Vánoční Vídeň bez Louskáčka aneb Jak v Raymondě nového Prince našla

  1. 1
  2. 2

Výkon Feyferlika je velkým příslibem. Technicky jistý, inteligentní, muzikální, s přibývajícími zkušenostmi získá i lepší cit pro prostor. Navíc je přirozený, z jeho tance čiší radost, kterou dokáže přenést na diváka. Nemyslí na kroky, ani na jejich obsah, ale na pocity, které vyjadřují. Vysílá energii. Možná o tom ani neví, ale tomu se říká talent. Může jen stát a být. Nina Poláková v něm navíc našla nového partnera, který jí po pozvolném odcházení Romana Lazíka do dramatičtějších vod chybí.

Záporným protihráčem rytíře de Brienne byl v premiérovém večeru již zmíněný Davide Dato. Nově zářící hvězda souboru i přes svůj působivý technický a rádoby uhrančivý výkon plně neodpovídá typovým požadavkům na roli, především ve vztahu ke svým protihráčům.

Alexander Glazunov: Raymonda – Davide Dato (Abderachman) – Wiener Staatsballett 2016 (foto Wiener Staatsballett/Ashley Taylor)

Sama Poláková je skoro o půl hlavy větší a to nemluvím o Jakobu Feyferlikovi. Když tančím saracénského macha, tak nemohu vypadat jak „pubertální Ricky Martin“. Myslím, že by vedení souboru mělo více dbát na obsazování postav tak, aby k sobě interpreti dobře ladili. (Alternující Vladimir Shishov je například zbytečně příliš robustní k alternující Raymondě Ludmily Konovalové). A výčtem dalších nesourodostí bych mohl pokračovat. Výběrem obsazení přece můžeme napomoci i k přesvědčivým výkonům, nejen co se technické virtuozity týče, ale především pokud jde o to, jak interpret působí v dané postavě i ve vztahu ke svým partnerům.

Technicky vynikající výkony podaly „přítelkyně Raymondy“ Natascha Mair a Nina Tonoli a rovněž jejich partneři Masayu Kimoto a Richard Szabó. Všichni s velkým nasazením, energií a smyslem pro detail.

Alexander Glazunov: Raymonda – Natascha Mair (Henriette), Richard Szabó (Béranger), Nina Poláková (Raymonda), Masayu Kimoto (Bernard de Ventadour), Nina Tonoli (Clémence) – Wiener Staatsballett 2016 (foto Wiener Staatsballett/Ashley Taylor)

Ještě než své podrobné hodnocení zakončím, dovolím si přeci jen zmínit jednu slabinu vídeňského souboru a tou je především jeho vedení. Proč nedokáže lépe obsadit a více vytěžit i z takzvaných charakterních „chodících“ rolí? Vždyť ani ty nemusí působit jako věšák na krásné šaty. Ve večeru se několik takových výkonů objevilo. Je jich škoda. Protože právě tyto postavy posouvají děj, prohlubují jednání hlavních, často plochých postav. Dokáží často charaktery zlidštit, dát jim emoční náboj. Kráčející role nemusí být jen změť směšných pantomimických gest, ale opravdu herecký výkon.

Vídeňská Raymonda ze svého stínu nevyjde. Jde o baletní klenot, který ale nemůžeme nosit každý den do práce. Stačí ho zhlédnout jednou za deset let, abychom si uvědomili genialitu Rudolfa Nurejeva či Maria Petipy nebo pochopili že, Alexander Glazunov nebyl žádný Cesare Pugni nebo Ludwig Minkus, ale skladatel, který baletní hudbu nasměroval jinam než k cirkusovému kolovrátku.

Je to balet, který má své hodnoty, ale nedokáže emociálně zasáhnout. Je to pohádka, o které už na začátku vím, že dobře skončí, já zatleskám a zítra budu muset do práce. Bez briliantů, korunek, peří a perlových náhrdelníků. Kdo má chuť na tento útěk z reality, může se vydat do Vídně i po Novém roce. 3. a 8. ledna to budou zase na dlouhou dobu dvě poslední reprízy, po nichž se balet opět uloží do zlatého archivu světové baletní literatury. Jedno je jisté, ve Vídni mají pravý šperk, žádnou lacinou bižuterii.


www.wiener-staatsoper.at

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama