Velký tenor pro velkou operu aneb Bryan Hymel v Obecním domě

  1. 1
  2. 2

Jedno z reklamních hesel současné kampaně amerického pěvce Bryana Hymela (narozen 1979 v New Orleans) zní Pavarotti is Over – Bryan Hymel is Here (Pavarotti odešel, Bryan Hymel je zde). A opravdu, něco na tomto heslu je. Nadějný umělec, který si rychle získal světové renomé i díky záskokům, především ve své stěžejní roli Aenea v Berliozových Trojanech v Covent Garden, respektive v Met (v prvém případě za Jonase Kaufmanna a v druhém pak za Marcella Giordaniho) evidentně míří na pole italské opery. Zatím jeho doménou byla spíše francouzská opera devatenáctého století, především žánr velké opery, ze které čerpala i jeho profilová deska Héroïque, natočená v Praze právě s orchestrem PKF-Prague Philharmonia, který ho doprovázel i na nedělním koncertu v pražském Obecním domě.

Bryan Hymel, Paolo Bressan (foto Petr Dyrc)
Bryan Hymel, Paolo Bressan (foto Petr Dyrc)

Prvá, kratší část koncertu byla věnována italské veristické opeře. Pěvec se uvedl ne zcela rozehřátým hlasem v roli Cavaradossiho z Pucciniho Toscy (Recondita amonia). Hymelův hlasový materiál je velmi krásný, ale spíše je mu bližší frázování ve francouzštině než v italském jazyce. Hlas je ve střední poloze trochu uzavřenější a teprve ve výškách rozkvétá do plného lesku a uvolněnosti. Vysoké tóny jsou nejlepší kvality a nejsvětlejší barvy, omamně kovově zabarvené, a jak bylo na koncertě slyšet, tyto nejvyšší tóny mu opravdu nečiní žádné potíže. Dosahuje jich uvolněně a bez tlaku. Naopak nejhlubší tóny jsou někdy zastřenější a méně znělé. Hymelův hlas je pravým pokladem pro počítače C, Cis a případných D, které zazní na zmiňované profilové desce v Meyerbeerově Afričance (což neopomene také uvést programová brožura).

S Bryanem Hymelem vystupovala jeho manželka, řecká sopranistka Irini Kyriakidou. Velmi půvabná a elegantní zpěvačka s lyrickým sopránovým fondem, kultivovaně přednesla árii Tosky (Vissi d´arte), jež ovšem byla dramaticky i výrazově nad jejím oborem, který se momentálně pohybuje v rolích Lauretta – Zerlina – Pamina – Micaëla.

Bryan Hymel, Irini Kyriakidou, PKF-Prague Philharmonia (foto Petr Dyrc)
Bryan Hymel, Irini Kyriakidou, PKF-Prague Philharmonia (foto Petr Dyrc)

Světlejší hlas ne příliš osobitého témbru zjevně tíhne k lyrickým partům. Následující ukázka – scéna z prvního dějství Pucciniho Bohémy, dala příležitost poznat Hymelovu interpretaci partu, se kterým slavil úspěch v lednu 2016 v Met a na jaře 2015 v Dallasu. Vyznění chronicky známé scény bohužel utrpělo potleskem diváků, který oddělil jednotlivé výstupy. Zde se tenorista nejvíce přibližuje k určitým italským pěveckým vzorům, zdařile imituje jejich frázování a také se dostává na výrazovou platformu sentimento italiano, tolik oblíbenou u posluchačů, bohužel poněkud zplošťující dílo samé až na hranici plačtivé sentimentálnosti. Nicméně proud krásných tónů vzbudil u diváků značný emocionální ohlas. Po orchestrálním Intermezzu z Mascagniho Cavallerie rusticany zpěvák překvapil dokonale vypointovanou árií nevěrníka Turiddu, který se v obavě loučí se svou matkou, Mamma, quel vino é generoso, v níž veristický styl bez zbytečných naturalistických zvukových efektů a zároveň hlasová krása došly plného propojení.

Bryan Hymel, Paolo Bressan, PKF-Prague Philharmonia (foto Petr Dyrc)
Bryan Hymel, Paolo Bressan, PKF-Prague Philharmonia (foto Petr Dyrc)

Druhá část koncertu byla věnována francouzské opeře, až na výjimku, kterou představovalo zařazení árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, což zřejmě byla úlitba sponzorovi nebo divákům. Pěvkyně si ale poradila s „národním pokladem“ velmi profesionálně – zpaměti i bez vážnějších jazykových prohřešků, a vroucí kantilénou naplnila poselství vodní bytosti na pomezí dvou světů.

Této árii předcházela ukázka z Gounodovy opery Romeo a Julie, Romeova árie z druhého dějství, z níž bylo znát, že tenorista se dostává na svoji nejvlastnější půdu. Kvalitativní (nikoliv však ohlasový) vrchol koncertu představovaly dvě árie z málo známých francouzských oper. Původně v programových materiálech ohlášená árie Sigurda (Esprits, gardiens de ces lieux) z druhého dějství stejnojmenné opery (1884) Ernesta Reyera (1823-1909), kterou ale tištěný program koncertu neuváděl (a uvedl ji krátce sám pěvec), představuje velmi zdařilou fůzi prostředků francouzské velké opery, wagnerianismu a nastupujícího impresionistického kolorismu. Pozoruhodný přednes tísnivé árie Sigurda (starofrancouzská verze jména Siegfried), který se setkává se spící Brunehild, z nebe vyhnanou Valkýrou, v kouzelném paláci, dal plně vyniknout výrazovým možnostem Hymelova hlasu, dokonalému frázování i pocitovému odstínění. Za ní následovala modlitba Jana Křtitele (Jeana) z Masseneteovy opery Hérodiade. A opět se dostavilo dokonalé stylové souznění pěvce s dílem i jazykem. Závěrečným řádným číslem koncertu byla proslulá Květinová árie Dona José z Bizetovy Carmen. Další ze stěžejních rolí tenorista interpretuje afektivně uměřeně v dokonalém vokálním pojetí jako psychologickou bolestnou vzpomínku na první setkání s Carmen.

Irini Kyriakidou (foto Petr Dyrc)
Irini Kyriakidou (foto Petr Dyrc)

V přídavcích se interpreti vrátili do vod italské opery. V březnu tenorista vytvoří Vévodu mantovského ve Verdiho Rigolettovi v Deutsche Oper Berlin, tak logicky předvedl efektně zvládnutou árii Questa o quella? z této opery. Sopranistka zazpívala snad nejčastější dámský koncertní přídavek – árie Lauretty z Pucciniho Gianniho Schicchiho, půvabně a prostě. Jde o roli, která je jí zřejmě velmi blízká. Na závěr diváky zvedl ze sedadel poslední přídavek – Nessun dorma z Pucciniho Turandot, kdy při závěrečném Vinceró ovládla většinu publika obvyklá hysterická potřeba ovací ve stoje.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - PKF-Prague Philharmonia -P.Bressan & B.Hymel, I.Kyriakidou (Praha 14.2.2016)

[Total: 13    Average: 4.5/5]

Související články


Reakcí (40) “Velký tenor pro velkou operu aneb Bryan Hymel v Obecním domě

  1. Myslím, že je to všechno trochu jinak.
    Onen výrok zní: Pavarotti, roll over. There’s a new king of the high Cs. His name is Bryan Hymel, neboli: Pavarotti, zabal to, je tu nový král vysokých Cé, jeho jméno je Bryan Hymel.
    Jde o začátek textu publicisty Toma Huizengy pro web publicistického portálu NPC, který je věnován Bryanovu poslednímu CD Heroïque.
    I tak se to možná může někomu zdát neuctivé, já bych to bral spíš jako novinářskou nadsázku a autorský copyright tak trochu si pohrávající s někdejší skladbou Beatles Roll Over Beethoven.
    Ale v žádném případě nejde o Bryanův reklamní slogan!

      1. Takove srovnání je opravdu absurdní, protože lidský hlas, vyškolený na operu či jiné použití v klasické hudbě není stroj na který můžeme brát měřítka jako na mašinu.A stavět Pavarottiho jako nedosazitelny vrchol a modlu je též absurdní.Jeho technika a hudební projev patřily asi mezi ty na špičce, ale je to otázka vkusu, mně se zrovna Pavarotti nelibil právě svým ostře (někdy až mečavě) zabarveným hlasem, teatrálností projevu a koneckonců i zjevem (jako tlustý Romeo nebo jiný milovník romantického reprtoáru).Bryana jsem slyšel v několika nahrávkách a z koncertu v Jeruzalémě v r.2013 a mohu říci že v Nesun dorma na něj Beczala nemá ani náhodou a že je to krásný hlas. Takže bych asi přitlumil ty soudy že jde o tuctového zpěváka.

        1. Jakékoliv srovnávání umělců je pochybné. Srovnat se dá pouze počet prodaných nosičů, počet fanoušků na koncertech a pod. A v tom si myslím byl a zatím je Pavarotti nedostižitelný. A taky myslím, že taky obrovskou šíří svého repertoáru. Pavarotti byl fenomén a nezáleží na tom, jestli se někomu líbil nebo ne. A srovnávat s ním někoho, to není na místě.

          1. Vety „Srovnat se dá pouze počet prodaných nosičů, počet fanoušků na koncertech“a „nezaleží na tom jestli se někomu líbil“ jsou v přímém rozporu.Houslista André Riéu si také říká král houslí a plní stadiony a jeho CD jdou na dračku asi bychom těžko hledali na jeho performancích nějaké vrcholné umění.Srovnávat výkony umělců stejného žánru a oboru má smysl ale ne měřítkem počtu prodaných nosičů a zfanatizovaných fanoušků, kteří skočili na lep marketingovým nástrahám rádobyumělce. Pavarotti byl fenomen a zrovna tak je jím třeba Domingo, který má ještě širší záběr v střídání hlasového oboru tenor-baryton i jako dirigent i jako operní zjev.

          2. Lulu: je zřejmé, že jsme každý na jiný lodi. To, že je Pavarotti právem považován za nejlepšího tenora všech dob jsem nevymyslel já, pouze se s tím ztotožňuji, jako miliarda jiných lidí na světě. To, že s tím milion lidí nesouhlasí je přirozené, nic to však na celé věci nemění. Je to kapka v moři. Zřejmě patříte k menšině, která vždycky nebude respektovat názor věčiny, ale s tím se my většina smíříme :-))) Myslím, že v civilizaci bude velmi málo míst, kde po vyslovení jména Pavarotti nebudou lidi vědět, o koho jde. Zatímco po vyslovení jména Rieu o tom nejsem přesvědčen. Zkuste si vyhledat význam slova „fenomen“ a pak pochopíte o čem mluvíme. :-))

          3. Ani tak ne na jiné lodi jako z jiného těsta.Pro vás je měřítkem veřejné mínění davu a já mám svůj rozum a vkus abych nemusel adorovat nějaké jméno které se sluší adorovat, protože to patří k bontonu a slušnému vychování.Nejste první s kým jsem nepochodil, když jsem si dovolil sáhnout na fenomen.Ten Rieu byla samozřejmě byla nadsazka, protože je to napudrovanej seladon, kterej je víc obchodnik než houslista a proto plní náměstí diváckými snoby.Yehudi Menuhin byl taky fenomen a uznávaný houslista miliony posluchači a přesto měl jednu dobu problémy s intonací a pokud bych měl volit mezi houslovými fenomeny, tak dám přednost raději Oistrachovi nebo Szeryngovi,protože ty měli mnohem vroucnější a vřelejší tón a intonaci křišťalovou.Omlouvám se za ty příměry s houslisty, alespoň lépe pochopíte co mám na mysli tím posluchačským (diváckým) vkusem.

          4. Lulu: Naprosto rozumím tomu, co píšete. Co se týká opery, pro mě je na prvním místě zpěv, na druhém zpěv, na třetím zpěv…… pak dlouho nic, pak zase zpěv, následně interpretace a potom teprve někde vzadu herecké umění. Bohužel, dnešní doba se změnila a v mnoha případech je zpěv snad až na posledním místě. Ale to je na jinou debatu.
            Co se týká Pavarottiho, není považován za jednoho z nejlepších pouze početnou skupinou jeho příznivců, ale je oceňován především lidmi, s kterými spolupracoval, umělci, s kterými vystupoval atd. A to má daleko větší váhu, než nějaké recenze a odborné posudky. Rozumím tomu, že může existovat dílo, písnička, skladba, báseň nebo cokoliv jiného, co bude špičkový produkt a přesto se bude líbit pouze 10 lidem na planetě. A pak je tady něco nebo někdo, co se líbí milionům lidem na světě. Pavarotti byl umělec, který dokázal interpretovat díla skladatelů tak, jako málo-kdo. A vy jste přesvědčen, že ty miliony lidí, které na něj chodili, kteří si kupovali jeho desky, či CD, DVD to dělali jen ze slušného vychování nebo bontonu ? Nezlobte se, ale tento názor je pro mě směšný. To byste mohl rovnou napsat, že ačkoliv bylo v Itálii napsáno cca 44tis. oper, tak se pořád dokola hraje Aida, Tosca, Rigoletto, Turandot, La boheme, protože to patří k bontonu a slušnosti.
            Rieu je showman, který si vymyslel produkt, co se dobře prodává a chodí na něj velké množství fanoušků. Umí zaujmout, což je taky umění. Jakou to má kvalitu, nechť posoudí jiní.
            Pavarotti byl interpret, který se uměl dokonale „vtělit“ do postav, které zpíval. Nepotřeboval k tomu dělat opičky na jevišti a jak sám říkal, jeho největší přednosti a síla byl výraz v obličeji.
            Slavný Bono ze skupiny U2 v dokumentu řekl: Je tady spousta zpěváků, kteří zpívají operu, ale Pavarotti ji ztělesňoval. Někdo umí zpívat operu, ale on byl zosobněním opery. Pavarotti byl takovým velikánem, že ho nemohu přidělit do žádné kategorie. To řekl Paul David Hewson – Bono.

  2. Pan Hymel a chot zpivali velice dobre…coz o to. Ocenuji i primereny nonverbalni projev. Ovsem opet se ukazala absurdnost techto akci. Publikum specificke…potlesk v pulce arie:ostuda. Hysterie pri vincerò…ta snad uz i patri ke koloritu. Mnoho volnych mist. Dostanete-li listek-fajn…ale tri ctyri tisice se mi zda mimo realitu (ja platil). Nemluvim o programu na kridovem papire s pofiderni informacni hodnotou. Mozna se hluboce mylim…ale zavan snobismu tam byl.
    Navrhuji v textu upravit: il vino è generoso a io vincerò (ale neni to zasadni). Plaseni lvu jsem se od srdce zasmal (kdyby tam byli prchnou). VR

    1. Martinp: Pane Martine, díky za podporu.I já jsem hrdý na to, že patříme k té menšině, která nerespektuje názor většiny a neměří výkony hudebních interpretů počtem prodaných nosičů a počtem fanoušků na koncertě.I my se zajisté smíříme s názorem většiny, že Pavarotti je největší zpěvák všech dob a ponecháme si zdovolením svobodný názor.Na absolutní pěvecký Olymp bych asi nepostavil nikoho, protože jak jste správně zmínil ve svém komentáři, každý špičkový pěvec je (byl)nejlepší ve svém hlasovém oboru, nikdo neobsáhl všechny hudební styly, protože by to ani jeho hlas nevydržel.

      1. Možná jste špatně pochopil moji odpověď. Napsal jsem, že jakékoliv srovnávání umělců je pochybné. Srovnat se dá pouze počet prodaných nosičů, počet fanoušků na koncertech a pod. Proto považuji za nesmyslné porovnávat Hymela s Pavarottim. „Pepíček“ může být „lepší“ než Pavarotti nebo kdokoliv jiný, ale vždycky to bude „Pepíček“. Ale to jsou jen takové slovní hrátky novinářů, aby se lépe prodávaly noviny nebo vstupenky. :-))

        1. Psychologie davu je mocná čarodějka a mezi lidmi je velké procento snobů, kteří dokáží jít i na zpívajícího hada aby byli IN. Kdybyste patřil do fanklubu M.Callas tak byste taky tvrdil že jedině ona a pak dlouho nic. Když to hodnotím s pozice nezatíženého fanouška, tak musím uznat že Callas byla výjimečná, svým zjevem, hereckým projevem, originálním a prakticky nenapodobitelným tvořením tónu (až trochu na Sutherland, která se jí trochu blížila), ale nemohu říci že byla nejlepší. Vedle ní a po ní byla řada zpěvaček, kteří ve svém oboru byly též nenapodobitelné a originální a odrážely svým zjevem a hudebně-dramatickým projevem ducha doby.Benjamino Gigli patřil ve své době k miláčkům publika ale svým naturelem a projevem (včetně manýr) už nevyhovuje publiku dnešní doby a jeho roli převzal třeba Kaufmann. A tak to bude časem i s Pavarottim. A nesouhlasím, že v operním umění je na prvním místě zpěv a zase jen zpěv a pak za dlouho zase zpěv. Opera je syntetická forma umění a všechny složky by měly být v rovnováze.Co je mi platné že Romea zpívá andělským hlasem zpuchlej 200kg tenor, z kterého tečou potoky potu už při vstupu na jeviště, nehledě k tomu že jeho partnerka Julie zpívá jak je krásnej a sličnej:-))

          1. Kdybych vás chytal za slovo tak jako vy mě a nechápal, co chcete říct, tak bych oponoval, že zastáváte názor, že houslista, který drží v ruce „stradivárky“ je lepší než ten, který hraje na obyčejné nástroj. :-))

  3. Slyšeli jsme tenoristu Bryana Hymela jako Aenea v Berliozových Trojanech n ROH Londýn,nebyl špatný ,ale nic úchvatného.Souhlasím s výše uvedenými názory o komentáři pana Poulcollinse,že každý jiný tenorista než Pavarotti je podstatně horší a má škaredý neposlouchatelný hlas.Pokud píše o tom,že je rozhodující počet prodaných CD nosičů ,počet fanoušků na koncertech tak asi nečetl o čtyřiceti minutovém potlesku ve Scale po Kaufmannově koncertu a o jeho umístění v žebřičku prodabých cd Nessun dorma a Du bist mein ganzes Welt.Je pravda ,že Pavarottiho jevištní zjev nebyl ve srovnání s jinými štíhlými tenoristy zrovna oslnújící.Svého času se psalo,že největší tenorista všech dob byl Enrico Caruso.Přikláním se k výše psanému názoru,že si ponecháme svobodný názor.

    1. Napsal jsem pouze, že jediné, co se dá měřit je počet – čehokoliv. Dá se úspěch změřit ? nedá. Jestli píšete, že Kaufmann měl 40 minutový potlesk, ok, já jsem tam nebyl a neměřil. Budu oponovat, že kdysi někdo psal, že na jednom představení měl Pavarotti cca 120 opon. Rovněž jsme tam nebyli, nemůžeme posoudit. Na kanále youtube u árie Nessun Dorma v podání Pavarottiho najdete 35 milionů shlédnutí, u Kaufmanna 127 tisíc shlédnutí. To je jediné, co můžeme změřit, protože to vidíme :-)))
      A jak správně píšete, necháme si svobodný názor. :-))

      1. Vaše teorie o tom, že jakékoliv srovnání umělců je pochybné je pochybná. Měřítek pro stanovení kvalit zpěváka je mnoho, ale dle vás je jediné měřítko a to podle počtu prodaných CD a počtu diváků. To totiž neodráží skutečná hodnotící kriteria, tak jak je používají např. porotci na soutěžích. Počet kliknutí na titul videa na you-tube ještě neznamená že jde o fanouška, ani ten kdo se zúčastní show s mnoha tisici diváky v Central Park N.Y. Pavarotti a jeho přátelé nemusí být nutně jeho fanoušek. To , že jedno z kriterií hodnocení je i zjev nechcete slyšet a zpěváky formátu Kaufmann, Hymel nazýváte Pepíčky, unesen svým subjektivním přesvědčením, že jediný fenomen byl Pavarotti. Přirovnáním houslisty se stradivárkami jste tomu dal korunu a jasně jste prokázal, že netušíte podstatný rozdíl mezi koncertním instrumentalistou v koncertní síni a operním zpěvákem jako součástí syntetického hudebního útvaru.

        1. Nemohu za to, že nejste schopen pochopit, co píši a jak to myslím. NIKDY !!! jsem nenapsal, že počet prodaných CD a počet diváků je měřítko !!!!! Uvedl jsem pouze, že se to dá změřit nebo spočítat !!! Porotci na soutěžích ???? Asi jste nikdy na žádné soutěži nebyl !!!!! Tendenční a ovlivněné rozhodování porotců !!!!! NIKDY jsem nenazval Kaufmana ani nikoho jiného Pepíčkem !!!! Pouze jsem napsal, že Pepíček je Pepíček, Pavarotti je Pavarottim a Mařenka bude vždycky Mařenkou. Už rozumím tomu, že patříte mezi menšinu, které nikdo nerozumí a která bude vždycky prosazovat svůj názor, ačkoliv je hloupý. A jestli vás těší, že na vašem koncertu sedí 50 lidí, z nichž 35 patří do vaší rodiny a jsou jediní, kdo je schopen vaše umění ocenit protože tomu rozumí, tak já dám raději přednost tomu, abych měl na koncertu tisíc lidí, kteří tomu nerozumí, ale líbí se jim to.

          1. „Ono je to jako v tý starý cirkusácký anekdotě, jak říkal ředitel klaunovi: „Klaune, proč ten kůň nezpívá?“ A klaun odpoví: „Není mu dáno.“ A ředitel řekne: „Tak mu dejte!“ A v tom je celej vtip: komu není dáno, tomu se dát nedá.“ (J.Werich)

          2. Můj názor je podle vás hloupý, ačkoli ho podpořili další dva z diskutujících.Od počátku argumentujete s fakty tak, abyste dokázal, že Pavarotti je nejlepší a abyste je v zápětí popřel.Taková demagogie je pro mě nepřijatelná, a proto souhlasím, že se nemáme o čem bavit.

      2. Napsal jste něco docela jiného..
        cituji:
        To, že je Pavarotti právem považován za nejlepšího tenora všech dob jsem nevymyslel já, pouze se s tím ztotožňuji, jako miliarda jiných lidí na světě. To, že s tím milion lidí nesouhlasí je přirozené, nic to však na celé věci nemění. Je to kapka v moři.

        Všimněte si slova „nejlepší“.

        1. Ok. Souhlasím. Zřejmě je to otázka vkusu. Pro mě byl Pavarotti nejlepší, někdo může považovat za nejlepšího někoho jiného. Můj názor je, že takovou techniku neměl nikdy nikdo jako Pavarotti. Ale zase je to jen můj názor. Prostě když ho poslouchám, tak je to pro mě balzám na duši :-)))) ale ne proto, že bych jiné neuznával, prostě jsem si tak vybral:-)) Ale to, že je nejlepší říkali i jiní a věhlasní umělci. :-))

          1. Tak já sám bych o nikom netvrdil, že je nejlepší.Každému zpěvákovi šlo něco lépe, něco hůře.Poslechněte si Pavarottiho Dona Carlose-podle mne velmi špatné.Favoritka? Výborná.Ale to ho pro mne nijak nesnižuje, prostě mu to nesedělo.

            Pokud jde o techniku-kolik zpěváků jste porovnával?Měl třeba Martinelli horší techniku?

  4. Souhlasím s výše uvedeným komentářem Lulu,že opera je syntetická forma umění a všechny složky by měly být v rovnováze.Toto přesně souhlasí s názorem mladé generace operních fanoušků,která nepůjde např. na tenoristu Bothu,i když má skvělé kritiky.Dnes zpívá Romea a Vévodu např.Vittorio Grigolo v milánské La Scale, Castronovo a v Traviatě a v Lovcích perel Pavol Breslik.Juan Diego Floréz je rovněž výborný jako Nemorino nebo Vévoda v Rigolettovi.Všichni vše uvedení splňují požadavky na komlexní výkon na jevišti.

    1. Prosím vás bavte se trochu na úrovni. Bavíme se tady o profesionálech a ne o amatérech, kteří jsou „na výsluní“ díky svým příběhům a ne díky umu. Potts při vší úctě …ani to nemohu dopovědět. Tady z něj dělají hvězdu Plesu v Opeře a v americe vystupuje v klubech pro 100 lidí se vstupným 20 dolarů. Prosím ne, takové srovnání ani nepište :-)))

        1. V první řadě budu vždy srovnávat co budu já považovat za vhodné. Nechápu, kde berete drzost někumu něco nařizovat. A za druhé, napsal jsem, že pokud se dá něco srovnávat, tak jsou to čísla a jako příklad jsem uvedl počet shlédnutí na youtube jako reakci na délku potlesku.

          1. No člověk, který označí názor, který není shodný s jeho ,za hloupý, bude něco označovat za drzost?:-)
            Já jen použil vaše srovnání-pčet shlédnutí na youtube.

  5. paulcollins: Možná byste si měl přečíst knihu německeho novináře Jürgena Kestlinga : Luciano Pavarotti-The Myth of the Tenor (Mýtus tenor) vyd.r. 1996, též autor uznávané knihy o nahrávkách a životě M.Callas, kde k nevoli fanoušků předpokládá, že Pavarotti už není od jisté doby slavný díky kvalitě zpěvu, ale jednoduše proto, že je tak neuvěřitelně slavný a zvažuje jisté konflikty mezi slávou a uměním. Zpochybňuje tvrzení Pavarottiho, že jeho vystoupení mimo operu jsou určena k přilákání nového publika do divadla. Ve skutečnosti se stal slavný tenor obětí zábavního průmyslu a v důsledku toho již nejsou jeho výkony posuzovány podle jakýchkoli standartních hudebních nebo estetických kritérií. To je přesně to, co jsem uváděl výše v souvislosti s vaším hodnocením jako nejúspěšnějšího zpěváka 20.věku. Fanoušci zde s mnohými názory nemusí nesouhlasit, ale domnívám se, že kniha představuje jistou rovnováhu v řadě lichotivých knih o Pavarottim.

    1. Děkuji za doporučení. Bezpochyby to bude zajímavá kniha. Samozřejmě každý, ať umělec nebo třeba sportovec po dosáhnutí určitého „vrcholu“ vrcholu začne stagnovat a stane-li se slavným, zákonitě se mu změní život. Je těžké se vydrápat na vrchol a ještě těžší je se tam udržet. Přestává mít míň času na precizní práci. Totéž se bezpochyby nevyhnulo i Pavarottimu. Tak jako vy, jsem slyšel tisíce nahrávak od desítek tenorů a nemohu si pomoci, učím-li se nějakou árii, vždycky jako první sáhnu po Pavarottim. Líbí se mi jeho lehkost a přirozenost, s jakou ty árie zpíval, o pěvecké technice nemluvě. Od něj nebo třeba od Gigliho, Di Stefana se mohu něco naučit. Od ostatních ne. :-))) A možná právě proto jej preferuji.

Napsat komentář