Byl ve špatnou dobu na špatném místě. Zapomenutý Vladimír Wuršer

Před pětasedmdesáti lety, 6. února 1942, zemřel v Praze ve věku třiapadesáti let operní zpěvák, režisér, dirigent a divadelní ředitel Vladimír Wuršer. Dnes toto jméno už zná jen málokdo. Ve své době však byl tento všestranně nadaný hudebník a divadelník velkou nadějí českého divadla a v jeho historii určitou, nikoli zanedbatelnou stopu zanechal. Jeho tragédií bylo, že svůj nesporně velký umělecký talent vyměnil za snahu vyniknout jako divadelní podnikatel. Ne, že by podle dobových svědectví neměl k této profesi potřebné předpoklady, ale vstoupil na tuto křehkou cestu ve velmi složité době. Klidně bychom mohli říci, že byl „ve špatnou dobu na špatném místě“. Jeho jméno bychom si ale rozhodně měli připomenout.

Vladimír Wuršer se narodil 6. listopadu 1888 v Praze, kde také vystudoval nižší reálku. V roce 1904 začal studovat klavír u Josefa Jiránka na pražské konzervatoři. Po roce sice studia zanechal, ale v roce 1906 se na konzervatoř vrátil a údajně tam studoval dirigování.

Zpěvu se začal učit na soukromé škole smíchovského spolku Lukes. Poté navštěvoval lekce u tehdy velice proslulých pedagogů Moritze Wallersteina a Carlo Emericha a největší vliv na jeho pěvecké zdokonalování měla Ludmila Procházková-Neumannová.

U divadla začínal jako dirigent, nejprve to bylo v Ostravě, kde se s jeho jménem setkáváme v letech 1908-1910, potom pobyl dvě sezony u divadelní společnosti Antoše Josefa Frýdy. Ta měla tehdy své hlavní sídlo ve městě, které se mu v budoucnu mělo stát osudným. Byly to východočeské Pardubice, kde v roce 1908 otevřeli novou divadelní budovu, kterou jim postavil architekt Antonín Balšánek, tvůrce plzeňského divadla.

V sezoně 1912/1913 působil v Brně, kde tehdy řediteloval František Lacina. V Brně dirigoval například Verdiho Traviatu a Troubadoura, Zuzančino tajemství Ermana Wolfa-Ferrariho a Rossiniho Lazebníka sevillského, baletní produkci Slunce a země od Josefa Bayera a také několik operet, mezi nimi Lehárovu Cikánskou lásku a Hraběte Luxemburga.

Z Brna zamířil Vladimír Wuršer na Vinohrady, kam se po několika letech vrátil do funkce šéfa opery František Ladislav Čelanský, který Wuršera angažoval jako tenoristu. Ten se uvedl výborně. Hned ve své první vinohradské sezoně zazářil v roli, která poté patřila k jeho vrcholným. V ní mohl vedle nesporných pěveckých kvalit uplatnit i svůj smysl pro vykreslení postav lidí nešťastných, nějakým způsobem poznamenaných či vybočujících z běžného průměru. Takovou rolí byla titulní postava Jeana v Massenetově opeře Zvoník u Matky Boží.

Možná mu v tom svým způsobem pomáhala i jeho nehrdinská postava, která ho nějakou dobu limitovala vzhledem k běžnému typu tenorových rolí. S podobným jevem jsme se mohli o desetiletí později setkat u Jiřího Zahradníčka.

V roce 1914 střídá Čelanského ve funkci šéfa opery Otakar Ostrčil. Wuršer dostává další velké úkoly. V Jeníkovi z Prodané nevěsty a v Lukášovi v Hubičce si zakládá svůj smetanovský repertoár

Po roce ale odchází za Čelanským do Plzně. Jenomže enfant terrible české hudby a opery Čelanský nevydrží díky své povaze ani v Plzni (zkoušel to tam už jednou za Budila a výsledek byl stejný, prvotní okouzlení vyprchalo, nastaly prudké konflikty a následně Čelanského odchod).

Wuršer se vrací na Vinohrady a stává se oporou Ostrčilova souboru. Zpívá tam mimo jiné jednu ze svých dalších parádních rolí, Auberova loupežníka Fra Diavola, dona José v Bizetově Carmen, des Grieuxe v Pucciniho Manon Lescaut a především mimořádně náročnou titulní roli v premiéře novinky německého skladatele Hermanna von Waltershausen Plukovník Chabert na námět Balzacovy prózy. Představení nastudoval a dirigoval Karel Nedbal, který ve svých pamětech píše, že „… sotva by se odvážil na věc tak složitou a snad tenkrát jedině důvěra ve výkon znamenitého Vladimíra Wuršera dodávala mu k tomu potřebnou odvahu…“

V další kapitole této knihy charakterizuje Nedbal Wuršera jako tenoristu nevelkého sice, ale vřele proudícího hlasu a herecké potence, která snesla i měřítko činoherní. Obdobně charakterizoval Wuršera i teatrolog Bořivoj Srba ve svých medailóncích věnovaných tomuto divadelníkovi: „… jeho hlasový fond byl skvělý, byl to tenor lyrické barvy, rázu kantilénového, s lehkou výškou a ozvučný alikvotním vyzníváním tónů, vyznačující se schopností měkkých legát.“ A rovněž kladně hodnotí i Wuršera jako herce: „Jeho herecký výraz se rodil nikoli z chladné kalkulace, ale z vnitřního citového zaujetí. Karel Nedbal ale vzpomíná i na to, že touha po ředitelování dřímala v něm již za časů vinohradských, když za války organizoval výpady na český venkov s velmi dobrým sólistickým souborem, kombinovaných ze členů obou pražských oper a nejnutnějším obsazením sborovým a orchestrálním.“

Na Vinohradech se ale Wuršer uplatnil také jako režisér. Nastudoval zde například Mozartovu Figarovu svatbu, operu Karla Bendla Starý ženich, Veselé ženy windsdorské Otto Nicolaie či tehdy populární Srdce Pikangovo skladatele Gustava Rooba na zeyerovský námět.

Když v roce 1919 byla v důsledku takzvané „vinohradské revoluce“ ukončena činnost tamního operního souboru, odešel Vladimír Wuršer do opery ve slovinské Lublani. Nepobyl tam ale dlouho. Mezitím Otakar Ostrčil přešel do Národního divadla, nejprve ve funkci dramaturga a posléze ve funkci uměleckého šéfa. Vladimír Wuršer Lublaň opouští a stává se sólistou Opery Národního divadla.

Do Národního divadla jej ale angažoval ještě Karel Kovařovic. V lednu 1920 několikráte na Národním divadle hostoval. Vystoupil v rolích Jeníka v Prodané nevěstě, v titulní roli Dalibora a také se pražským divákům představil v titulní roli Massenetova Werthera a v roli Alfreda ve Verdiho Traviatě.

První rolí, kterou Vladimír Wuršer na Národním divadle nastudoval, byl Jeník ve Dvořákově opeře Šelma sedlák. Zpíval ji při premiéře i při všech dalších reprízách tohoto nastudování Dvořákovy opery. Premiéra, kterou dirigoval sám Karel Kovařovic, byla slavnostním představením, určeným k sedmdesátým narozeninám Tomáše Garriguea Masaryka.

Do konce sezony 1920 Vladimír Wuršer vystoupil ještě ve třech premiérových představeních nových inscenací. Bylo to v roli Cavaradossiho v novém nastudování Pucciniho Tosky, v premiéře opery plzeňského skladatele Stanislava Sudy Lešetínský kovář, v níž ztvárnil roli Václava, a konečně v roli Víta v novém nastudování Smetanova Tajemství 15. června 1920 od Otakara Ostrčila.

Šest let, které prožil na naší první scéně, bylo nepochybně umělecky nejplodnějším a možná i lidsky nejšťastnějším obdobím Wuršerova života. V souboru se díky šíři svých pěveckých možností, hereckým schopnostem a velké připravenosti na každý úkol prosadil a vytvořil zde řadu pozoruhodných výkonů, jež ocenila kritika, ale především jimi přesvědčil diváky, že na prkna naší první operní scény patří. Někteří jej dokonce považovali za nejnadějnějšího českého tenoristu té doby.

Byl výborným představitelem smetanovských postav, kromě už zmíněných to byly také role Lukáše v Hubičce, Jarka v Čertově stěně a Junoše v Braniborech v Čechách. V řadě repríz zpíval a hrál Prince ve Dvořákově Rusalce, k jeho velmi zdařilým postavám patřil Jan Sladký Kozina v Kovařovicových Psohlavcích. Ve Fibichových operách se představil v postavě Dona Cesara v Nevěstě messinské, Fernanda v Bouři a Rutana v Pádu Arkuna a diváci se s ním mohli setkat také v titulní roli Škroupova Dráteníka.

Byl výborným představitelem tenorových partií v tehdy uváděných operních novinkách (Tichon Ivanyč Kabanov v Janáčkově Kátě Kabanové, Ivan ve Foersterově Srdci, Hrabě v opeře Ilseino srdce Rudolfa Karla). Jednou z jeho posledních rolí na Národním divadle byla postava Samka v opeře Stanislava Sudy U božích muk.

Bohatý je i výčet postav ze světové tvorby. K již jmenovaným přidejme z francouzské tvorby Viléma Meistera v Thomasově Mignon či Eleazara v Halévyho Židovce, z italských oper postavy Vévody mantovského ve Verdiho Rigolettovi a Fentona v Aidě, Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly, Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi i Cania v Leoncavallových Komediantech. Byl častým představitelem Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi a setkal se i s Heřmanem v Pikové dámě. V Lortzingově Caru a tesařovi byl svůdnickým francouzským vyslancem, mozartovského hrdinu vytvořil v Belmontovi v Únosu ze serailu a setkal se i s tvorbou Richarda Wagnera. Ke svým úspěchům po příchodu do Národního divadla mohl počítat ztvárnění role Erika v Bludném Holanďanovi a na závěr svého šestiletého působení si zde několikrát zazpíval i Davida v Mistrech pěvcích norimberských.

Vladimír Wuršer se ale v Národním divadle neprosadil pouze jako zpěvák. Šéf Ostrčil znal inscenace, které Wuršer režíroval na Vinohradech, a začal jej také pověřovat režiemi. Vedle pěvecké tak Vladimír Wuršer obdržel i režisérskou smlouvu. Režijně obnovil řadu starších inscenací, jako byly například Mozartovy opery Figarova svatba, Don Juan anebo Kouzelná flétna či Wagnerův Tannhäuser, ale nastudoval i několik nesporně kvalitních nových inscenací, jako byly premiéry dvou novinek, Legendy z Erinu Otakara Ostrčila a Lucerny Vítězslava Nováka, dále pak Lortzingova Cara a tesaře, Verdiho Troubadoura či poněkud kontroverzní představení Fibichova Blaníku. Jeho nejzdařilejším režijním počinem na scéně Národního divadla bylo první uvedení Straussovy Salome na této scéně, které dirigoval Otakar Ostrčil a v rolích Salome a Jochanaana excelovali Gabriela Horvátová a Václav Novák.

Na Národním divadle si Wursšer také zadirigoval. Jako silvestrovské představení připravil spolu s režisérem Emilem Pollertem v roce 1925 představení Netopýra Johanna Strausse. Roli Eisensteina zpíval Richard Kubla, Rosalindu Gabriela Horvátová. Představení mělo úspěch a v lednu se dvakrát opakovalo.

Wuršera ale lákalo samostatné podnikání. V roce 1926 se uvolnilo místo ředitele Divadla sdružených měst východočeských. Vladimír Wuršer sestavil ambiciózní umělecký soubor schopný provozovat operu, činohru i operetu, sestavil neméně ambiciózní program a byl přijat. Wuršerův tamní operní repertoár byl velmi kvalitní. Obsahoval například menší cyklus Smetanových oper včetně Libuše, z dalších pak Dvořákovu Rusalku, Foersterovu Deboru, Weberova Čarostřelce, Verdiho Troubadoura, Gounodova Fausta a Markétku a další tituly. Jako dirigenty získal výborného Itala působícího v Československu Quida Arnoldiho (jeho medailonek jsme přinesli zde) a Vlastislava Antonína Viplera, pozdějšího známého a zaníceného rozhlasového popularizátora kvalitní operetní tvorby.

Wuršer zahájil činnost svého souboru stagionou v Pardubicích. První představení se konalo 28. září 1926 a bylo na něm provedeno první dějství Smetanovy Prodané nevěsty a Bizetova jednoaktová opera Džamilé. První pardubickou stagionu uzavřelo 12. listopadu představení Massenetova Werthera, které dirigoval v režii Vladimíra Wuršera Quido Arnoldi a sám pan ředitel ztvárnil titulní roli. Poté se soubor rozjel po dalších východočeských a severočeských městech.

Východočeský republikán hodnotil tuto první část činnosti nové Východočeské společnosti následovně: „Sezóna tato patřila k nejzdařilejším, jak pokud se týče návštěvy, tak i úrovně jednotlivých představení. Tento nový umělecký soubor je teprve v počátcích, prodělává začáteční svůj vývoj, můžeme však říci, že šťastně. Společnost řízená jest rukou dobrého odborníka a kvalifikovaného umělce ředitele V. Wuršera.“

Bohužel idyla netrvala dlouho. I když Wuršer se ve všech souborech staral o co největší možnou kvalitu a do opery například zval významné hosty (v Pardubicích hostovali například Gabriela Horvátová, Josef Otakar Masák, Otakar Mařák, Vilém Zítek, Pavel Ludikar a další), byl jako ředitel donucen pro malý zájem operní soubor v průběhu sezony 1929/1930 zrušit a ponechat jenom činohru a operetu. Následující hospodářská krize dále zvětšila problémy divadla. Operní soubor už nikdy nebyl v Pardubicích obnoven.

Vladimír Wuršer se se střídavými úspěchy snažil udržovat dobrou úroveň zbylého divadelního kolektivu, ve kterém se vystřídala řada kvalitních činoherních i operetních umělců, ale nakonec byl přinucen na svou funkci resignovat. O dva roky později, 6. února 1942, Vladimír Wuršer v Praze zemřel.