Velká středa a lkavý čtvrtek

  1. 1
  2. 2

Po všech možných přehodnoceních, přístupech a odstupech od minulých nešvarů jsem byl najednou zpátky v sedle, nyní ovšem na vlastní oči přesvědčen, že celý problém spočívá evidentně jen v několika málo jednotlivcích, které skladba zkrátka nebaví. Čas čekání na další hru se pak dal trávit vymýšlení nejrůznějších úšklebků. Nebudu se zde zbytečně rozepisovat a opakovat, jen je mi v takových momentech opravdu líto práce ostatních hráčů. A vlastně i celého koncertu, jelikož po nastalé pauze, při Xenakisově skladbě Troorkh jsem byl opět ohromen. A nebylo to pouze naprosto fantastickým trombonovým sólem Williama Langa, který byl za svou strhující hru posléze obdařen podobně strhujícím potleskem. Filharmonie nastoupila opět jako vyměněná, tentokrát se ovšem s novým nasazením stala sólistovi oporou. Jestli šlo u předešlé skladby jen o krátkodobý záchvěv nebo za to mohlo rozpoložení Feldmanova koncertu (většina skladeb večera byla spíše dravých, burácivých, živoucích), ale stála před námi úplně nově naladěná skupina hráčů. Hráčů, kteří ani mrknutím oka nenechali klesnout obrovitánský kus Helmuta Oehringa – POEndulum. Všechny předepsané atributy – jáma, kyvadlo, španělská inkvizice – zde nabyly místy až fyzické formy, která v horlivém podání Davida Mosse jako vypravěče (a opět skvělému nasazení orchestru) házela s celou budovou sem a tam. Druhou věcí je ovšem fakt, že jsem si kromě dojmu obrovské řvoucí tlamy plné plamenů ze skladby příliš neodnesl. Nutno zde opravdu zmínit vynikající urputnost orchestru, která působila jako uhranutá, upnutá s nebývalou pozorností na Johannese Kalitzkeho působila dojmem, že kdyby jim poručil probořit zeď, učinili by tak.

Kostel svatého Václava tentokrát působil v programu jako zastavení ve festivalovém maratonu. Divoké vášně Velkého orchestru zde byly přetaveny do několika různých sond zkoumajících hloubku osobního duchovního rozměru. Zastavení snad, ovšem žádný odpočinek před posluchači neležel. Ba právě naopak. Obrovská intimita místa přímo vybízejícího k rozjímání zde prostřednictvím uvedených děl ryla velmi do hloubky. Hned úvodní Death has a smile on its face… Petera Grahama zastavila všechen čas a nabídla posluchačům nechat se zcel pohltit. Dialog basklarinetu Pavla Zlámala s varhanami pak v mysli kreslil obraz člověka stojícího před krokem do nekonečna.Do ozvěny zaznívaly dopady nohou na varhanové pedály. Snad jako připomínka toho, že i tento hlas je hlasem člověka. Program první půle se zvolna nadechl snad jen jedinkrát, při Ligetiho Six Bagatelles. Ve všech jejích částech vše zaznělo, jak mělo, s ostrými konturami ležícími mezi nimi. Snad jenom zvukově se ostrost místy kalila, zejména v rychlejších tempech. Následující Octet Galiny Ustwolskaje a Adieu, sirénes Rolfa Riehma ovšem úlevu ani odpuštění nenabízely. Ohromná síla klavírních kladiv přiškrcovaná napětím s předepsanou tichou krutostí v Octetu, a hořký žalozpěv podaný s obrovským prožitkem mezzosopranistky Annette Schönmüller v Riehmově díle, jakoby vysály všechnu radost z kostelních prostor.Vzhledem k obrovskému čtvrtečnímu neštěstí, které stálo padesát nešťastných životů, tyto skladby působily jako nastavení zrcadla směrem k současnosti. Zároveň jsem pak měl dojem protnutí festivalové „skořápky“ s každodenní realitou = soudobostí. Bolest prostupovala i následující částí koncertu a intimita dosahovala takové míry, že jsem najednou nestál před neprostupným a vzdáleným dílem vzdáleného autora. Po skončení skladeb se jen těžko chtělo radostně tleskat, spíše jakoby bylo na místě souhlasné a pokorně tiché pokývnutí hlavou. Právě taková byla Kalitzkeho Memoria, hluboká, srdečná snaha o částečné zpřítomnění odešlého člověka. Ze všech stran kostela, v nichž byli hráči rozestoupeni se v přítomných podobách či zvuky dávné minulosti (symbolizované použitím starých a nových nástrojů) linul žal, který se soustředil ve svém samotném středu, tam kde stál Johannes Kalitzke.

Čerstvým nádechem pak byly skladby rezidentů letošního institutu Ostravských dní, v čele se skladbami Jána Podrackého a Liisy Hirsch. Prostota a skleněná křehkost prolínajících se hlasů Anety Bendové a Stefanie Liedtke v prostoru tvořeném oktávovými skoky zcela pročísly všechen žal a hořkost.Nekonečným hlazením klavírních strun a jemnými tahy violy se pak prostřednictvím Liisy Hirsch a Nikolause Schlierfa vrátilo zpátky všechno dobro. Závěrečné skladby by pak mohly patřit někam doprostřed těchto dvou poloh, které rozjímavý večer nabídl. Premiérové uvedení skladby Pawla Sieka pro smíšený sbor, nyní v podání Canticum Ostrava ovšem působila poněkud těžkopádně a epigonsky, což se ani trochu neslučovalo v autorem zpracovaného programového medailonku.Canticum rovněž podivným způsobem dolaďování nepůsobilo příliš kompaktním dojmem. Podobně na mě působila i vyznění závěrečného Sanctus Daniela Skály, kterému ač přes svou nepochybnou sílu a hloubku chyběla jistá provázanost mezi jednotlivými částmi skladby. V nich postupně svou cimbálovou hrou exceloval samotný autor duchovní kantáty, z níž byla skladba vyňata, následovaný silou závěru, kde s poněkud scházející pokorou opakovaně zaznívala slova „vzduch je plný Boha, dechu.“ Celý večer, ve všech možných osobních podobách, jím byl opět naplněn až po samotný okraj.

Ostravské dny 2015

Elole trio & další
Elole trio
fama Q (Praha)
Členové Ostravské bandy
26. srpna 2015 18 hodin Dům kultury města Ostravy

program:
Petr Bekla: Dog Variations (2013)
Petr Cígler: Jagtrio (2015) / premiéra
Makiko Nishikaze: trio-stella (2014)
Salvatore Sciarrino: Trio No. 1 (1975)
Hiroya Miura: Singularity (2013) / premiéra
Maria Minguella: Elgnairt (2014) / premiéra
***

Velký orchestr
Vilém Veverka (hoboj)
David Moss (zpěv)
William Lang (pozoun)
Jan Mikušek (cimbál)
Dirigenti: Petr Kotík, Rolf Gupta, Johannes Kalitzke
Janáčkova filharmonie Ostrava
26. srpna 2015 20:30 hodin Dům kultury města Ostravy

program:
Petr Bekla: Classical blend / Weihnachtsoratorium (2014-2015) / premiéra
Michal Rataj: Temporis (2015) / premiéra
Morton Feldman: Oboe and Orchestra (1975-1976)
= přestávka =
Iannis Xenakis: Troorkh (1991)
Daniel Ting-cheung Lo: Ode to the Wind (2015) / premiéra
Helmut Oehring: POEndulum (2010)
***

Hlasy & nástroje
Annette Schönmüller (mezzosoprán)
Aneta Bendová (soprán)
Stefanie Liedtke (zobcová flétna)
Petr Zlámal (basový klarinet)
Dirigenti: Petr Kotík, Ondřej Vrabec, Roland Kluttig, Johannes Kalitzke
Ostravská banda
Canticum Ostrava
27. srpna 2015 18:30 hodin Kostel svatého Václava Ostrava

program:
Peter Graham: Death has a smile in its face…(2014)
Galina Ustwolskaja: Octet (1949-1950)
Liisa Hirsch: Cloud Tones (2014) / premiéra
Pawel Siek: Z Pism Muzycznych Karola Szymakowskiego (2015) / premiéra
Rolf Riehm: Adieu, sirénes (2015) / premiéra
Johannes Kalitzke: Memoria (2003)
György Ligety: Six Bagatelles (1956)
Daniel Skála: Sanctus (2015)
Ján Podrácký: Pre / Pro / For/ Für Anet I (2014) / premiéra

www.newmusicostrava.cz

Foto archiv, Ostravské dny 2015

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář