Veselé? Paničky windsorské v Liberci

„Práce kritika je velmi ponižující,“ něco v tom smyslu mi svého času řekl společenský pan Jaroslav Krček. Měl svým způsobem pravdu. „Někdy strašně.“ To tak kritik vyjede po prázdninách za první premiérou této operní sezony do Liberce, jehož operní soubor už několikrát získal za svou inscenaci Libušku na celostátním pražském bienále Opera, usedne do hlediště, poslouchá, dívá se a nestačí se divit. Večer, který se neskutečně táhne. Každý den není posvícení.
Otto Nicolai: Veselé paničky windsorské - Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2016 (foto Petr Našic)
Otto Nicolai: Veselé paničky windsorské – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2016 (foto Petr Našic)

Ke čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara vybrali v Liberci operu německého skladatele Otto Nicolaie (1810-1849) Veselé paničky windsorské. Proti gustu žádný dišputát. Shakespeare je v díle ukryt téměř k nenalezení. Zpívá se německy, hovoří česky. Dialogy blátivé, zbytečně dlouhé, opera přímo volá po dramaturgových ostrých nůžkách. Dočkalo se jí však téměř pietního, důkladně zatěžkaného přístupu. Oživlé obrazy, vždy znovu uzavírané do tmy, „oživovaly“ inscenaci už během předehry. Na scéně malovaná kulisa liberecké radnice s kašnou uprostřed, kostýmy ve stylu čtyřicátých let minulého století, v posledním jednání barokně stylizované masky. Postavy se pohybují téměř výlučně čelem k divákům (inu, je to živý obraz), pohybují se co nejméně, pěvci hrají své role s jistou rádoby nadsázkou, ne však všichni. Vznikly plošné figurky bez vzájemných vztahů. Stano Slovák, herec a režisér Mošova Městského divadla Brno, se s Nicolaiovou operou nepotkal. Nesešel se s ní ani zkušený dirigent František Babický, který hudební nastudování zbavil dynamické přitažlivosti. Vznikaly bezbřehé pauzy mezi jednotlivými pěveckými a orchestrálními čísly a dialogy, celé premiérové představení postrádalo sofistikovaný temporytmus.

Obě nudné paničky windsorské zaujaly svou strojeností a afektovaností. Věra Poláchová v nelehké dominantní roli paní Fluth s pěveckými úskalími role statečně bojovala. Oživení nastalo ve třetím jednání s příchodem talentované Kristýny Vylíčilové jako Anny Reich. Její výšky sice ještě nedozrály, potřebovaly by více dechu a klidu, ale hlas prokázala barevný, znělý, slibný. Bohužel se, jistě na přání pana režiséra, snažila být rozkošným diblíkem. Nejnevděčnější roli získal představitel Fentona Dušan Růžička. Měl-li být občas na hranici milovnické karikatury, a to po stránce herecké i pěvecké, pak měl nadlidský úkol, jemuž z pochopitelných důvodů nemohl dostát. Sir John Falstaff v podání Jevhena Šokala vyhověl požadavkům pana režiséra a zapadl do hrubozrnné frašky, Jaroslav Patočka kultivovaně zazpíval v posledním jednání árii boha Herna. Jiří Rajniš, pan Fluth, zpíval zplna hrdla a „trhal kulisy“.

Ta inscenace se nepovedla. Bude-li se obecenstvu líbit, pak pánbůh opatruj liberecké divadlo.

Zajímavá informace: V roce 2017 bude operní soubor připravovat čtyři inscenace, tři operní a muzikál Funny Girl. Polovinu z nich, tedy dvě, Rigoletta a Dvě vdovy, svěřilo témuž režisérovi, Oldřichu Křížovi. Vida. Měla jsem pocit, že je v českých zemích nadbytek režisérů. Asi není. Nebo je to jinak?

Aktualizováno:
Liberecké divadlo po publikaci recenze dodatečně upozornilo, že v tištěném přehledu premiér roku 2017 je chybná informace. Dvě vdovy bude režírovat J.A.Pitínský.

 

Hodnocení autorky recenze: 40%

Otto Nicolai:
Veselé paničky windsorské
Dirigent: František Babický
Režie: Stano Slovák
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Hudební nastudování: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas
Pohybová spolupráce: Martin Pacek
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy Liberec
Premiéra 30. září 2016 Šaldovo divadlo F. X. Šaldy Liberec

Frau Fluth – Věra Poláchová (alt. Tereza Mátlová)
Frau Reich – Hannah Esther Minutillo (alt. Blanka Černá)
Sir John Falstaff – Jevhen Šokalo (alt. Pavel Vančura)
Fenton – Dušan Růžička
Herr Fluth – Jiří Rajniš (alt. Jiří Kubík)
Herr Reich – Jaroslav Patočka
Anna Reich – Kristýna Vylíčilová (alt. Soňa Godarská)
Dr. Cajus – Anatolij Orel
Junker Spärlich – Jakub Turek
Hospodský – Zdeněk Nádeník

www.saldovo-divadlo.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Nicolai: Veselé paničky windsorské (DFXŠ Liberec)

[Total: 39    Average: 3.5/5]

Související články


Reakcí (9) “Veselé? Paničky windsorské v Liberci

  1. Divadelní kritika 19. století žila v představě, že by měla být neohroženým strážcem zažitých uměleckých hodnot. Dnes kritikové i recenzenti přeci jen více ctí uměleckou pluralitu a dávají spíše impulzy než „rozhřešení“. Napíše-li ovšem paní recenzentka v závěru svého textu: „Bude-li se obecenstvu [tato inscenace] líbit, pak pánbůh opatruj liberecké divadlo“, považuji to za přinejmenším nezdvořilé naznačování, že co liberecký divák (a také pravidelný německý návštěvník), to nevzdělaný měšťácký tupec bez špetky schopnosti poučeného vnímání.
    Z textů paní autorky obecně často vyznívá, jakoby z bůhvíjakých individuálních důvodů uvízla v onom 19. století nebo přinejmenším v kabinetu Zdeňka Nejedlého. Nelze než doporučit (snad v zájmu české operní kritiky i v zájmu autorčině) radikální změnu etosu jejich textů.
    K liberecké inscenaci Veselých paniček možno mít jistě výhrady, nelze je však prezentovat jako neotřesitelnou pravdu a skrývat mezi řádky despekt, ba i urážky.
    Osobně se domnívám, že to, co je v inscenaci Veselých paniček paní recenzentkou označeno jako nezvládnutí, lze do značné míry považovat za přiznanou inspiraci Alžbětinským divadlem, k němuž se inscenace zcela záměrně hlásí. Ti, kdož pochopili tuto skutečnost, chápou také, proč režie tyto principy neboří, ač se nám mohou zdát statické, a v nich naopak nalézají „světe div se“, kvalitu liberecké inscenace.

  2. Pan Jiří Bartoš Sturz zjevně neví, co to je Alžbětinské divadlo. To totiž rozhodně nevypadalo tak, že by v něm herci odehráli své role v toporných postojích čelem k divákům. A jistě na jevišti nestála maketa Londýna…
    S recenzemi dr. Janáčkové je někdy obtížné se ztotožnit, tentokrát však inscenaci hodnotí naprosto přesně: režie je naprosto diletantská a bezradná, hudební nastudování mdlé. Recenzentka nezastává žádná zastaralá estetická stanoviska (a už vůbec ne ta, která jí pan Bartoš Sturz podsouvá), což v minulosti prokázala např. svojí recenzí na libereckou Evu. V případě Paniček prostě konstatuje, že se inscenace nepovedla, přičemž ve svém hodnocení mohla být mnohem ostřejší. Inscenace je totiž ostudou libereckého divadla. Ano, jestli se tato inscenace bude divákům líbit, pak potěš pámbu…

    1. Vážený pane „metuzaleme“, podobnost s Alžbětinským divadlem spatřuji jinde, než se mi snažíte nyní podsunout co důkaz mé neznalosti. Nicméně smyslem mé reakce nebyla obrana inscenace za každou cenu, má jistě své limity, např. interpretační. Osobně ji však považuji pouze za divadelně mimořádně konzervativní, takové mají však na jevištích rovněž své místo. Meritem mého příspěvku nebyla ani tak obrana inscenace, jako spíše obrana zdejšího diváka proti tomuto způsobu kritiky, mnohdy maskujícímu osobní pohnutky do odborného hávu. Inscenace je dle vašich názorů ostudná, ale zdejší české i německé publikum ji prostě takto nevidí. Psát stylem: „Je to takové a takové a basta…“ namísto korektnějšího „domnívám se že…“ Budiž. Ale podmiňovat své názory nutností stejného postoje od diváctva a v opačném případě je považovat za nýmandy, to mi přijde prostě zu viel. Takové psaní kritiky je pak opravdu „velmi ponižující“.

  3. Pane Bartoši, nikdo jistě nemá nic proti konzervativním inscenacím, ty jistě také mají své místo i na dnešních scénách, ale režijně bezradná a diletantská inscenace není konzervativní. Pana režiséra asi vůbec nic nenapadlo, možná jedině to, že Spährlich si na jevišti „uleví“ – s jasným zvukovým efektem a s patřičným hereckým gestem. Ani to možná není nápad pana režiséra, mohl to okoukat v Benešově režii Dona Pasquala a jen to ještě – s menší mírou vkusu – umocnil. V tom si v Liberci opravdu libují. Recenze je napsaná zcela výstižně, režie je naprosto diletantská, nelze windsorské paničky celé hrát před libereckou radnicí. Bezradné je i vedení herců – postavit Aničku s Fentonem do úzkého výklenku liberecké radnice a nechat je tam odzpívat celý duet bez možnosti sebemenšího pohybu dokáže opravdu jen diletant. Klidně bych bral inscenaci „moderní“ – třeba zasazenou do dnešní doby, jen kdyby se tam něco dělo. A diletantské bylo i svícení – zhasnout po každé scéně byl opravdu báječný nápad!

  4. Přiznám se, trochu mne překvapuje, že reakce jsou zde pouze na to, co v mých komentářích bylo jen přidruženou informací – tj. úroveň inscenace. Zjevně byť náznak názoru, že by uvedené nastudování nemuselo být až takový debakl, zde působí jako červený hadr na býka. Vzdávám se, asi máte v mnohém pravdu. Nemohu však opět než připomenout, že hlavním smyslem mé reakce byl, dle mého názoru, nezdvořilý útok na zdejšího diváka…

  5. Vážený pane Bartoši, nedivte se. Nařknout recenzentku, že „z bůhvíjakých individuálních důvodů uvízla v onom 19. století nebo přinejmenším v kabinetu Zdeňka Nejedlého“ nebylo také dvakrát zdvořilé. Nehledě na to, že zmíněná recenzentka je známá spíše poněkud nadměrnou vstřícností k různým současným jevištním experimentům (eufemisticky řečeno). Takže jste navíc svým útokem byl zcela mimo…

  6. Milý pane (Zbyňku Brabče?), musím se přiznat, že tím mým přirovnáním, které jste ocitoval, jsem to opravdu trochu „přepísk“, a dodatečně se za to dr. Janáčkové upřímně omlouvám. Není mým zvykem být takto útočný, byla to ovšem emotivní reakce na mnou vycítěný poněkud útočný charakter recenze. Přeji příjemné podzimní dny. J.B.Sturz

Napsat komentář