V Plzni má premiéru Smetanova Libuše

Rozhovor s šéfem Opery Divadla J. K. Tyla a režisérem Tomášem Pilařem 

Již v první sezoně vašeho působení v Plzni se dostáváte po Verdiho Aidě k režii díla tak zásadního v naší hudební kultuře, jakým je Smetanova Libuše. Jste mladý umělec, jaký je váš osobní vztah ke Smetanovu dílu?

Máte pravdu, že Libuše je dílo naprosto zásadní, a teprve když jsem se do práce na něm plně ponořil, pocítil jsem na vlastní kůži, že mám tu čest s něčím, co nás všechny dalece přesahuje. Nemluvím jenom o silné a působivé hudbě, která má tu moc posluchače zcela odzbrojit, ale zejména o klíčovém tématu hledání a nacházení našich lidských kořenů, které tato opera na diváky přenáší s neskutečnou naléhavostí.

Viděl jste nějakou inspirující inscenaci Libuše v minulosti? Smetana není častým hostem na našich scénách v poslední dekádě.

Můj vztah ke Smetanovu opernímu dílu je osobní a silný, dokonce jsem měl vždy velký zájem se s některou jeho operou setkat režijně a ani ve snu by mě nenapadlo, že tou první bude hned Libuše. Smetanův rukopis je na jednu stranu dramaticky účelný – každá nota má jasný význam a vazbu na scénické dění – nicméně otevírá velký prostor pro imaginaci a nadrealitu, což je věc, která mě jako režiséra láká asi nejvíc. Myslím, že jeho hudební dramata nejsou realistické, popisné historické fresky, jak je mnoho lidí chápe, ale že jejich jádro zasahuje hluboko do našeho nevědomí. A máte pravdu, Smetana podle mě stále čeká na inscenační názor, který ho představí divákům jednadvacátého století jako autora, který skrze jednoduché dramatické situace nahlíží hluboko pod povrch.

A ano, seznámil jsem se s dostupnými audiovizuálními materiály ke všem inscenacím Libuše v pražském Národním divadle a myslím, že ve své době mohly výborně rezonovat s tím, co diváci od Libuše očekávali. Škoda že se na ně nemůžu podívat jejich očima, dnes od těch inscenací mám trochu muzejní odstup.

Jaký je váš inscenační cíl, záměr u Libuše? Jsme trochu poznamenáni alšovským slavjanofilstvím, zvykli jsme si na bílé řízy, na dlouhé copy. Snažíte se o určitou vizi v tomto duchu, nebo se odchylujete jiným směrem? Každá generace usiluje o své vlastní uchopení těchto klíčových děl.

Jak jsem už trochu předznamenal, v Libuši se snažíme jít pod povrch, ke kořenům. Není pro nás historickou, nýbrž mytologickou postavou a její poselství se neobrací toliko k českému národu, jakožto k samotnému lidství v nás. A i naše zpracování upouští od historičnosti a popisu situací, ale hledá archetypy, které se za nimi skrývají. Hybatelem příběhu je ženská energie, Libuše rozjímá nad hladinou černého jezera, lid tančí v kruzích, ke smíru dojde u mohyly mrtvého otce, kněžky se dotýkají stojících kamenů a spojují se s energií, která je přesahuje. Stejně tak kostýmy se v této koncepci nepotřebují obracet k zažitému alšovskému duchu plátěných říz, germánských opasků a ruských copů, nýbrž se snaží zarezonovat s vizuální kulturou nejstarších známých obyvatel naší krajiny skrze jednoduché, vertikálně komponované siluety s minimálním faktorem dekorativnosti. Scéna je v základu tvořena dvanácti pojízdnými menhiry a téměř neustále se před zraky diváků proměňuje. Jedenadvacet různě pohyblivých platforem pak diváky přenáší z jednoho prostředí do druhého doslova mrknutím oka, což nám umožňuje odpoutat se od realistického chápání dějiště a posunout jej do snových rozměrů.

V programu jste uveden i jako tvůrce návrhů kostýmů. Jak náročná to pro vás byla práce?

Radostná a skutečně náročná. Od počátku jsem měl představu určité stylizace, která přemostí Smetanovu romantickou hudbu, mytologické východisko naší koncepce a vizuální kulturu jedenadvacátého století – chtěl jsem se ale zároveň vyhnout konkrétním historickým citacím, abych nespadl do přílišného popisu. Začalo to velkým pátráním v archivech, abych se dobral nějakého východiska, ze kterého v naší současné kultuře odvozujeme sémantiku toho, co je v kostýmu „mytologické a archetypální“, a následně jsem zjednodušoval, čistil, až jsem se dobral velmi prostých linií, jejichž spojujícími prvky jsou vertikalita, potlačená barevnost a omezená zdobnost. Když se teď koukám na ten hotový celek, tak z toho hodně cítím svoji zálibu v insulárním umění raného středověku a špetku Böcklina, Ensora, Moreaua, možná raného Kupky, což jsou vlastně plus minus současníci Smetany. A teď si říkám, že jsou tyhle inspirace dobře čitelné i ze svícení a mise en scène… Ve výsledku tak za mě pracovalo více podvědomí než rozum.

Pod čarou dodávám, že obléknout tak velkou inscenaci bylo v regionálním divadle zajímavým rébusem. V krejčovnách a vlásenkárnách nicméně odvedli úžasnou práci a za málo vytvořili opravdu hodně.

Zařadil jste Smetanovu Libuši do abonentního cyklu. Smetana si to nepřál, to oba víme. Ale jsme o více než sto let jinde. V sezoně 1964–1965 tak učinil již váš předchůdce, dirigent Bohumír Liška. Chtěl tehdy docílit jakési propagace díla. Co je vaším mottem pro uvádění díla nikoli jen ve slavnostní okamžiky národa? Nedevalvuje se tím typický originální patos díla?

Ano, máte pravdu! Ty inscenace Libuše, které jsem dosud viděl, pro své monumentální vyznění vždy vyžadovaly onen slavnostní étos osmadvacátých říjnů a sedmnáctých listopadů, který nás upomínal, že být svobodným národem není zas až tak samozřejmé. Jak jsem již zmínil, v naší inscenaci se Libuše více než k národu obrací k samotnému lidství v nás, a náš výklad, který se snaží jít spíše po podstatě příběhu, než aby byl jeho pouhou ilustrací, se v Libuši pokouší hledat i jiné roviny než ty vlastenecké. To ovšem neznamená, že bychom Libuši nechtěli hrát na Nový rok nebo prvního května! Apoteóza českého národa je nedílnou součástí Smetanova díla, nicméně v našem výkladu není zdaleka součástí jedinou. Kromě toho slavnostní charakter Libuše, který rozhodně nepopíráme, zrcadlí skutečnost, že v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015, je sváteční opravdu celý rok. Snad se nám tímto krokem podaří přivést ke Smetanovi nové diváky.V operní inscenaci je důležitý výběr osobností, nejen titulní role, všechny jsou zde náročné, ať Přemysl, Radovan, Lutobor, Chrudoš, Krasava, Radmila… A na český jazyk z jeviště, na jeho dikci, jsme málem odvykli. Na které osobnosti sázíte? Není dnes v české opeře těžší najít dobré obsazení než ve Verdim či Puccinim?

Libuše se ani zdaleka neřadí mezi opery, které by snesly obsazení typu „máme hvězdu na hlavní roli, ty ostatní obsadíme průměrem“ – Libuše od samého základu vyžaduje devět špičkových dramatických pěvců, kteří mají nejen skvělý rozsah (a to jsou navíc některé role zkomponovány jaksi zvláštně mezioborově), ale hlavně velkou a vyrovnanou sílu hlasu ve všech polohách a kromě toho i výdrž, neboť Libuše opravdu není krátkou operou. Správně zmiňujete důležitý požadavek precizní dikce archaické češtiny (párkrát se v libretu přímo citují pověstné rukopisy), která klade dvojnásobný nárok na srozumitelnost než čeština současná. A pak jsou zde ženci! Mimořádně obtížný kvartet s doprovodem dvou klarinetů, ve kterém se ztratíte, ani nevíte jak, se ozývá zpoza scény ve Stadicích a vyžaduje prvotřídní pěvce schopné dokonalé souhry. A to mluvím jen o zpěvu. Všechny postavy více než tříhodinové opery vyžadují typově přesné obsazení, navíc v Libuši se o příběhu hovoří a přemýšlí, ale už daleko méně se jedná, což je oříškem i pro ostřílené herce.

Podtrženo a sečteno, konzistentně obsadit Libuši ve dvou alternacích je úkol nadlidský, nicméně věřím, že v Plzni máme sestavu velmi, velmi uspokojivou. K tomu jen dodávám, že asi finišuje jedna z nejlepších uměleckých spoluprací, kterou jsem s pěvci zažil. Celé obsazení, v čele s představitelkami Libuše, mě doslova odzbrojilo svou pokorou a otevřeností. A to si představte, že Eva Urbanová, která už zpívá Libuši snad po tisící, přišla na první zkoušku s naprosto otevřenou hlavou a opravdu s námi od základů vybudovala novou a jinou Libuši, než jakou jsme od ní dosud vídali. A Ivanka Veberová, Libuše nové generace, je na scéně dokonalým otiskem laskavosti a ženské moudrosti. Těším se na všechny, až se ukážou před diváky!

A těšíme se i my. Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Tomáš Pilař (1988) se narodil v Praze. Vystudoval operní režii na Hudební fakultě JAMU u profesorů Tomáše Studeného, Václava Málka a Aleny Vaňákové, soukromě scénografii u Pamely Howard a Josefa Jelínka. V roce 2009 byl vybrán do finále Linbury Prize v Londýně jako vůbec první český režisér. V roce 2009 se umístil na třetím místě v Mezinárodní režisérské soutěži vyhlášené Janáčkovou operou. Je nositelem stipendia Bayreuther Festspiele 2011. Od roku 2013 působil jako dramaturg Janáčkovy opery, aktivně se věnuje vzdělávací a přednáškové činnosti na mezinárodní úrovni. Je zřejmě nejmladším praktikujícím operním režisérem v České republice. Od sezony 2014/2015 je uměleckým šéfem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Výběr z operních režií – Giuseppe Verdi: Síla osudu, Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2013; Bohuslav Martinů: Voják a tanečnice, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 2014; Domenico Sarro: Didone abbandonata, Divadlo Reduta Brno 2014; Oskar Nedbal: Polská krev, Národní divadlo Brno 2014; Giacomo Puccini: Tosca, Severočeské divadlo Ústí nad Labem 2014; Wolfgang Amadeus Mozart: Papageno hraje na kouzelnou flétnu, Janáčkova opera 2011; Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, Open air Divadelní svět Brno 2013; Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin, Komorní opera Brno 2011; Miloslav Ištvan: Kráska a zvíře, Divadlo na Orlí 2012; Josef Berg: Evropská turistika, Divadlo na Orlí 2012; Ivo Jirásek / Anton Pavlovič Čechov: Medvěd, Studio Devítka 2010; Bohuslav Martinů: Veselohra na mostě, Komorní opera Brno 2009; Luboš Fišer: Lancelot, Špilberk – Open air 2009.

Asistence – Bohuslav Martinů: Ženitba (Pamela Howard), Janáčkova opera; Giuseppe Verdi: Macbeth (Bruno Berger Gorski), Janáčkova opera; Leoš Janáček: Výlet pana Broučka do Měsíce (Pamela Howard), Janáčkova opera; Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Linda Keprtová), Městské divadlo Brno; Vladimír Franz: Údolí suchých kostí (Linda Keprtová), Divadlo Reduta Brno; Jiří Pauer: Žvanivý slimejš (Václav Málek), Studio Devítka.

Vedle operních inscenací režíroval také nejrůznější společenské akce, galavečery, mimo jiné i ples v opeře.
(Zdroj: webové stránky Tomáše Pilaře)

www.tomaspilar.com
***

Bedřich Smetana:
Libuše
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Oliver Dohnányi / Jiří Štrunc
Režie: Martin Otava, Tomáš Pilař
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Tomáš Pilař
Sbormistr: Trvtko Karlovič
Scénické projekce: Petr Hloušek
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 9. května 2015 Nové divadlo Plzeň

Libuše – Eva Urbanová / Ivana Veberová
Přemysl ze Stadic – Martin Bárta / Vratislav Kříž
Chrudoš od Otavy – Adam Leftwich / Jiří Přibyl / František Zahradníček
Šťáhlav na Radbuze – Tomáš Černý / Valentin Prolat
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jevhen Šokalo / Pavel Vančura
Radovan od Kamena Mosta – Jiří Hájek / Jiří Kubík
Krasava – Livia Obručník Vénosová / Ivana Šaková
Radmila – Eliška Weissová / Jana Foff Tetourová
1. žnec – Radka Sehnoutková / Vanda Šípová
2. žnec – Eva Brabcová / Petra Šintáková
3. žnec – Ivana Klimentová / Jana Piorecká
4. žnec – Jan Adamec / Tomáš Kořínek

www.djkt.eu

Foto Petr Křivánek, web T.Pilaře