Velmi působivá a sugestivní výpověď. Jihočeši do Prahy přivezli tančícího Kafku

Na repertoáru Jihočeského divadla je již přes dva roky, ale pražskému publiku se úspěšná inscenace Kauza Kafka představila až nyní. Baletní soubor z Českých Budějovic byl hostem Národního divadla 17. ledna a jednoaktový balet na motivy osobního života i románů Franze Kafky uvedl ve Stavovském divadle. Vlastně je s podivem, že se to nestalo dřív, Kafka je přece ikonickou osobností spjatou s meziválečnou Prahou, příslušníkem generace pražské německé a židovské literatury. Inscenace z dílny choreografa a režiséra Attily Egerháziho ověnčená několika cenami publikum nezklamala. Taneční divadlo věnující se tématům strachu, izolace či utlačování jedince společností jistě rezonují u dnešních diváků, stejně tak jako je stále působivé a aktuální i literární dílo Kafkovo.

Inscenace Kauza Kafka dává nahlédnout do duše jedince, jenž se nedobrovolně přizpůsobuje systému, vzpírá se, ale je dostižen, ovládnut a zničen. Kvalitní dílo zaujme samo o sobě, bez toho, aby byl divák nucen se předem zabývat rešerší faktů. Pro Kauzu Kafka to platí. Není nutné studovat spisovatelův životopis nebo dílo, protože inscenace  ani neníživotopisná, ani nevychází z jedné konkrétní literární předlohy. Znalost Kafkova odkazu požitek zvyšuje, ale není nutná, neboť hlavní hrdina je kompilací spisovatele i jeho vlastních hrdinů a v tomto spojení se stává postavou symbolickou, s níž je pro diváka velmi snadné se ztotožnit. Ačkoli není fádně popisná, inscenace předkládá zcela srozumitelné obrazy.

Prostá scéna se stolem a židlemi, s vysokými okny z neprůhledného skla, sterilní úřední prostředí navozuje stísňující dojem. Začíná znít Tabula rasa Arvo Pärta a hudba vybízí sedícího muže k probuzení z letargie. Vzchopí se, ale klesá k zemi, vzdorně se zvedá, pohybuje se prostorem jako šelma držená v kleci, rozmach paží je němým výkřikem odporu. Jak se opakuje hudební téma, opakuje se i začátek taneční variace, která se ale rozrůstá do dynamičtějších pohybů směřujících do prostoru, do nových gest. A inscenace od počátku do konce nese tento motiv vnitřního vzdoru, který muž vkládá do pohybů, ale který přesto není dostatečně silný, aby jej osvobodil.

Muž, Kafka (Viktor Svidró), představuje současně spisovatele, který trpí v nezáživném úřednickém zaměstnání, zatímco jeho duše touží po svobodě, ale také jeho vlastní hrdiny, oběti absurdního procesu, manipulace a byrokracie.

Postavy, jež ho na jevišti v jednotlivých scénách doplňují, jsou dílem alegorické i konkrétní: Sbor představuje úředníky (přesněji řečeno Společnost), ale možná i zástup budoucích čtenářů, když v jedné scéně přicházejí na scénu s knihami. Před nešťastníkem se na stole vrší fascikly nevyřízených úředních spisů (efektní scéna, v níž se podaří, alespoň na jedno zhlédnutí, odchod hlavního hrdiny do zákulisí, aniž by jej divák postřehl). A pak jsou tu dvojice trapičů: úředníci s groteskními obličeji natřenými bílou barvou a rty namalovanými do zlovolného šklebu (Carlos Roncero Montes, István Varga) a pohybliví, razantní vyšetřovatelé (Zdeněk Mládek, Kairi Hayashida), muži v černém připomínající katy. Nejvyšší úředník, alegorie Vrchnosti (Béla Kéri Nagy), je ztvárněn mužem v kostýmu, jehož součástí jsou kalhoty i sukně, tudíž evokuje i roli kléru.

Jeho taneční part je malý, ale je to postava zosobňující zlo i důstojnost každým pohybem, působí svou vlastní přítomností jako autorita.

Do života spisovatele zasahují i ženy. V úvodní scéně, kde se Mladá dívka v šatech vášnivě rudé barvy (Cristina Porres Mormeneo) a Žena v decentní modré (Barbora Coufalová) objeví, připomínají spíše matku a sestru z Proměny, narážka na postavu Řehoře proměněného v brouka, který pojídá na zemi mléko z misky, je zjevná, i když krátká. Kladem inscenace ostatně je, že udržuje vnitřní napětí, každý výjev je dynamický, zhuštěný na malou plochu, a dříve než začne být popisný či příliš okatě čitelný, transformuje se v nový. Scény následují jedna druhou v úzké návaznosti, není tu čas na oddech ani pro hlavního tanečníka, který opouští jeviště jen na několik málo minut, ale ani pro diváka, který vstřebává jednotlivé obrazy.

Osudové ženy představují snad Kafkovy partnerky, ale neevokují žádný konkrétní předobraz. Cristina Porres Mormeneo je spíše ztělesněním lásky milenecké, Barbora Coufalová lásky mateřské. Při pohledu na krátké duety a interakci žen s dalšími postavami (například Mladá dívka je v blíže nespecifikovaném vztahu k muži zosobňujícím Vrchnost, možná je narážkou na postavu dívky Frídy ze Zámku, milenky úředníka z tohoto nedosažitelného místa), vidíme především touhu hlavního hrdiny po lásce, útěše i prosté mezilidské interakci. Působí zde především symbolická rovina, obraz muže toužícího po lidské blízkosti a unikajícího nebezpečí.

Inscenace zahrnuje i užití loutky – hračka je oblečena jako Kafka sám, dojemné jsou chvíle, kdy se k ní on chová jako k dítěti, a o to drastičtěji vyznívá situace, kdy mu ji Vyšetřovatelé odebírají. Stává se spisovatelovým alter egem, v groteskním společenském tanci tak každý z Vyšetřovatelů manipuluje svou obětí: jeden loutkou, druhý živou bytostí. S figurkou však tančí i žena, která je možná rovněž skrytou manipulátorkou.

Inscenace postupně graduje. Hrdina je svými vězniteli zbaven oděvu a s absolutní bezbranností propadá emocím, ale také nachází odvahu, odvahu vzdorovat, otevřít zakázané dveře a čelit nebezpečí. Nakonec je odveden a jeho osud je dostatečně jasný, ačkoli jednomu z Vyšetřovatelů se pro jistotu v ruce objeví nůž. Jistě, je to odkaz na symbol obsažený v knize, ale na jevišti je zcela zbytečný. Tísnivá atmosféra, symbolika nahoty jako bezbrannosti i konvence, že postava kráčející na jevišti přímo až za horizont jde v ústrety smrti, to vše je dostatečně čitelné, takže i taková drobnost jako tato malá lesklá rekvizita je velkým podceněním divákovy obrazotvornosti.

Úspěch inscenace tkví z velké části ve výběru hudby. Kromě díla Arvo Pärta využívá působivých pasáží z koncertů Alfreda Schnittkeho a Henryka Góreckého. Hudba je právě tím prvkem, jenž především vytváří atmosféru strachu, nebezpečí a beznaděje. Drásá svými disonancemi nervy posluchačů, evokuje zuřivost i napětí, souzní s dynamickou choreografií na scéně. Egerháziho pohybový slovník v ní našel ideálního partnera. Těla tanečníků choreograf tvaruje do rovných linií a ostrých lomených úhlů, bez póz a dlouhých zastavení, pohyb stále někam směřuje a rozráží prostor svou energií až zběsile. A tomuto dojmu sluší hudba, jež předkládá plochy smyčců až nesnesitelně disharmonické, klavír či cembalo se přidávají jako žalující hlas.

Viktor Svidró podává skvělý výkon taneční i herecký. Jeho tělo imituje instinktivní reakce jedince v hrožení a nebezpečí. Jako interpret je jistě z dlouholeté spolupráce navyklý na poměrně stálý Egerháziho choreografický styl, takže se může soustředit na vnitřní prožitek. Kafka je sice po celou dobu obětí a jako postava spěje k neodvratitelné záhubě, ale v rozličných situacích podléhá rozdílným emocím, touze, smutku, panickému strachu, projevuje nerozhodnost, něhu, strach i obezřetnost, odpor i odhodlání. Hrdina je ve stavu nejvyššího rozrušení i fyzické pohotovosti, tomu odpovídá i tenze v tanečníkově těle, nejde o křeč, ale o vědomé ovládání každého pohybu. Jako kdyby se v jeho nitru skrýval ještě další rezervoár energie chystající se explodovat. Rezonuje tím, snad neúmyslně, i s některými Kafkovými postřehy ohledně jeho vlastní nemoci, jíž se cítil být rozdírán (trpěl tuberkulózou, na niž předčasně zemřel, pocitově rozerván nikoli systémem, ale zevnitř úpornou nemocí). I scénografie svým industriálním vzhledem vzdáleně připomíná prostředí sanatoria.

Kauza Kafka je autorské taneční divadlo, které je působivé díky šťastnému výběru všech složek. Scénografie, jež evokuje interiér funkcionalistického domu, ale také nemocniční chlad, je mobilní, okna je možné odsouvat a tvořit průchod pro postavy, stejně tak jako se mohou stát propustnou membránou pro stínové divadlo až hororového vyznění. Přirozené spojení hudby s choreografií je neobvykle silné a nedává mnoho prostoru k vědomé analýze samotného pohybu – jsou jedním celkem. Snad jen sborové části jsou kvůli tempu chvílemi lehce nad síly souboru: Občas není zcela jasné, jestli se někteří tanečníci zpožďují v unisonu, nebo jde spíše o nepřesnosti v kanonických nástupech. Rychlost pohybu a jeho nepřerušený tok však tyto nedostatky zase zahlazují. Inscenace je ryze taneční od počátku do konce, i každé setkání postav či jakákoli manipulace s rekvizitami, to vše je součástí jednoho toku tance a pohybu. Jde vlastně o velmi osvěžující jev, neboť čistého tance v takové míře a v tak hutné konzistenci, a to v trvání cca 50 minut bez přestávky, se nám na českých jevištích příliš mnoho nedostává.

Divák je v této inscenaci stále vtahován do světa, který vznikl ve fantazii spisovatele, ale přece není nepodobný tomu současnému, vždyť celá současná západní společnost je ovládána byrokratickým systémem a organizacemi na globální úrovni, o jejichž rozsahu ani Kafka nemohl mít ve své době představu. Jeho úředníci byli alespoň na dosah ruky, i když uzavřeni za zdmi nedostupného zámku. Odosobnění systému ústí do pocitů odcizení jednotlivce, frustrace ze vzdálenosti mezi jedincem a autoritou, článkem a systémem jako celkem. To vše Kauza Kafka zobrazuje. Není však nutné vlivem inscenace upadat do deprese, jde především o osobní autorovu výpověď, byť velmi působivou a sugestivní.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Kauza Kafka
Režie a choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Arvo Pärt – Tabula rasa (Ludus), Summa for Strings, Henryk Górecki – Concerto for Harpsichord and String Orchestra, Alfred Schnittke – Concerto Grosso No. 1, Concerto for Oboe and Harp, Concerto for Piano and Strings
Scéna: Loes Schakenbos
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Loes Schakenbos
Balet Jihočeského divadla
(koprodukce Landestheater Niederbayern Passau / Jihočeské divadlo České Budějovice)
Premiéra 22. listopadu 2013 Jihočeské divadlo České Budějovice
(psáno z reprízy 17. 1. 2016 Stavovské divadlo Praha)

Kafka – Viktor Svidró
Vrchnost – Béla Kéri Nagy
Vyšetřovatelé – Zdeněk Mládek, Kairi Hayashida
Úředníci – Carlos Roncero Montes, István Varga
Mladá dívka – Cristina Porres Mormeneo
Žena – Barbora Coufalová

www.jihoceskedivadlo.cz