Velký obdiv k Olomouci a Vaculíkově Snu noci svatojánské

  1. 1
  2. 2

Jen málokdy, aniž abych chtěl někoho urazit a vzbudit vášnivé diskuze věrných diváků a patriotů, se mohou oblastní scény typu Olomouce, Plzně, Ostravy srovnávat s vizuální koncepcí inscenace Prahy nebo Brna. Šéfovi olomouckého baletu Robertu Baloghovi se podařil mimořádný kousek. V jeho smělé koncepci směrování olomouckého baletu a zajisté nelehké hospodářské situace, která v divadlech vládne, sáhl po odvážné koprodukci. Hledal vhodný titul pro svůj soubor a nehrál si na svém šéfovském postu „však to nějak dopadne a něco uděláme sami“, až ho našel ve zpracování Shakespearova Snu noci svatojanské Liborem Vaculíkem ve Státní opeře v Praze (premiéra 2006). Získal tak inscenaci, která se nijak netváří, není kýčovitá, není chudá, ale je přesně taková jaká má být. Propracovaná, dokonalá, vymyšlená do posledního detailu.  Obdivuhodný čin číslo jedna.Druhým počinem je samotná realizace. Výprava předního českého scénografa Martina Černého splňuje nejpřísnější kritéria na současnou scénografii a odkazuje k legendám světové scénografie: Richardu Peduzzimu nebo Eziovi Frigeriovi. Je architektonicky velkoryse koncipovaná, funkční, dokonale řemeslně zpracovaná, pomáhá inscenaci a režijnímu záměru a poskytuje mnoho okouzlujících a rafinovaných detailů. A co je nejdůležitější – skvěle zabydlela prostor Moravského divadla. (Samozřejmě se uskutečnily drobné úpravy proti velkorysému půdorysu jeviště Státní opery.) Černý dokonale odděluje svět lidí a svět nadpřirozených bytostí. Ocitáme se tak na náměstí malebného městečka s měšťanským domem a arkádami, s kašnou ozdobenou sochami lvů. A rázem se také ocitáme v kouzelném attickém háji. Pro každou scénu nachází jednoduché a funkční řešení prostoru, který dovede výborně členit bez zbytečného zatěžkání jeviště maximem prvku. Tak se olomoučtí diváci mohou s rozkoší dívat na dům, který vypadá jako dům, schody které se netřesou, zdi o které se tanečníci nemusí bát opřít a dokonce po nich i šplhají, z provaziště se snáší hnízdo, ve kterém sní Titánie, Puk plave pro kouzelnou květinu, Théseus obývá svůj palác s velkorysým schodištěm. Až filmový vizuální prvek umocňuje Vaculíkovo pověstné svícení a do detailu promyšlená light designová koncepce, kde pracuje s barvami, náladami, člení prostor světlem, světlem, fokusuje intimní scény, nebo bočním světlem prostor prohlubuje. Vaculíkovo měsíční světlo, pronikající větvemi stromů a zkreslující živé bytosti nebo keře v kouzelné vidiny a v pitvorná zjevení, má zde moc přetvořovací. Černého pečlivosti v detailu sekunduje Roman Šolc ve svých typologicky střihově a barevně ojedinělých kostýmech. Šolc má totiž jedinečné vlastnosti: dovede jako bývalý tanečník vytvořit taneční kostým vyhovující pohybu, umí po přečtení scénáře postavy kostýmem charakterizovat a v neposlední řadě má mimořádné vědomosti o krejčovině, materiálech a celkově francouzské haute couture. Mimořádnou pozornost věnuje detailům na kostýmu, aplikacím, ozdobám, střihům. To vše korunuje brilantně provedenými účesy, přepychovými ozdobami do vlasů, šperky, maskami, jejichž filigránské provedení obdivujeme na představeních v zahraničí.Se svou tvorbou se Libor Vaculík etabloval na jediného a jedinečného scénáristu velkých epických baletů, v čemž již dvě desetiletí nemá konkurenci. Po kritikou obdivovaných produkcích, jakými byly v devadesátých letech brněnský Petruška, Zvoník z Notre Dame, později Jana z Arku na hranici, Marie Stuartovna, Král Odipus, Ivan Hrozný – i díky dramaturgické linii Zdeňka Prokeše, se stal jedinečným divadelníkem, který neupřednostňuje choreografii, ale do popředí staví příběh, kterému slouží jeho původní libreta, psychologie a charaktery postav, herectví, hudební složka, scénografická koncepce a celá divadelní mašinerie.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Sen noci svatojánské -Vaculík (MD Olomouc)

 

Související články


Napsat komentář