Večer s Erikem Satiem

Kdy jste naposledy slyšeli v koncertní síni skladbu od Erika Satieho? A kdy jste měli naposledy možnost slyšet jeho skladby po celý večer? V Praze jsme takovou příležitost měli 21. března v kostele sv. Vavřince v rámci druhého koncertu Hudebního salónu Café creme, který druhým rokem pořádá Monika Knoblochová.Erik Satie

Erik Satie se narodil 17. května 1866 v malém přístavním městě Honfleur v Normandii. Nedostalo se mu hlubokého formálního vzdělání, z konzervatoře byl po několika letech vyloučen pro lenost. Jeho školou (a také domovem) se stal Montmartre, noční podniky, divadla a kavárny. Nejčastěji se pohyboval v prostředí známé kavárny Chat Noir (Černá kočka), později se stal klavíristou v Auberge du Clou. Zde žil na hranici chudoby, občas si vydělával výukou hry na klavír a mezi nejrůznější existence se hodil i svým zjevem: oblékal jen sametové obleky (měl jich dvanáct), košili se škrobeným límcem a v ruce vždy třímal deštník. Na Montmartru se setkal se známou modelku Suzanne Valadon, s níž prošil půlroční intenzivní milostný vztah. Pro nás je tato budoucí matka Maurice Utrilla zajímaví i proto, že ji Vojtěch Hynais zvěčnil v postavě anděla na oponě Národního divadla. Mezi Satieho první skladby patří tři Gymnopedie z roku 1888, v roce 1895 je zhudebnil Debussy. Oba skladatelé byli přáteli a vzájemně se obdivovali (velký vliv měl Satie i na Ravela). Do stejného, předimpresionistického, období patří i tři Gnossienne (1890).

Na Montmartru uměly i modelky malovat – takto Satieho zvěčnila Suzanne Valadon

Krátce po té pronesl Satie v rozhovoru s Debussym často citované věty: „…je nutné, abychom se my Francouzi osvobodili z wagnerovské atmosféry, …protože neodpovídá našim přirozeným aspiracím. Prohlásil jsem, že nejsem antiwagnerián, ale že podle mého názoru bychom měli mít svou vlastní hudbu – a pokud možno bez kyselého zelí… Proč bychom nemohli použít vyjadřovací prostředky, jež nám ukázali Claude Monet, Cézanne, Toulouse-Lautres a jiní? Proč bychom nepřenesli tyto prostředky do hudby? Nic by nebylo snazšího. Což nejde právě jen o vyjadřovací prostředky? V tom by muselo být východisko bezpečných plodných výsledků…“ Cocteauovi zase řekl: „Je třeba, aby orchestr nedělal grimasy, kdykoli některá postava vstoupí na scénu. Posuďte sám, což skvrny na dekoracích dělají grimasy? …žádné kuplety, žádné leitmotivy…“

Když Satie vyslechl Debussyho Pellea a Melisandu, byl šokován – slyšel, co chtěl sám dokázat. Přestává tvořit a jen občas skládá kavárenské šansony. Když mu Debussy vytkl, že se nevěnuje formě svých skladeb, Satie odpověděl Třemi kusy ve formě hrušky pro čtyřruční klavír. Ozývá se v nich rozverná nálada kabaretů, jejich závěr je agresivně groteskní.

V roce 1905 podal téměř čtyřicetiletý Satie přihlášku na Scholu cantorum, aby se zdokonalil v kontrapunktu. Jeho učitel Roussel prohlásil, že po prostudování předložených skladeb nemá Satieho čemu učit. Satie však zůstal a studia dokončil. Tím začalo jeho nové kompoziční období. Humor mu však zůstal, jak lze usoudit i z názvů skladeb: Nepříjemné postřehy, V rouchu koně, Tři pravá chabá preludia (pro psa), Automatické popisy, Vysušená embrya, Náčrtky a laškování tlustého dřevěného panáka, Kapitoly obrácené na všechny strany, Staré mince a staré kyrysy, Tři valčíky otráveného přemrštěnce. Vrcholem jsou Předposlední myšlenky z roku 1915 a o rok mladší Dětské a Sporty a zábavy. Jeho díla jsou miniatury, Cocetau o nich řekl, že „Satieho nejmenší skladba je malá jako klíčová dírka. Vše se však změní, přiblížíme-li k ní oko.“

Erik Satie v sametovém a s lahvinkou

Známým se Satie stal až v souvislosti se skandálem, který vypukl po uvedení jeho baletu Paráda z roku 1917(choreografie Massine, libreto Cocteau, výprava kostýmy Picasso). Děj se odehrává v prostředí trhů a kabaretních divadel, partitura využívá mimohudebních zvuků (výstřely pistole, zvuky motorů a sirén, psací stroj) a bývá označována jako bruitistická či kubistická. Sami tvůrci se o skandál dostatečně přičinili (v programu publikovali protiburžoazní prohlášení), Satie si nedal pokoj ani po premiéře, rozesílal hudebním kritikům vulgární vzkazy, za což mu byl soudem uložen trest týdenního odnětí svobody. Balet obdivovala i skupina hudebníků, jež si Satieho určila jako svůj vzor. Patřili k ní Arthur Honegger, Francis Poulenc, Darius Milhaud, Georges Auric, Louis Durey a Germaine Tailleferre a proslavili se později jako Šestka. Ohlas baletu však zapříčinil i nedorozumění mezi Satiem a Debussym, které nakonec vedlo k ukončení jejich přátelství. Pod dojmem Debussyho smrti však Satie píše své životní dílo – „symfonické drama“ na filosofické texty Socrates pro hlas a orchestr.

Brzy se ale vrátil ke svým provokacím a humorným dílkům. Tak pro jisté divadelní představení v roce 1920 složil užitkovou hudbu pro přestávku – a předpověděl tak hudbu jako prostou výplň, hudbu výtahů, obchodů a letišť. Šlo zároveň o protest proti soustředěnému poslechu hudby na koncertech. Diváci byli výslovně požádáni, aby si hudby nevšímali. Záměr však nepochopili a místo konverzace a korzování se nakonec soustředili na Satieho hudbu. Ještě jednou se pak kolem skladatele sdružili mladí hudebnící – tzv. Arcuielská škola.

Ke konci života Satie složil další dva velmi neúspěšné balety – Merkur a Prázdniny. Zemřel 1. července 1925 na cirhózu jater, vysmíván a nepochopen. Kromě klavíru, několika kusů nábytku a písemností po něm zůstalo jen dvanáct sametových obleků.

Irena Troupová

Na zmíněném koncertu sopranistka Irena Troupová přednesla svým příjemným lehkým hlasem několik Satieho písní za doprovodu Moniky Knoblochové, jež tentokrát zasedla u klavíru (většinou ji známe jako cembalistku nebo hráčku na klavír kladívkový). Šlo hlavně o lyrické miniatury, ale uplatnila i svůj komický talent: v jednom z Chansonů, který odzpívala s lahví vína v ruce „v ovíněném stylu“, či ve větší ploše Chez le docteur, která pojednává o pánovi, jenž vyhledá lékaře, neboť má „plynatý žaludek“. Doktor zahájí operaci a sděluje pacientovi, co všechno v jeho útrobách našel a v jakém stavu jsou jeho orgány. Jediným číslem, které zaznělo a nebylo od Satieho, byl cyklus Francise Poulenca La courte pille, kde Irena Troupová opět vystihla změny nálad jednotlivých písní: něžný Spánek, groteskní Jaké to dobrodružství, Ba, Be, Bi, Bo, Bu a Carafon či lyrickou Královnu srdcí. Malá zajímavost: ve stejný den zpívala tento cyklus ve vídeňském Musikvereinu Patricia Petibon (viz fotografie plakátové stěny u recenze koncertu C.Bartoli). Monika Knoblochová zahrála ještě Předposlední myšlenky, první z Gymnopédií, v níž vyjádřila zasněnost skladby (lehký úhoz), a první Gnossienne, kde si vyhrála s kontrasty, které skladba nabízí. Jako hosta večera si pozvala dirigenta a klavíristu Vojtěcha Spurného, jenž předčítal z povídek Alphonse Allaise (jednoho z montmarterských spisovatelů) a s Monikou Knoblochovou provedl Tři skladby ve formě hrušky a skladbu La Belle Excentrique, taktéž upomínající na pařížské kaberety – je dokonce zakončena Cancanem grand-mondain.

Závěrečná pochvala patří slaným koláčům, zejména tomu cibulovému, jejichž autorkou byla pravděpodobně také Monika Knoblochová (v upoutávce na cyklus v Harmonii lákala mimo jiné i na výtvory z vlastní kuchyně) a které tvořily pohoštění po koncertě (malý bar kromě toho nabízí několik druhů dobrých vín), takže atmosféra francouzského večera byla perfektní. Těm, kteří by se chtěli se Satieho dílem alespoň trochu seznámit, doporučuji na začátek youtube, kde naleznou jak jeho klavírní skladby, tak i písně s francouzským textem a anglickým překladem, což ještě lépe umožní proniknout do humorného stylu skladatele.

Použitá literatura k osobnosti skladatele:
ŠTĚPÁNEK, Vladimír: Francouzská moderní hudba, Editio Supraphon, Praha – Bratislava 1967
VYSLOUŽIL, Jiří: Hudobníci 20. Storočí, Opus, Bratislava 1980
FOLTÝNOVÁ, Lenka: Erik Satie, podivín z Arcueil,Harmonie č. 1, 2003

Irena Troupová – soprán
Monika Knoblochová – klavír
Vojtěch Spurný – klavír, četba
21. března 2010 Praha kostel sv. Vavřince

program:
Erik Satie:
– Trois mélodies de 1886
– Trois Morceaux en forme de Poire
– Chez le docteur
– Chansons
– Je te feud
– Avant-derniéres Pensées
– Tendrement
– 1ère Gymnopédie
– 1ère Gnoissienne
– La Belle Excentrique
– La diva de l´empire
Francis Poulenc
– La courte taille

www.knoblochova.com