednak i obrazy vyjadřující emoce, které Paganiniho hudba i osobnost probouzely, propojení jeho velkého talentu se samotným nebem či vesmírem. Přes celou scénu jsou nataženy notové osnovy a během druhého dějství jsou sloupy knížecího paláce tvořeny zlatými houslovými krky. Myslím si, že právě Paganini je operetou, která propojení reality a určité stylizace umožňuje na základě většího hudebního ponoru.

Kostýmy Romana Šolce nesou dobové prvky a hlavně ve druhém jednání barevně zvýrazňují hlavní postavy mezi černobílým sborem v bílo-zlaté scéně.

Takže olomoucké publikum se může těšit na klasické představení…

Určitě. Neoklasické nastudování s prvky dobové atmosféry a stylizací, která podporuje emocionalitu vyjádření.

A ještě obligátní otázka: Jaké úkoly máš – kromě šéfování samozřejmě – v této sezoně v Opavě?

V Opavě jsem v říjnu inscenovala Madame Butterfly a v červnu mne čeká Mozartova opera Così fan tutte. Paganini je tak pro mě v této sezoně jediný exkurz do světa operety.

Přeji ti, aby to byl exkurz úspěšný, hodně zdraví i sil do další práce a děkuji za rozhovor.+++

===

Vizitka:
Operní režisérka Jana Andělová Pletichová (1960) pochází z olomoucké divadelní rodiny. Otec byl sólistou opery a matka členkou baletu. Do Slezského divadla Opava přišla v roce 1985. Studovala gymnázium v Olomouci-Hejčíně a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V prvních letech angažmá v opavském divadle režírovala inscenace Marta, Jakobín, Albat Hering, Norma, Cikánský baron, Netopýr, Vlaštovka a mnoho dalších. V posledních letech vytvořila operetní inscenace Vinobraní, Veselá vdova, Loupežník Gasparone, Carevič, Žebravý student, Polská krev, Cirkusová princezna, Tulák, Ohňostroj a řadu dalších, mezi její operní inscenace patří Hubička, Oldřich a Božena, Don Pasquale, Figarova svatba, Prodaná nevěsta, Faust, Halka, Rusalka, Norma, Švanda dudák, Don Giovanni, Trubadúr…

Některé z těchto inscenací byly vybrány pro Pražský operní festival – Oldřich a Boženka (Cena Libušky), Norma, Švanda dudák. Opera Norma byla vyvezena na zahraniční turné po Španělsku a sklízela úspěch i v mnohých českých divadlech a v Polsku. Za titulní roli v této inscenaci získala Cenu Thálie Katarina Jorda Kramolišová.

Jana Andělová Pletichová vytvořila mnoho inscenací i v dalších divadlech. V Ostravě nastudovala s operním souborem opery Figarova svatba, Čarostřelec, Don Pasquale, Il trovatore, Čertova stěna a se souborem operety muzikál Princezna písnička a operetu Juditta. V Olomouci pak Don Pasquala, Halku, dále to byly v Liberci Veselá vdova, Lucie z Lammermooru, Cikánský baron, Netopýr, v Českých Budějovicích Poutníci do Mekky, Perly panny Serafinky, Polská krev, Figarova svatba, Dalibor, v Ústí nad Labem Trubadúr (vyvezeno do Německa), v Brně Paní Marjánka, matka pluku či v Banské Bystrici Prodaná nevěsta, Netopýr, Lazebník sevillský (festival ve Zvoleně).

(Zdroj: www.divadlo-opava.cz)

Franz Lehár:
Paganini 
Režie: Jana Andělová Pletichová
Hudební nastudování: Tomáš Hanák
Dirigent: Tomáš Hanák 
Choreografie: Jiří Horák
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Roman Šolc
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Orchestr, sbor a balet Moravského divadla Olomouc 
Premiéra 13. prosince 2013 Moravské divadlo Olomouc

Marie Anna Elisa – Elena Gazdíková / Lea Vítková 
Kníže Felice Bacciochi – Petr Špaček / Vladislav Zápražný / Jakub Rousek 
Nicolo Paganini – Ondřej Koplík / Milan Vlček 
Bartucc – Ondřej Doležal / Petr Šíma 
Markýz Giacomo Pimpinelli – Petr Martínek / Martin Štolba 
Bella Giretti – Lucie Janderková / Barbora Polášková 
Hraběnka La Place – Magda Málková / Zdeňka Mollíková 
Corallina – Magda Málková / Zdeňka Mollíková 
Hrabě Hédouville – David Szendiuch / Vladimír Třebický 
Marco – Petr Hloužek
Antonio – Radan Hlubinka
Foletto – Jaroslav Grmela
Beppo – Ivo Melkus
Tofolo – Jiří Horowitz

www.moravskedivadlo.cz

 Foto Moravské divadlo Olomouc, archiv