Válka, teror, hospodářské krize, tragédie uprchlíků. Kde na to máme odpovědi?

  1. 1
  2. 2
Riccardo Muti diriguje právě ve Vídni díla Franze Schuberta a Luigiho Cherubiniho. Se souborem Vídeňské státní opery provede v japonské Yokohamě Mozartovu Figarovu svatbu a postaví se tak zase jednou za pult v opeře. V lednu 2017 se znovu objeví ve Vídni se „svým“ Chicago Symphony Orchestra. A při Salcburském festivalu 2017 bude řídit novou inscenaci Aidy.
Riccardo Muti (zdroj riccardomutimusic.com)
Riccardo Muti (zdroj riccardomutimusic.com)

Svět je úplně zmatený
Rozhovor s Riccardem Mutim

(Der Kurier – 30. 10. 2016 – Peter Jarolin)

Mistře, v Musikvereinu kromě Schubertovy Čtvrté symfonie dáváte také vzácně uváděné Rekviem Luigiho Cherubiniho, skladatele, k němuž máte obzvláštní vztah. Máte vysvětlení, proč se Cherubini tak málo hraje?

Cherubini byl ve své době jedním z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších skladatelů. Například Brahms ho uznával vedle Bacha a Beethovena jako hudebního světce. Cherubiniho hudba patří k tomu nejcennějšímu, co bylo vytvořeno od konce osmnáctého do poloviny devatenáctého století. Ale neudělal nám to snadné…

V čem?

Cherubini psal svou hudbu jen pro hudbu samu a kvůli sobě. Nikdy nepošilhával po publiku. Jeho Rekviem se například vzdává – na rozdíl od Verdiho – jakýchkoli efektů. Nemá ani velké, ohromující finále. Je to hudba, které se opravdu musí naslouchat a na níž se dirigent nemůže snadno vyprofilovat. Proč se Brahmsova Třetí symfonie hraje mnohem méně často než ty ostatní? Jednoduše proto, že doznívá pomalu, zdrženlivě. Bez show, na které řada mých kolegů sází.

Myslíte, že dnes jde opravdu víc o efekt než o obsah?

Někdy mám ten dojem. Můj velký mentor a učitel Antonio Votto – býval asistentem Toscaniniho – mi jednou řekl: „Když se postavíš před orchestr a zvedneš ruku, vždycky se něco stane. Ale to ještě zdaleka neznamená, že to má co dělat s hudbou.“ Myslím, že bych dokázal každému jen trochu talentovanému dopravnímu policistovi vysvětlit například u Schubertovy symfonie, kdy a jak má zvednout ruku. Jen to neznamená, že ten dopravní strážník je taky velký dirigent.

Co tedy dělá velkého dirigenta?

Poctivá práce při zkouškách a znalost podstaty hudby. Dnes je spousta nahrávacích společností a manažery podporovaných dirigentů, kteří hopsají na podiu jako diví a dělají velká gesta. A publikum má věřit: Ten tu hudbu opravdu cítí. V tomhle je dnes dirigentské povolání hrozně pohodlné. Publikum se dá mnohem snáze obalamutit. Protože lidi poslouchají méně pozorně a naletí na optický efekt. Hodně lidí poslouchá očima. Moje gesta jsou s přibývajícím věkem stále úspornější. Protože vlastní práce se odbývá při zkouškách.

Odnaučili jsme se uvědoměle naslouchat?

V naší době se žije rychle a naším problémem je čas. Minulost si ukládáme do mobilu, myšlenkami už jsme v budoucnosti, která se bude pochopitelně taky dokumentovat. Ale rádi zapomínáme na přítomnost. Okamžik tady a teď, to už skoro neexistuje. A to je jen jeden aspekt světa, který je úplně zmatený. Ve všech oblastech jsme ztratili stopu.

Jaké oblasti myslíte?

Všechny. Začíná to vzděláním, které je pro naši společnost tak důležité. Jen když budeme znát historii a v ideálním případě se z ní také poučíme, můžeme se zabývat problémy současnosti, možná najít i odpovědi a řešení. Jenže my jsme úplně bezmocní. Válka, teror, hospodářské krize, tragédie uprchlíků – kde na to máme odpovědi? Já je nevidím. Všude vidím jen strach. Částečně je oprávněný. Ale strach je – na rozdíl od komunikace – vždycky ten nejhorší rádce.

Může v tom něco udělat umění, hudba?

Může. Když si teď spolu budeme chtít zamuzicírovat, budeme se oba snažit, aby to nás to těšilo. Já budu něco hrát, vy taky. Když si budeme vzájemně naslouchat, vstoupíme do dialogu, který nám bude oběma příjemný. Ale musíme se poslouchat. V reálném životě se tak děje velmi málokdy, v hudbě je to ale absolutně nutné. Hudba je v tomto smyslu možná dokonce základem demokracie.

Jste demokratický dirigent?

Upřímně řečeno, takové výroky některých kolegů jako „já nejsem za dirigentským pultem žádný tyran“ nemohu už ani slyšet. Když pracuju s hudebníky, zpěváky nebo režiséry, budeme se v ideálním případě navzájem všichni respektovat a budeme diskutovat. Ale při představení nebo koncertě musí být někdo, kdo převezme celkovou zodpovědnost. Abych ještě jednou citoval Antonia Votta: „Jako dirigent máš v celém sále to nejlepší místo. A zadarmo. Takže jsi zodpovědný.“ Toho se držím.

Je to jeden z důvodů, proč tak málo dirigujete operu?

Ano. Nepatřím k těm, kdo přijdou týden před premiérou do divadla, najdou tam něco připraveného na jevišti a pak to odmávají. V opeře musí všecko do sebe zapadat. A to je kvůli nedostatečnému času na zkoušky možné jen vzácně.

V Yokohamě ale operu dirigujete, na domácí scéně Vídeňské státní opery ne…

Tam budu mít dost času na zkoušení s orchestrem i se sólisty. A skvělou inscenaci Giorgia Strehlera, se kterou vídeňská opera v Japonsku hostuje, dobře znám. Ve Vídni ji bohužel nahradili jinou, nezpůsobilou inscenací. To je škoda.

Naštěstí jste se ale nechal přemluvit, že budete v Salcburku dirigovat novou inscenaci Aidy s Annou Netrebko…

Ano, protože mě koncept íránské režisérky Shirin Neshat přesvědčil. Pracuje – jako kdysi Strehler nebo Wieland Wagner – hodně se světlem a chce Aidu vyprávět jako intimní drama. Tím také až na triumfální pochod je. Já už ty slony při Aidě nemohu vidět. Pohlednice z Egypta, která se tím předvádí, v hudbě neexistuje. Verdi tu líčí duševní drama dvou žen, Aidy a Amneris. Radames není tak důležitý. Protože Verdi ani tenory neměl moc v lásce, často je to taky slyšet. Ale dvě ženy z rozličných kultur, které bojují o jednoho muže – to je podle mě vysoce aktuální.

V Chicagu dáváte opery jen koncertně…

… a velmi dobře se to ujalo. Jsem šéfdirigentem od roku 2010 a orchestr je čím dál lepší. Srostli jsme spolu a máme velmi dobré publikum.

A jak je to finančně?

Protože v USA stát nepřispívá, jsme závislí na sponzorech. Zatím je máme. Vím, že mnoho dalších orchestrů, také ty velké jako ve Philadephii nebo v Pittsburghu, mají obrovské problémy. Musíme samozřejmě bojovat, ale to se člověk na rozdíl od jiných věcí v Americe rychle naučí.

Co jste se ještě naučil?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama