V Plzni poprvé uvedli West Side Story, v původní Bernsteinově instrumentaci

  1. 1
  2. 2
Od soboty má Divadlo J. K. Tyla v Plzni na svém repertoáru jeden z nejslavnějších světových muzikálů, legendární West Side Story Leonarda Bernsteina. Divadlo J. K. Tyla získalo licenci na původní divadelní verzi muzikálu, který je uveden i v původní instrumentaci.
A. Laurents/S. Sondheim/L. Bernstein/J. Robbins: West Side Story – DJKT Plzeň 2017 (zdroj DJKT Plzeň / foto Pavel Křivánek)

V Plzni uvedl West Side Story muzikálový soubor v hudebním nastudování a pod taktovkou Kryštofa Marka, čerstvého držitele Českého lva, a v režii svého šéfa Lumíra Olšovského, který je rovněž autorem choreografické koncepce. Choreografii samotnou připravil Lukáš Vilt. Dílo je uvedeno ve zdařilém překladu Jiřího Joska. Role jsou obsazeny výlučně muzikálovými zpěváky, hlavní role pak členy domácího souboru.

A řekněme hned, že plzeňské publikum získalo působivou inscenaci, která si své diváky snadno získá. Nejen pro titul samotný, ale i pro kvality jeho nastudování.

Kryštof Marek partituru pečlivě vypracoval, vedl téměř čtyřicetičlenný výrazně posílený muzikálový orchestr k preciznosti provedení, jeho členové hráli po technické stránce na výborné úrovni. Dirigent také příkladně vypracoval dynamiku díla a dobře volená tempa vystihla ráz Bernsteinovy hudby. Je zřejmé, že dbal i na pečlivé hudební vypracování sólových zpěvních partů, kvalitní byly i sbory, které připravila sbormistryně Sára Bukovská. Ne vždy však bylo zpívaným textům dobře rozumět.

Inscenaci charakterizuje nejen výborné hudební nastudování a pěvecké výkony, ale i působivé herectví. Lumír Olšovský vede umělce k přirozenému hereckému projevu, vypracovává jednotlivé situace, ať jde o až naivní euforii milenců či krutost dramatických momentů. A všichni skutečně dokázali ztvárnit charaktery postav s potřebnou hloubkou a opravdovostí výrazu a prožitku.

V hlavních rolích vynikli mladí členové plzeňského muzikálového souboru Kateřina Falcová jako Maria a Pavel Režný v roli Tonyho. Důraz na mládí se vyplatil. Vytvořili díky svému nasazení a bezprostřednosti projevu dvojici, jejímuž kouzlu snadno podlehnete. Oba, pěvecky jistí, zpívali náročné party čistě a bez zaváhání. Půvabná Kateřina Falcová s příjemně barevným hlasem dala Marii dívčí kouzlo, vyjádřila hloubku lásky, oddanost i bolest. Pavel Režný skvěle vystihl Tonyho jako osudově zamilovaného mladíka, který vidí svět oněmi růžovými brýlemi lásky a nechápe, proč by ostatní nemohli být stejně šťastní. Působivě vyjádřil i moment, kdy se štěstí mění v tragédii, kdy Tony vidí její rozměr, ale do poslední chvíle doufá, že jej zlomí. Ona rozjitřenost milenců je všudypřítomná a snadno se přenáší přes forbínu.

Soňa Hanzlíčková Borková excelovala v roli Anity. Plně potvrdila své pěvecké kvality a touto rolí připomněla, jak velký talent pro ztvárnění dramatických postav má. Vytvořila plastickou, plně propracovanou postavu. V její Anitě je všechno – nespoutanost, lehkomyslnost, láska, bolest, pochopení. Stravující žal, kruté ponížení a z něj plynoucí tragická pomstychtivost.

Inscenace ovšem nemá v tomto směru slabých míst. Výborný byl charismatický Ondřej Černý jako vůdce Portorikánců a Mariin bratr Bernardo. Stejně tak Petr Ryšavý v roli Riffa, hlavy domácích. Adam Rezner zdařile ztvárnil China, Lukáš Ondruš Pruďase, Pavel Klimenda Prcka, Michaela Novotná dívku v klukovské partě Čáru. Skvěle ale hráli a zpívali všichni mladí umělci, členové souboru i hostující posily.

Doktora citlivě ztvárnil Roman Krebs, seržanta Schranka Radek Štědronský Shejbal. V roli Mariiny matky vystoupila Venuše Zaoralová Dvořáková. A překvapivě právě v jejím podání, nikoliv v podání jedné z mladých dívek, zazněl slavný hit Somewhere. Venuše Zaoralová Dvořáková jej zpívá, držíc na rukou nemluvně, což evokuje zcela jiné souvislosti a s celkovou linií inscenace nekoresponduje.

Atmosféru díla podtrhuje jednoduchá, vzdušná scéna Dragana Stojčevského, založená na principu neustále se měnících posuvných částí, sestavených z pletiva, jejichž přesun mění basketbalové hřiště na bistro, tančírnu či Mariinu světničku. Dojem periferie a všudypřítomné vědomí přehrad, plotů a nesmiřitelnosti je tak navozeno velmi zdařile. Jeviště, ač působí jako uzavřený prostor, je herci plně využito po celé své šíři i do značné hloubky a aktéři děje se na něm z diváckého pohledu neztrácejí. Spojení jeviště s hledištěm funguje.

Především u dam jsou efektní kostýmy Kateřiny Bláhové. Celkově však její kostýmy postrádají výrazné a zřetelné odlišení soupeřících skupin Portorikánců a Američanů. Party na jevišti splývají, jistou dobu trvá, než se mezi všemi zorientujete, a především úvodní scéna působí i z tohoto důvodu poněkud zdlouhavě.

Choreografie není tak taneční, jak bývá zvykem, na balet rezignuje. Je založena především na vytváření skupinových formací, na skocích, místy až akrobatických momentech, ve sborových scénách umělci spíše přebíhají a přecházejí jeviště, než že by na něm tančili (samozřejmě vyjma tancovačky). Ale vytvářejí tak dojem neustálého, nenásilného pohybu, pulsujícího městského života, aniž by celek působil uspěchaně či zbrkle. Navíc v žádné ze scén nebyla poznat jakákoliv nesouhra v celku.

Kvalitní bylo také nazvučení celé produkce. Zdařilá je i světelná koncepce Jakuba Sloupa, která dobře pracuje s hrou světel a stínů a dokáže podpořit náladu jednotlivých scén.

Škoda, že v programu chybí seznam hudební čísel. A také charakteristika jednotlivých postav, což by výrazně prospělo divákům při orientaci v ději a jeho souvislostech. Nelze spoléhat na to, že každý z návštěvníků zná West Side Story do detailu.

V každém případě i plzeňská inscenace slavného díla dokázala, že legendární muzikál může silně zapůsobit i bez operních pěvců. Že každé provedení, pokud je pečlivě a precizně nastudováno, má své vlastní kouzlo a charisma.

Hodnocení autorky recenze: 75%

 

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Robbins / Laurents / Bernstein / Sondheim: West Side Story (Plzeň 2017)

[Total: 13    Average: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář