Věra Ondrašíková, Antikódy a Václav Havel

Věra Ondrašíková patří k mladé generaci současné české choreografie. V jejích zatím posledních projektech, které vytvářela v týmu s multimediálními umělci nezávislé scény, 15steps a Unseen, se zaměřila nejen na současný tanec jako hlavní médium sdělení, ale na interakci jevištních složek, využití nových technologií jako nástrojů pro umělecké vyjádření. Podobným projektem je inscenace nazvaná Antikódy, kterou na Nové scéně Národního divadla připravil pod značkou Laterny magiky režisér Braňo Mazúch a která má právě dnes večer svoji premiéru.Antikódy, inspirované básnickými typografy Václava Havla z šedesátých let, budou výpovědí o nitru spisovatele, o jeho životní bilanci, komentářem k událostem minulým i současným, k tématu umělecké svobody. To vše v multimediální interaktivní podobě, která se v inscenacích Laterny magiky v takové míře ještě neobjevila. Věra Ondrašíková působí v týmu jako choreografka.

V inscenaci uvidíme pět tanečníků a performera, který ovládá zvukovou krajinu od psacího stolu. Jakou roli tyto postavy mají?

Postava u psacího stroje představuje Václava Havla, spisovatele. V naší inscenaci nejde o to převyprávět autobiografii politika a filosofa, nechceme zobrazovat jeho život, i když by to bylo také lákavé. Zabýváme se životem tvůrce, který bilancuje. Nemusí to být bilance na úplném konci života, ale za určitou uzavřenou životní etapou, ohlížení se za vlastním životem, vlastní tvorbou…

Ústřední motiv je tedy bilancování. Do jaké míry je podle tebe člověku vlastní? A není nám v dnešní době podsouváno až příliš často?

Myslím, že pro tvůrčího člověka je to naprosto přirozený proces. Člověk by samozřejmě neměl žít minulostí, na druhou stranu by měl umět ji reflektovat. Je to situace, kdy může autor porovnávat, jak přistupoval k tvorbě v minulosti a jak ji vidí dnes, co mohl nebo nemohl v tehdejších podmínkách udělat. Vidět vlastní dílo třeba po deseti letech přináší úplně jiný pohled. A o tenhle proces přicházejí lidé, kteří nic tvůrčího nedělají.Inscenace se hodně zabývá tvorbou a sebereflexí, vím ale i o scéně nazývané „politici“. Bude tedy i kritická?

Rozhodně, vyjadřujeme se otevřeně k roli politiků, lidí, kteří rozhodují o dalším tvůrčím životě jiných. Tvůrčí svoboda není zajištěná jen existencí demokracie. Dnes záleží na více věcech, stane se, že nemůžeš realizovat projekt, protože nějaká komise rozhodne, že ti nedají příspěvek, nebo se politici zkrátka rozhodnou, že umění nebudou podporovat. Samozřejmě když člověk moc chce, tak se s vypětím sil někdy realizuje i nemožné, neznamená to totéž, jako kdyby nám zakázali na něčem pracovat. Ale ztrácí se motivace, člověka taková rozhodnutí blokují.

Viděla jsem také tvůj poslední projekt Unseen. Jak se to představení vyvíjí? Vždycky mě zajímalo, jak dalece je jeho struktura daná předem.

Myslím, že roste a s reprízami se zlepšuje. Jeho principem je program, který reaguje na mé pohyby a hlas zpěvačky, je připravený na míru a úplně v rukou interpreta. Není to jako v tradičním představení, kde je předem dané prostředí, předem daná choreografie a interpret pracuje v rámci onoho prostředí. Tady se naopak vytváří na míru, určíš si předem, jak se má chovat, reagovat a ono se tak chovat bude. Třeba aby tvořilo hudbu podle rychlosti pohybu nebo aby světlo mělo intenzitu na základě tvého pohybu. Podle toho se naprogramuje technologie a pak už záleží na člověku na scéně, jak je bude měnit. Choreografie samozřejmě je určitým způsobem předpřipravená, pohyby jsem zkoušela a opakovala, ale jde o současný tanec, který nikdy není možné nazkoušet na milimetry. Je v něm daleko víc individuality, vychází z pocitů, z dechu, z toho, v jakém napětí je nebo není celé tanečníkovo tělo.

A v Antikódech? Jak pevná je choreografická struktura?

Máme pevný scénář, kterého je nutné se držet, to je základ. Pět lidí není možné nechat volně improvizovat. Mají prostor, když choreografii vytváříme, ale ve chvíli, kdy je nazkoušená, se jí musí držet. Proces je ale otevřený, ráda přijímám impulzy a také se snažím tanečníky přimět, aby byli tvůrčí, aby dovedli jinak použít a vnímat své tělo.

V Laterně magice se jen málokdy pracovalo v reálném čase se všemi složkami, základní princip byl kombinace živé akce s předem danými vizuálními prvky.

V Antikódech jsou multimediální prostředky navázané na akci přímo, tanečníci fyzicky spouští jednotlivé prvky, vytváří slova, obrazce, k nim se přidává zvuk také v reálném čase. Jen jedna část, ta, které právě pracovně říkáme „politici“, obsahuje krátkou projekci se symboly, do které se musí kluci svou akcí strefit, jinak všechno vzniká interakcí.

Jak ses vůbec k práci na multimediálních interaktivních projektech dostala?

Tohle je třetí takový projekt, na kterém se podílím, ale je to jen jedna z částí mé práce. Vzniklo to, když jsem se seznámila s partou kluků, umělců, kteří se o multimédia zajímali. Mě napadlo, že by se z toho dalo těžit i v rámci práce s tancem a pohybem, že je to zajímavý a u nás ještě nepříliš využívaný přístup. Ale nechceme demonstrovat samotnou technologii, chceme, aby každé takové představení bylo svým způsobem magické, ale ne o technice. Divák by neměl být puzen k tomu, aby se zabýval tím, jak to celé funguje.

Tomu se ale asi úplně vyhnout nelze.

Ne, ale nemělo by to být to hlavní. Chceme, aby každé představení diváka vtáhlo, ne aby zkoumal jeho principy, ale samozřejmě když si přečte v programu, že je zapojena nějaká nová technologie, bude o tom uvažovat. Od Laterny magiky se to asi i očekává.Jak vnímáš rozdíl v práci na projektech pro menší scény typu Ponce a NoD a ve velkém divadle, jako je Nová scéna Národního divadla?

Člověk může svou prací oslovit daleko větší množství diváků. V prostorech, jako je NoD nebo i Ponec jich oslovíme desítky, možná pár stovek, ale to už musí být několik repríz, které ovšem projekty nemají často. Na Nové scéně je možné přitáhnout za jeden večer mnohem víc lidí, než právě za všechny reprízy jednoho projektu. Člověk si rychle zvykne i na velký prostor, na velké jeviště, a začne využívat jeho výhody. Někdy totiž ani u současného tance není úplně šťastné být s tanečníkem nebo performerem téměř v kontaktu. Umělecké dílo občas potřebuje určitou distanci, pokud se snažíme vytvořit jiný svět, než je svět divákova reálného života.

Čím budou Antikódy nové choreograficky?

Snažím se stále hledat nové pohyby, ale aby byl výsledek takový, jak bych si představovala, museli bychom zkoušet několik měsíců intenzivně jen tuhle jedinou inscenaci. Nezkoušeli jsme každý den, protože v rámci programu Laterny musí někteří tanečníci tančit ještě další repertoár. Abych dostala z choreografie něco opravdu nového, což chci, je to delší proces. Nechci opakovat pohyby, které dělám na tréninku nebo které všichni ze současného tance známe, snažím se, aby tanečníci pracovali jinak, aby pronikli do hloubky vnímání těla, aby měli sami motivaci pracovat s tělem jinak, než jsou zvyklí. A postupně se to myslím daří. Jeden z tanečníků na začátku nedovedl improvizovat a najednou už to jde, zkouší se hýbat současně, i když má základ v klasice. Dokáže postupně otevřít vlastní imaginaci a sám v sobě hledat další možnosti, takže je vidět, že to jde. Někdy to chce čas, někdy jen není vhodná situace na změnu. Také jsme se setkala s tanečníkem, který je sice z oblasti současného tance, ale přitom otevřený není. Je už tolik svázaný tím, co dělá a opakuje ve všech představeních, že už ani nic jiného v pohybu hledat nechce. Ale žádná změna se nemůže dělat násilím.

Budou v inscenaci nějaké vyloženě taneční části?

Antikódystojí především na interakci s technologií a na spoluvytváření vizuálních prvků, vše je ale nutné pohybově zpracovat, tanečníci musí ovládat tělo a dynamiku, přesně vědět, jak daleko nebo blízko se mohou přiblížit k interaktivní ploše, vznikají mezi nimi vztahy. Vyloženě taneční část je sice jen jedna, ale pro mne je velmi důležitá…

To asi není divu, když jsi choreografka 🙂 .

Ne ne, nejde o to, že to je tanec, je to ale místo, které má pro mě velký význam po obsahové, myšlenkové stránce. Celou tu několikaminutovou scénu jsme nazvali Ptáci podle jednoho z typogramů a já se v ní snažím vyjádřit téma svobody, svobody osobní i tvůrčí. Ale až při tvorbě choreografie jsem si uvědomila, jak těžké je něco takového postihnout, aniž by člověk upadl buď do nečitelné abstrakce, nebo do popisnosti. Nejsem si jistá, jakou atmosféru nebo myšlenku se mi skrz tanec podaří přenést na diváky, ale je pro mne důležité, aby tak vyzněla, protože má pro mne velký osobní význam. Moje rodina má dost tvrdé zkušenosti s totalitním režimem, děda byl za normalizace řadu let ve vězení, v jednu chvíli dokonce ve stejné věznici jako Václav Havel. Pokud máš takovou zkušenost v rodině, chápeš najednou pojmy jako „svoboda“ úplně jinak než někdo, kdo o tom jenom četl nebo slyšel. V dnešní době právě často zůstala jen ta slova na papíře a jejich obsah se vyprázdnil. Tuhle devalvaci významu slov se vlastně také snažíme v inscenaci postihnout, každý tím svým vyjadřovacím prostředkem, který k tvorbě používá.

Moderní technologie je velký pomocník tvůrce, ať choreografa nebo spisovatele, na druhou stranu v éře moderních technologií utrpělo slovo největší devalvaci významu a technologie ovládají stále víc aspektů našeho života. Není v tom nebezpečí i pro umělce, nehrozí nám, že se necháme technologiemi úplně zavalit?

Nemyslím. Je to velmi individuální, ale umělec především sděluje nějaké myšlenky. Kdyby zůstalo jen u fascinace technologií, a neříkám, že někdo si takovým obdobím nemusí projít, tak by jeho dílo bylo vnitřně prázdné a ploché a divák by to moc dobře poznal. Kromě toho technologie ovládají náš život jen do té míry, do jaké jim to sami dovolíme, tak tomu bylo odjakživa. Nikdo nám nepřikazuje mít pořád u ucha mobil, profil na facebooku, internetové služby, je to jen a jen naše rozhodnutí. A když se já rozhodnu, že všechny ty vymoženosti přestanu používat, tak to bude také trochu problém ostatních lidí, pokud už jinak nedovedou komunikovat. Ne, pro mne technologie nepředstavuje nebezpečí. Naopak to může být velice užitečný nástroj, s jehož pomocí se můžeme na jevišti vyjadřovat, proto mne už tolik let interaktivní technologie zajímají a zkoumám jejich možnosti.

Díky za rozhovor.+++

===

Antikódy
Václav Havel
Koncept: Braňo Mazúch, Dan Gregor
Režie: Braňo Mazúch
Interakce: Dan Gregor
Choreografie: Věra Ondrašíková
Hudba: Michal Nejtek
Sound-design: Stanislav Abrahám
Light-design: Patrik Sedlák
Programing softwaru: Jakub Koníček
Animace: Denizcal Yuzgul
Kostýmy: Kristýna Javůrková
Dramaturgie: Daniel Přibyl
Premiéra 21.března 2013 Nová scéna Národního divadla Praha

Performer – Stanislav Abrahám
Tančí – Šimon Pechar, Alexandr Sadirov, Martin Talaga, Jaroslav Ondruš, David Stránský, Petr Opavský

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová, Petr Sedlák, Marek Volf