Vídeň: Anna Netrebko, Manon Lescaut a záře výkladních skříní

  1. 1
  2. 2

Úvodem mi dovolte, abych se představil coby vetchý pamětník a připomněl atmosféru, která vládla dne 4. června 2005 při děkovačce po premiéře nové inscenace Pucciniho Manon Lescaut ve Vídeňské státní opeře. Zatímco autor hudebního nastudování Seiji Ozawa a celý pěvecký tým sklízeli zasloužené ovace, inscenační tým tolik štěstí nepotkalo. Bučení velké části publika zdaleka přehlušovalo uznalý aplaus, a protože režisér Robert Carsen a scénograf Anthony McDonald nehodlali jen tak uprchnout do zákulisí, zabučeli si tenkrát Vídeňáci opravdu dlouho a vydatně. Osobně jsem tenkrát patřil k nadšeným roztleskávačům, neboť se mi Carsenova koncepce i její výtvarné uchopení opravdu líbily. Rozladění publika jsem pak přičítal spíše jeho stále ještě živým vzpomínkám na předchozí realistickou inscenaci Otto Schenka s rokokovými budoárky, plachetnicí v Le Havru, Mirellou Freni v napudrované paruce a Petrem Dvorským s copánkem… Příliš nadšená ovšem tenkrát nebyla novou Manon ani kritika a přídomek „problematická“ zůstal této produkci až do prosince roku 2010, kdy se s ní Staatsoper na dlouho rozloučila.

Čas na oprášení kulis Anthonyho McDonalda tak znovu nastal až v červnu letošního roku. Důvod byl zřejmý: kvůli zdejšímu debutu Anny Netrebko v titulní roli smyslné rozkošnice by zřejmě vedení divadla klidně oprášilo i onu dávnou plachetnici, jen kdyby se ji ještě někde podařilo dohledat…

Anna Netrebko a ředitel Wiener Staatsoper Dominique Meyer (foto © Wiener Staatsoper - Michael Pöhn)
Anna Netrebko a ředitel Wiener Staatsoper Dominique Meyer (foto © Wiener Staatsoper – Michael Pöhn)

Návrat Carsenova pojetí s populární divou v čele s sebou ovšem přinesl nanejvýš zajímavý efekt: kdybych před jedenácti roky nezažil zmíněnou premiéru s Barbarou Haveman v úloze Manon Lescaut, asi bych nabyl přesvědčení, že režisér vytvořil tuto inscenaci na míru právě Anně Netrebko.

Zpěvačka už je totiž dávno nejen ikonickou postavou ve světě opery, ale i osobností dobře známou ze společenských, módních a samozřejmě i bulvárních médií. A fenomén celebrit, jejich životního stylu a jejich životních priorit, stejně jako příběhy jejich vzestupů a pádů jsou podle Roberta Carsena nosnou myšlenkou dění na jevišti. Univerzální prostor, zde jakási moderní pasáž, se působivými změnami osvětlení (jehož je sám režisér autorem) a využitím několika dalších scénických nápadů mění podle potřeby ve funkční kulisu pro moderní uchopení dávného příběhu. Zatímco z lákavého světa výkladních skříní módních butiků je stále ještě naivní Manon ochotna uprchnout s romanticky zamilovaným studentem Des Grieux, luxusní byt se zdánlivě bezednou šatnou i peněženkou bohatého sponzora Geronta di Ravoir už se jí přece jen příliš opouštět nechce… Tlustý Geronte nelituje ani najímání filmařů a fotografů, aby se Manon opravdu stala hvězdou – nebo se tak alespoň cítila. O to tvrdší pád a ponížení jí pak její dosavadní dobrodinec připraví ve chvíli, kdy se dozví, že mu nasadila parohy opět s uvzdychaným rytířem. Během hrůzné party, připravené pro přátele z „lepší společnosti“, představí di Ravoir společnosti Manon jako jednu z dívek, kterou po skončení zvrhlé módní přehlídky hodlá poslat kamsi do Ameriky jako sexuální otrokyni. Když si zoufalý des Grieux vyprosí svou dívku zpět, magnát mu ji velkopansky věnuje a nechává je s posměchem oba odejít jako bezejmenné nicky, které už do světa bohatých a úspěšných nepatří. Příběh Manon Lescaut tak v tomto světě nekončí na poušti, ale tam, kde začal – v pusté pasáži plné obchodů, jež jsou pro velkým světem odvrženou dívku nadobro zavřené.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut - Wiener Staatsoper (foto © Wiener Staatsoper - Michael Pöhn)
Giacomo Puccini: Manon Lescaut – Wiener Staatsoper (foto © Wiener Staatsoper – Michael Pöhn)

Pozoruhodné je, že Carsen této příběhové transformace nedocílil nijak svévolným zacházením s libretem – slovům a situacím jen umí nacházet nové významy a činí tak značně nápaditě. Z epizodních figur studenta Edmonda, Tanečního mistra a Lampáře vznikla výrazná a životná postava bulvárního fotografa, procházející takřka celou operou, z výstupu zpěváků madrigalů a nácviku menuetu se stává natáčení hudebního klipu a focení pro módní magazín. Úsměvné je snad jen zjištění, že to, co bylo „in“ v roce 2005, je už dnes trochu passé: Gerontovu suitu například tvoří agenti v černých brýlích a v oblecích, evokujících tehdy stále ještě aktuálně vnímanou filmovou trilogii Matrix, fotograf Edmondo používá jako velkou vymoženost Polaroid a automobil Lexus, jímž spolu milenci v prvním dějství prchají, už také nepatří k nejnovějším…

Ale abych nebyl obviněn ze stejně povrchního vnímání skutečnosti, jakým se vyznačuje Pucciniho titulní hrdinka: pěvecké obsazení (na které byli diváci samozřejmě zvědaví nejvíce) dokázalo tuto Carsenovu koncepci pozoruhodně naplnit. Zejména Anna Netrebko, jak už bylo naznačeno výše, se v ní podle všeho cítila doslova jako ryba ve vodě. Stále ještě jí nečiní problémy věrohodně zahrát naivní venkovskou dívku v prvním dějství, a tím méně obletovanou, lehkovážnou a značně zaslepenou celebritu z aktu druhého.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut - Anna Netrebko (Manon Lescaut) - Wiener Staatsoper 2016 (foto © Wiener Staatsoper - Michael Pöhn)
Giacomo Puccini: Manon Lescaut – Anna Netrebko (Manon Lescaut) – Wiener Staatsoper 2016 (foto © Wiener Staatsoper – Michael Pöhn)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Manon Lescaut (Wiener Staatsoper)

[Total: 5    Average: 3.6/5]

Související články


Komentáře “Vídeň: Anna Netrebko, Manon Lescaut a záře výkladních skříní

  1. Vdaka Anna Netrebko bolo predstavenie Manon 30.6. vskutku triumfalne zakoncenie sezony v Staatsoper. Inscenacia Roberta Carsona nijak neurazala, ale ani ma nijak nenadchla. Ano, co bolo in v r.2005 je passe dnes a len mozeme konstatovat, ze tieto moderne vyklady starnu rychlejsie, ako tie, ktore nahradili. Ako radi by sme Annu uvideli v bielej rokokovej parochni, plachetnicou v Le Havre a dalsimi rekvizitamis, ktore k Pucciniho (a Prevostovej) Manon Lescaut patria. Ale aspon tato inscenacia nebola tak skareda, priam odpudiva ako Manon minuly rok v Mnichove, kde Anna potom, co spoznala, co reziser chysta,od role odstupila. I ked verim, ze spevacka ako Anna by aj takuto inscenaciu katapultovala do nedoziernych vysin (v mnichovskej inscenacii tato zachranna uloha padla na Jonasa Kaufmanna).

    Gradacia od naivnej dievciny k umirajucej Manon z louisianskej puste (vlastne u zatvorenych obchodov nudneho shopping mallu) bola ako povedal recenzent ‚dechberouci‘ a nie je to nijak prehnane hodnotenie. Je viac nez den od predstavenia a zaverecna aria Sola, perduta, abandonata …. mi stale zneje v usiach.

Napsat komentář

Reklama