Vesmír je tančící žena

Experimentální prostor NoD, který v Dlouhé třídě, jedné z nejvyhlášenějších pražských ulic, sdílí zázemí s neméně slavným rockovým klubem Roxy, je útočištěm řady uměleckých projektů, které oscilují na škále od současného tance, tanečního divadla, performance, pohybového a alternativního divadla, až po instalace a koncerty. Surový magický prostor neobílených stěn posloužil již mnoha inscenacím: dokáže se změnit v nehostinnou pustinu, katakomby, nacistické vězení, ale také ve fantastické světy, v nichž se díky audiovizuálnímu umění poměrně snadno odpoutáme od jeho vlastní podoby a necháváme se unést fantazií.

Takovým způsobem s tímto prostorem zachází také krátká tanečně vizuální inscenace Electra. Kdepak, nejedná se o aluzi na antické drama, předobrazem tančící bytosti je vzdálená hvězda nacházející se v hvězdokupě poetického jména Plejády v souhvězdí Býka, vzdálená od Země tři sta sedmdesát světelných let. Vesmír je v neustálém pohybu, a proto není žádný div, že láká i taneční umělce, ačkoli ne zase příliš často. Je to totiž téma, které je až příliš zadobře s mainstreamovou popkulturou, se světem vědeckofantastických knih a filmů nebo i se světem hudebních klipů, z nich řada v osmdesátých letech čerpala z právě objevených možností, mnohdy roztomile naivních, digitální animace i manipulace se zvukem (jdoucí ruku v ruce s oblibou prvních počítačových her). Zahrávat si s ním a nesklouznout přitom do některého z klišé a stereotypů, neprobudit nežádoucí asociace, vyžaduje zkušenou ruku. Divák se nesmí propadnout ve vzpomínkách ani do proslulé futuristické Metropolis Fritze Langa, pramáti filmového sci-fi žánru z roku 1927. Drobné asociace jsou však povoleny.Mladá tanečnice a choreografka Jana Vrána, hudebník Lukáš Bayer, šperkařka Dana Bezděková, kostýmní výtvarnice Alena Skupinová a Jan Hladila ze studia Lunchmeat se v inscenaci, která měla premiéru v červnu tohoto roku, spojili v tým, který vytvořil kreaci, která je syntézou všech složek, z nichž mnohé by samy o sobě mohly působit banálně, ale jako celek přinášejí inspirativní zážitek. Samotnou taneční akci uvádí strojeně nehreckým stylem performer Jiří Císler, který před diváky předstupuje se sebezpytavou přednáškou o ztrátě a hledání životních jistot. Dostává se k úvahám o podstatě hmoty a vzniku a trvání vesmíru, jeho projev vyvolává v publiku smích. Končí právě včas, než si začne divák klást otázku, na jaký že divadelní žánr vlastně přišel a nespletl-li si datum a titul večera.

Taneční performance je rozdělena do jednotlivých úseků oddělených delšími blackouty i tichem, těžko bychom v nich hledali konkrétní vývoj, ale všechny sekvence překvapí novým spojením hudby, pohybu a projekce. Kostým tanečnice skutečně silně odkazuje na futurismus nebo kubofuturismus, jako by se jím hlásila současně ke kořenům moderního tance (což není vyloučeno, protože je absolventkou Duncan Centra, jež se snaží držet linii s prvorepublikovou tradicí školy založené v Praze sestrou Isadory Duncan), dojem podtrhují masivní kovové šperky a groteskní náhrdelník či límec, který zdobí stylizovanou bílou kombinézu. Tanečnice může být současně vesmírnou entitou i jejím objevitelem.Za zvuků především elektronické hudby a v krajině vytvářené digitální projekcí, jež násobí a člení prostor, se dává do tance. Je částečkou vířící hmoty, ale stejně tak může být i celou galaxií cestující prostorem. Pohyb je založen především na opakování kratších sekvencí. Gesta, zprvu až příliš připomínající mechanické a robotické pohyby, jejichž použití je nebezpečně nasnadě, přecházejí do složitějších struktur, poskoků a frází, během nichž se tanečnice posunuje prostorem po vytyčených drahách. Pravidelně se vrací k pohybu po kruhu, který je zřejmě vlastní všem vesmírným silám a tělesům (a jsme zase u kořenů moderního tance, který tuto spojitost vědomě manifestoval, kdo by nevzpomněl na dědictví průkopnické generace, třeba kruhové tance Loïe Fuller). Chvílemi na sebe větší pozornost strhává elektroakustická hudba, chvílemi také vynalézavá projekce, ale většinou jsou složky ve svém vztahu vyvážené. Podstatou kompozice ve všech jejích částech je pravidelnost a práce s geometrickými prvky, ať už je kreslí živé tělo nebo světelný paprsek obrazců na stěnách. Jediná trochu nepochopitelná část byl výstup zpěváka s písničkou o kosmu, u níž nebylo jasné, jestli jde o vážně míněnou část nebo vložku parodující diskotékovou atmosféru let nedávno minulých.Electra je bytost z jiné galaxie, které se podařilo vybruslit z nástrah popkultury, Vesmírných odyseí a přímého kopírování tanečních předchůdců. Představení lze vnímat jako pobídku k filosofickému zamyšlení, protože navzdory vší ironii i nadhledu je i v úvodní hrané části leccos vážného, a stejně tak i v propojení pohybu a obrazu na jevišti, který nabízí možnost hledat symboly a odkazy. Stejně tak dobře se lze na ně dívat jako na vizuální podívanou a ocenit především spolupráci umělců, kteří zanechali svůj autorský díl, aniž se snažili přebít ostatní. To by mohlo být vzorem nejen pro produkce z oblasti tanečního a alternativního divadla. Stinným aspektem večera byla nesmírně nízká návštěvnost představení. Což je o to více s podivem, když přilehlý bar prakticky praská ve švech. Ale není to bohužel ve světě současného tance žádná výjimka, ani u představení, která by mohla zaujmout i diváka, který nevyhledává pouze tanec. Právě takové multižánrové kusy, jako je Electra, mají šanci oslovit návštěvníka, který se s pohybovým uměním teprve seznamuje.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Electra
Hudba: Lukáš Bayer
Šperk: Dana Bezděková
Kostým: Alena Skupinová
Přednáška: Jiří Císler
Projekce: Jan Hladil (Lunchmeat)
Premiéra 12. června 2014 Praha
(psáno z reprízy 13. 11. 2014 Experimentální prostor NoD Praha)

Tanec – Jana Vrána

www.nod.roxy.cz

Foto Dita Havránková, archiv NoD