Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli ještě nehrají

  1. 1
  2. 2
  3. 3
„Na historické nástroje můžeme sice pohlížet jako na nedokonalé pokusy starých varhanářů, které jsou dnes v mnoha ohledech překonané, ale také si musíme uvědomit, že jsou výpovědí o době, kterou my už nepamatujeme…” praví Vít Kadeřábek v rozhovoru pro městský zpravodaj Lilie.

Větu, která posloužila jako podtitul mého dnešního textu, najdete v rozhovoru s varhanářem Vítem Kadeřábkem z firmy Organa sídlící v Kutné Hoře. Je jedním z absurdních výroků obsažených v článku nazvaném Přelaďování varhan bude pokračovat, až počasí dovolí, který zájemce najde ve zpravodaji města Litomyšle jménem Lilie a který je podepsán tiskovou mluvčí města Janou Bisovou. Je to výživné „počteníčko“. Kdo by si snad býval myslel, že se u nás situace okolo restaurování varhan postupně lepší, dostává zde studenou sprchu.

Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli - pohled na kůr před restaurováním (foto archiv autora)
Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli – pohled na kůr před restaurováním (foto archiv autora)

Cituji ze zmíněného článku – Vít Kadeřábek, varhanář:

Jsem rád, že se nástroji podařilo vrátit podobu, kterou mu vtiskl jeho tvůrce. Na historické nástroje můžeme sice pohlížet jako na nedokonalé pokusy starých varhanářů, které jsou dnes v mnoha ohledech překonané, ale také si musíme uvědomit, že jsou výpovědí o době, kterou my už nepamatujeme. Výpovědí o tehdejším způsobu uvažování, práce, vkusu a potřebách. O lidech, bez nichž bychom dnes nebyli tam, kde jsme.

K tomu si dovolím komentář: Kdeže to tedy jsme? Pohlížet na staré varhany jako na nedokonalé pokusy našich předků? Jak může něco podobného vypustit z úst varhanář, který měl za úkol zrestaurovat vzácný barokní nástroj? Copak by někoho napadlo hodnotit Bachovu, Beethovenovu nebo Smetanovu hudbu jako nedokonalé kompoziční pokusy lidí, kteří byli nějak omezení a svojí snahou pouze umožnili nám dokonalejším, abychom dnes komponovali lépe? Každému soudnému člověku je přece jasné, že naopak naše současnost zpravidla nezvládá vytvářet hodnoty stejně kvalitní, jako vytvořili umělci v dobách dřívějších. Přesně toto vědí současní vynikající varhanáři, kteří se snaží mistrovská díla svých předchůdců poznat, někdy se snaží je co nejvěrněji kopírovat, jindy se jimi alespoň dílčím způsobem inspirují. Ideálními příležitostmi jsou jim k tomu právě zakázky na restaurování. Víme, že po skončení prací jsou většinou nadšeni, jaké úžasné postupy a technická řešení v rozebraných varhanách objevili.

Dále opět pan Kadeřábek:

V této souvislosti mi dovolte připomenout slova jiného kutnohorského varhanáře, Jana Tučka, který jako pokračovatel tradice tohoto řemesla postavil desítky nástrojů a coby stařičký pán k nám občas chodil do dílny. Říkával: „V Kutné Hoře se staví varhany již stovky let. A jsou jiné, zvláště svou měkkou slovanskou intonací. Ne každému se to líbí, ale tady se vždy dbalo na jemnost a vyváženost zvuku nástroje. Uječené, drsné varhany ať si staví Němci. Vy si svou jemnou slovanskou intonaci nenechte brát.“

Také si dovolím zavzpomínat. Pana Jana Tučka jsem jako dospívající kluk osobně poznal. Něco podobného jsem od něj nikdy neslyšel, naopak si jej pamatuji jako milého a snaživého pracanta, který ještě v důchodovém věku jezdil po Čechách a opravoval varhany. Před válkou vlastnil továrnu na varhany v Kutné Hoře, jednu ze dvou, které tam působily. Tu mu pak sebrali, ale nechali jej snad jinak na pokoji. O tom poválečném období přede mnou nikdy nemluvil a mě nenapadlo se ho na takové věci ptát. Několikrát jsem se mu snažil být pomocníkem a lezl jsem do varhan v Čáslavi i v Praze, abych podle jeho pokynů zkusil v útrobách třeba pootočit regulačním šroubem nebo provést něco podobného, co by odstranilo závadu…

Výše uvedený výrok bych panu Tučkovi nerad připisoval, protože má několik závad. Je paušalizující vůči Němcům. Úroveň varhanářství v Německu ovšemže byla a je vynikající. Najdeme tam varhany různých typů a stylových zaměření. Rozmanitost nástrojů je ohromující, jak u historických, tak u současných. Každý z mých kolegů koncertujících varhaníků ví dobře, co mám na mysli. Rádi do Německa jezdíme. Ve srovnání s leckdy hororovými situacemi, jaké nás potkávají doma, si tam „užíváme“. Většinou nás čekají nástroje krásné, technicky bez závad, vždy naladěné.

Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli - smutný pohled do varhan před restaurováním (foto archiv autora)
Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli – smutný pohled do varhan před restaurováním (foto archiv autora)

Řeči o slovanské intonaci jsou vlastně směšné. To, co má pan Kadeřábek pravděpodobně na mysli, je způsob intonování, který je hodně pozdním reziduem ceciliánské reformy. Ta varhanní zvuk záměrně degradovala, aby varhany při liturgii nerušily. Nástroje jí ovlivněné ovšem nevyhoví skladbám žádného stylového období, pochopitelně s výjimkou liturgických ceciliánských kreací. Máme jich u nás bohužel požehnaně. Myslím varhan tohoto typu, po oné hudbě už totiž vidu ani slechu není. Stojí u nás také hodně nástrojů opačného ražení, které byly stavěny jak na běžícím pásu a které měly intonaci spíše zvukově hrubou.

Když tak o tom uvažuji, má pan Kadeřábek pravdu v tom, že se v určitém období v Kutné Hoře stavěly varhany méně hrubě intonované než v Krnově. Možná měl něco takového na mysli pan Tuček. Pokud vůbec výrok v této podobě vyřkl. Mohl nanejvýš srovnávat své varhany s krnovskými, kde do druhé světové války pracovali výlučně Němci. Krnovské varhany z let těsně před válkou mají jistě trochu hrubší intonaci než například tamní nástroje z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ovšem po znárodnění byl úprk varhanářství ze slávy ještě daleko razantnější a týkal se všech.

V závěru pan Kadeřábek doufá:

To, že se nástroj vrátil do podoby, v níž ho slýchali naši dědové, je malý zázrak, a tak buďme rádi, že se v Litomyšli našli lidé, kteří nelitovali času, peněz a úsilí na jejich záchranu. A doufejme, že tak, jak tyto varhany slýchali naši dědové, uslyší je jednou i naše děti.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Napsat komentář