Velká středa a lkavý čtvrtek

  1. 1
  2. 2

John Cage prý kdysi Petru Kotíkovi ohledně pořádání kurzů poradil, že pokud je bude někdy v budoucnu organizovat, mělo by to být nedaleko restaurace. Tam se totiž myšlenky skládají nejlépe. Na Ostravských dnech to platí téměř bez výjimky. Kromě neupadající dobré nálady staví žízeň a hlad obě strany koncertního sálu do jedné barové fronty. S vítězným pohárem v ruce stejně jako během čekání na něj tedy vzniká nespočet jedinečných možností k diskusi nad právě slyšeným dílem (či čemkoliv jiném), a to třeba právě s jeho autorem či interprety. Kromě neopakovatelnosti některých hudebních zážitků je tato provázanost celého zdejšího, ať už tedy aktivního či pasivního, kolektivu dalším důležitým benefitem. Drážďanské Elole trio je toho přímým důkazem.Violoncellistu Matthiase Lorenze jsme měli možnost poznat už velmi důkladně, s Ostravskou bandou zde v Ostravě rozhodně není poprvé. Díky výše naznačené spolupráci byly premiérově uvedeny skladby Petra Bakly a Petra Cíglera.

Úvodní skladby středečního programu, Dog Variations Petra Bakly a trio-stella Makiko Nishikaze představily trpělivá/nikam neženoucí se, zkoumající díla. Po velké časové ploše jejich pohyb plynul minimálním či repetitivním pohybem a stával se tak téměř nepolapitelným, což platilo zejména pro skladbu Nishikaze. Skladba Petra Bakly zde hovořila velmi signifikantním jazykem, tentokrát se „psí výběh“ trpělivě otáčel ve variacích, které postupně vytvořily velmi plastické, jakoby hmatatelné dílo. Se stejnou urputností bylo předvedeno i Trio No. 1 Salvatore Sciarriniho z roku 1975. Elole trio se skladby tohoto autora velmi dobře. V divoce vlnící se kompozici, jenž nese přednesové označení doslova „způsobující závrať,“ se ani na moment nevytratila pozornost. Posluchači tak bylo umožněno absolvovat tuto atrakci pěkně z blízka, ovšem velmi bezpečně. Ať už do jakékoliv míry klasická podoba tria dostala v rámci premiéry Jagtria Petra Cíglera zcela jiný rozměr. Skladba nás napříč jejími částmi provedla světem zvířecích instinktů, zvukových imitací takové přírody imitačními pomůckami (vábničkami), které se zde přel s postupně umanutějším a umanutějším rytmicko-melodickým modelem. Po dlouhé době jsem slyšel velmi zábavně preparovaný klavír, jenž zde stál v drobné opozici proti smyčcům jedoucím jakoby po vlastní ose. Jakmile se zdálo, že je spolupráce navázána a celá věc je nějak chopena, nastal rozpad odvracející hráče od triových nástrojů k vábničkám. Se samotným závěrem ovšem jakoby se vloudila myšlenka, zda-li všeho „zábavného“ bylo ve skladbě příliš moc. Závěrečné zhášení svíce (snad za padlou, tedy konečně ulovenou zvěř), které nastoupilo po finálním vábničkovém beatu působilo až příliš vložené na dlaň. Významná proměna pak nastala s proměnou hráčů, na pódium přichází fama Q, kvarteto a přináší dvanáct minut kosmických oscilací, šeptání smyčců a alikvótních zpěvů vycházejících přímo z vesmírných frekvencí.Singularity Hiroya Miury tak zcela prolamuje doposud slyšenou zvukovou paletu. Mikrotonální kolotoč mě usadil do čela plavidla ze zcela jiné dimenze, ze které bylo jen zatěžko vracet se zpátky.

Orchestr Janáčkovy filharmonie ovšem od prvních taktů programu po právu nazvaného Velký orchestr hrál s velkou urputností a jevilo se tedy, že návrat se přece jen vyplatil. Sál kulturního domu byl zcela zaplněn (hráči si pro sebe ukrojili opravdu úctyhodnou část) a síla orchestru tak byla místy doslova ohlušující. Dirigent Rolf Gupta ovšem svými, tentokrát obrovskými, gesty pracoval na urputném klenutí celé úvodní anti-eklektické skladby Petra Bakly.Nejinak to bylo i u Temporis Michala Rataje. Zde, na znatelně velké ploše, bylo orchestru dopřáno dostatek divokosti znějící ovšem díky Guptovi velmi přehledně. Cimbálová hra Jana Mikuška se v průběhu skladby zvukově poněkud vytrácela, ovšem na jejích okrajích tvořila pevný výraz a zároveň nádherně měkký protipól proti silným ramenům orchestru. Filharmonie se zdála být velmi odhodlaná, zejména smyčcová část byla po celou dobu velmi náročného koncertu vysoce koncentrovaná a velmi urputně tak klenula napětí jednotlivých skladeb. Dechová část společně s perkusionisty dodávali místům horlivý a živoucí tep, který se pak prudce naléval do žil posluchačů. Ač bych rád u těchto nadšených slov zůstal, nemohu. Vše, co bylo filharmonií na začátku koncertu nasazeno, se naráz a velmi smutně rozpadalo na prach při Feldmanově Oboe and Orchestra. Hráči byli najednou jako vyměnění. Skladba se nesla jen velmi plytce a chyběla potřebná ostrost, která by se tak zvukově vydělovala ze sóla Viléma Veverky. Ten byl proti orchestru snad až příliš horlivý a jeho dokonalému a specifickému soustředění a naprosto dokonalému tónu zde drobně scházela Feldmanovská křehkost. Kontrast a rozdíl v nasazení v této skladbě pak tvořil bolestnou propast.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář