Varhany pro Svatou Horu aneb Weingarten v Čechách!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Historie stavby velkých varhan pro Svatou Horu, které dokončuje v letošním roce Vladimír Šlajch, varhanář v Borovanech, započala před téměř deseti lety…
Areál kláštera redemptoristů Svatá Hora u Příbrami (zdroj commons.wikimedia.org / foto Jirka Jiroušek)

Krátce po dokončení stavby malých varhan, rozložitelných na dva samostatné funkční díly, jež byly určeny pro presbytář či alternativně i pro venkovní kaple a ambity (v roce 2007 – také zhotovené borovanskou dílnou Vladimíra Šlajcha), vznikl ve spolupráci tehdejšího svatohorského faráře P. Stanislava Přibyla a mistra varhanáře velmi ambiciózní projekt varhan kůrových, jaké by umožnily ve svatohorské bazilice co nejvšestrannější liturgický i koncertní provoz. Dalším partnerem jim byl tamní regenschori a varhaník Pavel Šmolík.

Pochybovači o smysluplnosti uměleckých projektů v oblasti stavby či restaurování varhan vyjadřovali tehdy značnou skepsi. Někteří se snažili navrhovat řešení alternativní, jiní rovnou zpochybňovali jakoukoli stavbu nových varhan, většinou s argumentem, že ony chórové přece bohatě postačí. Od původního projektu však naštěstí odstoupeno nebylo, péči o stavbu varhan po odchodu otce Přibyla do Litoměřic, kde se stal generálním vikářem diecéze, převzala Matice Svatohorská, jejíž dlouholetou předsedkyní je paní Věra Langová. Místo původně plánovaných tří až čtyř let trvá však stavba skoro celé desetiletí, což je v dějinách varhan spíše neobvyklé, nikoli však ojedinělé. Ještě po delší době, teprve téměř po třinácti letech od podepsání smlouvy, byly například dokončeny a posvěceny slavné varhany v jihoněmeckém Weingartenu.

Varhany ve Weingartenu v jižním Německu (foto archiv autora)

Delší čas byl na Svaté Hoře zapotřebí kvůli zdlouhavému financování. Svatohorské varhany se totiž nakonec obešly bez dotací státních či evropských. Celá potřebná částka (patnáct milionů korun) tak pochází výlučně od větších mecenášů, drobných dárců a poutníků, s podporou regionálních autorit (město, kraj), což je v současné době výjimečné. Lidé si tak na svatohorské varhany v podstatě postupně vybrali sami. Což všechny aktéry díla naplňuje vděčností a také pocitem, že dárci tím potvrzují smysluplnost díla a chápou zřejmě jeho dokončení zároveň i jako naplnění snahy o co největší otevřenost poutního místa vůči nejširší veřejnosti. Ve všech dobách byl totiž kromě samotného kultu a praktického náboženského života pro církev důležitý i širší kulturní dopad jejího působení. Všude okolo sebe přece dodnes vidíme, jak byla péče o vrcholné umění v církvi zcela samozřejmou, Svatá Hora je příkladem podobného snažení i dnes, byť v podmínkách odlišných a mnohdy podobným snahám nepřejících.

Samotná stavba nových varhan probíhá až dosud ve Šlajchově borovanské dílně, provoz baziliky nebyl stavbou nijak omezován. Pouze část už na Svatou Horu převezených hotových dílů naplnila před minulými Vánocemi kapli sv. Ignáce, kde jinak bývá každoročně umísťován rozměrný betlém.

Po demontáži doslouživšího hlavního nástroje předchozího byl před nějakým časem stávající chórový nástroj přechodně umístěn na kůr, odkud samozřejmě dokázal opravdu beze zbytku naplnit celý chrámový prostor svým plným zvukem, což povzbudilo některé varhanické „profesionály” i mnohé laiky opět k námitkám, že nových varhan vlastně není třeba. Často s argumentací, že větší nástroj bude v každém případě příliš hlasitý. Vyskytly se i hlasy, že by dokonce mohl narušit statiku kostela či dokonce snad kostel i zbořit svým zvukem podobně, jako byly v biblických dobách zbořeny hradby Jericha troubami izraelských válečníků, kteří město obléhali.

Aby každý pochopil, o jak liché obavy jde, musí si hlavně uvědomit, že takzvané pléno varhan neboli plný zvuk je dáno především správným souzněním několika málo hlasů, které dohromady při hře kombinujeme. A to jak u varhan malých, tak i u těch relativně velkých. Jedná se o principál, to jest řadu píšťal v osmistopé základní poloze, z nichž největší, umístěná na C velkém neboli nejspodnější klávese, u většiny varhan od dob baroka podnes měří právě osm stop, čili zhruba necelé tři metry (240 centimetrů od lábia k ústí plus délka nohy). K principálu jsou v plénu dále zapojovány další principálové řady o čtyřech a o dvou stopách (čili dvakrát, respektive čtyřikrát kratší – znějící o oktávu, respektive dvě oktávy výše), kromě toho mixtury neboli smíšené hlasy. V jejich případě jde zpravidla o ještě menší píšťaly, a sice opět principálového charakteru.

Naše ucho si celkem přirozeně všechny tyto zvuky spojí v jeden obraz varhanního pléna, jaký běžně slýcháváme. U větších varhan k tomuto základu přistupuje případně ještě manuálový principál šestnáctistopý, čili o oktávu níže znějící (ten na Svaté Hoře disponován není), případně jeden nebo několik rejstříků jazykových (ve svatohorském novém nástroji jsou celkem čtyři jazykové rejstříky, v hlavním manuálu je ovšem disponován pouze jeden z nich).

Jestliže mají velké svatohorské varhany znějících rejstříků třicet dva, zatímco původní presbytářové jedenáct, neznamená to, že zvuk velkých bude třikrát silnější. Silnější bude možná řádově o několik decibelů, protože ostatní rejstříky kromě vyjmenovaných základních znamenají při varhaníkově hře spíše zvukovou barevnou variabilitu a hlavně daleko větší možnosti výběru repertoáru, který zde bude vůbec možné zahrát. Tato fakta jsou x-krát potvrzena i nejrůznějšími akustickými měřeními, naposledy mám v tomto směru osobní zkušenost z výzkumu interpretace, který jsme spolu se studenty HAMU v Praze nedávno prováděli v rámci grantového projektu získaného v Projektové soutěži AMU pod názvem Vybrané parametry varhanní interpretace pohledem grafického znázornění hudební nahrávky.

Podrobněji o zvuku svatohorských varhan zatím psát nemohu. Zejména o jejich intonaci a kombinacích barevných možností budeme něco vědět teprve až v okamžiku, kdy varhanář odevzdá hotové dílo. Přesné datum zatím neznáme, je závislé na dokončení přípravných prací v bazilice, které nejsou v kompetenci varhanáře.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Napsat komentář