Verdiho Macbeth v pražské Státní opeře

Macbeth – jedno z literárních děl Williama Shakespeara, které vyjadřuje zvyklosti obvyklé ve světě mocných – nezřízenou touhu po moci, bezuzdnou ctižádost a intriky – vše ovlivňované záhadnými věštbami. Toto drama se stalo prvním, které tvořilo předlohu pro Giuseppe Verdiho. Zvolil si je jako látku pro svoji desátou operu, jejíž premiéra se odehrála před sto šedesáti osmi lety ve florentském Teatro alla Pergola. Poté se tato opera úspěšně, byť v posléze přepracované verzi, vydala na cestu po jevištích celého světa. Její aktuální uvedení bylo v této divadelní sezoně poslední premiérou ve Státní opeře v Praze.

Místem děje je scéna obnažená až na stavební konstrukci a zbavená téměř všech kulis. Jejím dominantním bodem je v průběhu děje pozvolna klesající balvan, který se postupně zvětšuje do velikosti hory – její vrcholek se nachází na opačné straně, než je zvykem. Pohybem symbolizuje jeden ze záměrů režiséra Martina Čičváka – vyjádřit revoltu přírody vůči negativnímu chování lidí. Pod tíhou tohoto pomyslného nebezpečí se odvíjí příběh – do jeho postav byly obsazeny významné pěvecké osobnosti z České republiky i ze zahraničí.

Inscenaci hudebně nastudoval korektně dle druhé verze Verdiho díla dirigent Jiří Štrunc. Orchestr Státní opery pod jeho vedením podal soustředěnější a hudebně přesnější výkon během první premiéry s výjimkou dechové sekce, která odehrála výborně i druhou premiéru. Děj byl dramaturgicky zkrácen vynětím baletních scén ve třetím dějství opery a dynamice celkového průběhu děje tato změna prospěla. Hlavní postavu Macbetha zajímavě ztvárnili barytonisté Anton Keremidtchiev a Martin Bárta. Oba dali vyniknout všem polohám svého hlasu, ale věrohodněji tuto roli pojal Martin Bárta, který svůj pěvecký výkon doprovodil charismatičtějším a výraznějším herectvím. Part Lady Macbeth obsáhly sopranistky Anda-Louise Bogza a Jolana Fogašová.V celkovém pojetí se této role lépe zhostila Jolana Fogašová. Roli interpretačně rozvinula pěvecky i herecky do velkých kontrastů. Vedla jí od potřebné dramatičnosti, přes jízlivost, zlost až do piana. Její hlas zněl vyrovnaně ve všech polohách, i v koloraturách. Zejména ve scéně z druhého jednání, kdy během banketu pořádaném na královském dvoře vyjadřuje radost nad dosažením mocenského vzestupu, dokázala tato slovenská pěvkyně svými výrazovými prostředky plně vyjádřit pocit uspokojení a stav mysli. Obdobně si počínala i ve čtvrtém jednání, kdy její hrdinka v silné emotivní scéně propadá postupně šílenství. Anda-Louise Bogza sice disponuje krásným hlasovým materiálem, ale v Lady Macbeth byly v jejím v hlase slyšet limity a celkově zněla málo barevně. Výrazově s hlasem téměř vůbec nepracovala. Herecký projev Andy-Louise Bogzy byl od počátku vlažný, chybělo mu uvolnění a provázela jej i viditelná nejistota.Basisté Roman Vocel a Miloš Horák byli obsazeni do postavy Banca. Oba pěvci podali výborný výkon, ale Roman Vocel byl mnohem přesvědčivější. Postava Macduffa – šlechtice, který svojí rukou ukončí Macbethův život, se stala výzvou pro tenoristy Martina Šrejmu a Jaroslava Březinu. Oba předvedli pěvecky kultivované výkony, kterými potvrdili oprávněnost jejich obsazení do této role. Martin Šrejma vystihl interpretačně podstatu Verdiho hudebního stylu lépe než Jaroslav Březina.Režisérovým záměrem bylo inscenaci stylizovat do časově nekonkrétního období a vyjádřit tak konstantní stálost zla. Tato vize má svoje úskalí – vizuální podoba inscenace je zcela ahistorická. Členové Sboru jsou oděni do civilních oděvů současnosti a představitelka role Dvorní dámy do společenské toalety, jejíž podoba odpovídá období mezi dvěma světovými válkami. Rozpačitě působila stylová nejednotnost kostýmů Lady Macbeth v obou představeních, která částečně popírala režijní záměr. Anda-Louise Bogza absolvovala první a poslední dějství v kostýmu, jehož podoba je velmi diskutabilní (autorka kostýmních návrhů Marija Havran odvedla jinak vynikající práci) a také její účes působil zvláštně. Jolana Fogašová byla naopak kostýmována přesně v duchu celé inscenace. Nejednoznačné bylo odění Malcolma a Macduffa – jejich kostýmy obsahují moderní prvky z různých časových období. Postava Banca byla stylizována sice do obrazu vojáka, ale nikoliv jako příslušníka pozemních vojsk. Kostýmy, které v prvním dějství dotvářejí jeho i Macbethovu podobu, svými motivy vycházejí z uniforem německého námořnictva z doby druhé světové války. Jeho titulatuře by pak spíše příslušelo označení admirál a nikoliv generál. V průběhu dalšího děje byl kostýmován civilně, ale podoba jeho oděvu odpovídá první polovině 19. století. Stylisticky kompaktní, pokud lze za výchozí rovinu považovat reálie obvyklé pro dobu života autora literární předlohy a nikoliv reálie období, ve kterém se literární Macbeth odehrává, je pouze ten kostým Lady Macbeth, ve kterém absolvuje pasáže v druhém a třetím dějství opery.

Nové nastudování Verdiho Macbetha se vyplatí zhlédnout. Poté co odezní kvalitní pěvecké výkony, celkové emotivní vyznění inscenace přiměje diváka k zamyšlení nad neměnností zvyklostí světa mocných. Přesto se nelze ubránit dojmu, že vyjádření dvorských intrik a určité ponurosti prostředí, ve kterém se odehrávají, mělo být vsazeno do konkrétnějšího časového rámce a nikoliv do kaleidoskopu dobového bezčasí.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Patrik Borecký