Václav Kuneš: Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (10) - od 8. do 14. března 2017. O čem bude premiéra 420PEOPLE a co nového je na repertoáru u našich sousedů
Václav Kuneš (foto Jakub Sobotka)

Soubor 420PEOPLE uvede ve čtvrtek 9. a v sobotu 11. března premiéru nové inscenace Václava Kuneše Královna víl. Přípravy vrcholí v Experimentálním prostoru NoD, kde mají 420PEOPLE možnost zkoušet před premiérou každý den. Scházejí se zde tanečníci i hudebníci (Zabelov Group – Jan Šikl a Roman Zabelov), ostatně živá hudba na scéně je poslední dobou v současném tanci na vzestupu, což je jen dobře. O čem inscenace bude i o procesu samotné tvorby a autorském zapojení tanečníků jsme si po jedné z odpoledních zkoušek popovídali s choreografem Václavem Kunešem.

Už z našeho předchozího rozhovoru k desátému výročí 420PEOPLE vím, že inspirací Královny víl je tvůj vztah a virtuální komunikace s dcerou, která žije v Japonsku. Co přesně je zdrojem, se kterým pracuješ?

Primární inspirací jsou skutečně naše konverzace, v dnešní době už to nejsou jen SMS zprávy, děti umí posílat samozřejmě i fotografie, videa nebo hlasové vzkazy. To, že ten druhý je na opačném konci světa, je danost, kterou se nemůžu neustále zabývat, protože to stále bolí… Vzdálenost ale nehraje roli. Tématem je spíš, jak udržet vztah, a to jakýkoli. Nemusí to být vztah s dítětem, ale třeba s rodiči, kteří mohou bydlet ve stejném městě, ve stejném domě. Jde o to, co drží lidi pohromadě. V případě mém a mé dcery je to láska, ta nejčistší a nejpřirozenější, která se ani nedá popsat. Jako všechno, i tento vztah něco stojí.

Premiéra teprve bude, je jistě obtížné se rozhodnout, co o inscenaci divákům předem říct, a co by mělo zůstat skryté.

Hodně bojuji s tím, kolik informací pustit ven a kolik z toho si mám nechat pro sebe. Jsou bariéry, přes které se dostávám. První krok je, že všichni moji spolupracovníci vědí, o čem inscenace je. Druhá taková bariéra padá ve chvíli, kdy dám někomu přečíst původní text, než ho zredukuji a zůstane výsek, od kterého se odrazíme. Tanečníci i hudebníci znají originál, ze kterého jsem vycházel, ale bylo několik lidí, kteří byli mezi prvními, a tam došlo k překonání té hranice. Před několika dny jsem zrovna naposílal množství hlasových zpráv Honzovi Šiklovi. Jsou to všechno velmi osobní, soukromé věci, takže jsem hodně opatrný na jejich používání a i jen na to, jestli o nich veřejně mluvit…

Chráníš si své soukromí?

Hlídám si soukromí opravdu hodně, i ve vztazích. Asi to se mnou není úplně jednoduché, každý krok pro mě znamená hodně. A na druhou stranu se s diváky rád podělím, teď už je to přefiltrované přes všechny tyhle bariéry a vrstvy. Představení určitě nese energii toho, co bylo na počátku, pohyby, hudba, vše je tím prostoupeno. Všichni téma chápou, všichni se s ním umí jednoduše ztotožnit. Ne s mojí situací, ale každý se svou.

Jaký byl výchozí bod tvorby?

Na první zkoušce jsem tanečníky požádal, aby mi do týdne, do čtrnácti dnů poslali nějaký text, podle toho, k čemu mají blízko, s čím se právě umí ztotožnit. Samozřejmě jsem jim řekl, o čem představení bude, a na základě toho měli psát. Může to být třeba dopis budoucímu dítěti nebo dopis někomu, kdo už naopak zemřel.

Jak velké množství textu zůstane citováno přímo v inscenaci?

Je tam mluvené slovo, na taneční inscenaci snad víc, než je obvyklé. Samozřejmě mluvené slovo na jevišti je v tanečním představení vždycky kámen úrazu, tak to bylo, je i bude. Ne každý tanečník umí mluvit na jevišti (včetně mě), ale když má co říct, je to relevantní. Nechci ale prozrazovat víc…

Snad ještě, jestli se tedy mluví česky, nebo anglicky?

Používám obojí, protože já s Aine komunikuji anglicky. Něco se sice snažím přeložit, ale není to přirozené. Když to tak pojmenuji, nemáme spolu vybudovaný český vztah, ale anglický. Česky už neumí, ale to mi vůbec nevadí, já jsem žil v jiném jazyce polovinu života, takže to beru jinak.

Václav Kuneš s dcerou (zdroj FB Václava Kuneše – profilové foto)

Jak vůbec vnímáš pomoc moderních technologií ve vaší komunikaci, jaký mají vliv na váš vztah?

Neumím si to už představit jinak, že bychom si psali jen dopisy nebo že bych tam třeba musel jezdit vlakem a lodí… Tohle je pocitově tak blízko, že je to ale možná i těžší. Můžu s ní být touhle cestou tři, čtyři hodiny o víkendu, když se srovnáme s časovými pásmy a udělám si čas. Je to opravdu intenzivní, jako bychom byli ty čtyři hodiny reálně spolu, mám pocit, že vidím, jak roste, dojde na konverzaci jiného typu než „co děláš a co ve škole“, je to jako být vedle sebe. Já si mezi tím udělám nějakou práci, pak se zase bavíme… Ale pak najednou vypneš počítač, a o to větší je najednou kolem tebe prázdno. Je to něco úplně jiného než návštěva, na její konec je člověk připravený, jede se na letiště, je v tom takový proces loučení. Tohle je jiné. Ten druhý člověk je najednou pryč. A vlastně tu vůbec fyzicky nebyl, přesto se dá navodit atmosféra, jako kdyby to tak bylo.

Je možné takové pocity sdílet s tanečníky?

Je to jako s lidmi obecně, s některými více, s některými méně, ale všichni vědí, o čem to je. Občas stačí, když z člověka něco vypadne mezi řečí na zkoušce, někdy je dobré toho neříct moc a raději tvořit a až zpětně na to, co je hotové, „hodit barvivo“. Poznámku, představu, připomínku, dostane to na závěr jinou náladu.

V detailech inscenace je uvedeno autorství choreografie jako „Václav Kuneš a tanečníci“. Jak to tedy funguje?

Tentokrát opravdu hodně pracují sami. Hodně vycházíme ze zadání, určitých úkolů. Ale je pravda, že na takovou intenzivní práci člověk potřebuje ne dvou, tříhodinovou zkoušku, ale třeba pěti, šestihodinovou, jinak to není ono. Jsou části, které nejsou vůbec moje, nicméně někdo to vede, někdo se o to stará – tedy já.

Jaké jim dáváš úkoly?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář