Vídeň: Simon Boccanegra s Domingem a Hrabě Ory bez Bartoli

Plácido Domingo a Verdiho Simon Boccanegra. Lze vůbec ještě k tomuto tématu napsat něco nového? Na Opeře Plus jsme si mohli přečíst ohlasy na Domingův velký vstup do barytonového oboru hned po berlínské premiéře v roce 2009, a bez komentáře nezůstaly ani přímé přenosy do kin z Milána, Londýna a New Yorku. Mimochodem, záznamy ze všech tří inscenací vyšly krátce po sobě na DVD, což je v případě jedné opery s týmž interpretem titulní role zajisté jedním z rekordů nahrávacího průmyslu… Co se týče zatím nejnovějšího nasazení Verdiho díla ve Vídeňské státní opeře (první představení se konalo 17. února 2013), není to ani Domingova boccanegrovská premiera na této scéně: poprvé zde ztvárnil janovského dóžete v sérii představení v září 2011 a poté znovu v listopadu následujícího roku.Nesporně zajímavý je ovšem pohled na pěvcovo aktuální angažmá z hlediska jeho plánů pro letošní velké verdiovské výročí. Přestože operní domy ještě neodtajnily své plány pro sezonu 2013/2014 (do níž Verdiho dvousté narozeniny – 10. října – skutečně spadají), posuďte sami, co všechno už letos nezdolný Plácido stihl a na co se teprve chystá. Tak tedy: do vídeňského Boccanegry si patrně přijel v podstatě odpočinout, protože na přelomu ledna a února zpíval poprvé roli Francesca Foscariho ve Verdiho rané opeře Dva Foscariové ve Valencii. Jedná se o velkou koprodukční inscenaci Palace de les Arts Reina Sofia, Los Angeles Opera, Theater an der Wien a Royal Opera Covent Garden, takže se s Domingem v další dóžecí roli zřejmě ještě setkáme. Z Vídně má Domingo namířeno do New Yorku, kde ho v březnu v Met čeká další ostře sledovaný debut – Giorgio Germont v Traviatě. Plácidův verdiovský vrchol? Nikoliv, tím má být v dubnu Nabucco v Covent Garden, kterého si hodlá zopakovat ještě v létě ve veronské Areně, kde bude jinak relaxovat dirigováním Rigoletta a pořádáním dalšího ročníku své pěvecké soutěže Operalia. A abych nezapomněl: v srpnu se Domingo chystá ještě na koncertní verzi Verdiho Giovanny d’Arco na Salzburger Festspiele. V nesmírně náročné (a samozřejmě opět barytonové) roli Giacoma ho budou mučit pochybnosti nad vlastní dcerou, jíž má představovat Anna Netrebko. Uvedený výčet nechme bez komentáře a raději znovu popřejme Plácidovi vše nejlepší k dvaasedmdesátým narozeninám, které oslavil 21. ledna. Pokud ovšem na nějakou oslavu nalezl čas…

Relevantní otázka je tomto kontextu následující: v jaké je Mistr pro tak neskutečný operní maraton v dané chvíli formě? A je vůbec reálné očekávat od něj kreace, které obstojí v konkureci s vynikajícími pěvci hned několika generací a kteří – na rozdíl od Dominga – jsou opravdu barytonisty podle všech pravidel?

Pokud to mohu po zhlédnutí Simona Boccanegry ve Vídni posoudit, jsem toho názoru, že je Plácido pěvecky i fyzicky v záviděníhodné kondici. Když se v prologu opery objeví ve tmavé paruce a s tmavými vousy, opravdu je to muž o dvacet pět mladší – jeho hlas je jistý a jasný (a je to zkrátka pořád tenor…) a ani jeho pohyb po jevišti nenapovídá, že by se mělo jednat o zakukleného důchodce. Možná ale věnoval všechny síly začátku a počínaje prvním dějstvím v nasazení poleví, řekl by si divák. Jenže k ničemu takovému nedojde ani náznakem. Domingo působí nesmírně energicky i jako starý vládce Janova s bílou kšticí. Vrcholem prvního aktu je pak velký duet s Amélií, ve kterém se Boccanegra shledává se svou domněle ztracenou dcerou. Zapomeňme na všechny slavné nahrávky velkých barytonistů, Domingo sází na svou intuici a představitelskou přesvědčivost. Scéna je tak plná skutečného citu a dojímá jaksi samozřejmě: ve chvíli, kdy na konci dueta Plácido nádherným pianissimem zazpívá slovo „Figlia!“, je slyšet nefalšovanou něhu a snadno lze uvěřit, že jsme právě svědky nejšťastnějšího momentu v životě osudem pronásledovaného hrdiny. A ještě krásnější je, když víte, že kouzlo okamžiku pochopilo i několik set dalších diváků, kteří v tu chvíli věnovali Domingovi obrovský aplaus… Ve třetím dějství čelí Boccanegra spiknutí, během něhož je otráven, a ve čtvrtém bojuje s pokusem o převrat (úspěšně) a se smrtí (marně). I v této sekvenci Plácido doslova „zpívá jako o život“: v tercetu s Amelií a Gabrielem oba své pěvecké kolegy dokonale zastiňuje a krátký monolog ve čtvrtém dějství je až mrazivým loučením se životem. Zemřelého dóžete, ležícího na katafalku a obklopeného zlomenými Janovany, přikrývá na konci jeho nástupce zlatem vyšívanou látkou. Tak nějak má vypadat důstojné loučení s velkým mužem! Plácido Domingo ovšem dokazuje, že na nějaké skutečné loučení zatím ani náznakem nepomýšlí, a to tím spíš, že pro něj evidentně zatím nemá důvod…Domingův výkon ve mně vzbudil nadšení i kvůli skutečnosti, že mezi ostatními protagonisty prakticky nebylo nikoho, kdo by měl šanci titulního hrdinu jakkoliv překonat, nebo se mu alespoň vyrovnat. Ačkoliv zdobí titulní stránky všech únorových tiskovin Vídeňské státní opery fotografie sympatické Maiji Kovalevské, obávám se, že její debut v roli Amelie nebyl tou událostí, v jakou se doufalo. Krásná Lotyška se stala v roce 2006 vítězkou operní kategorie Domingovy Operalie (v témže roce zvítězil v mužské kategorii v oboru opery i zarzuely u nás dobře známý David Lomeli), o dva roky později jí měli možnost slyšet naši posluchači na slavnostním koncertu v Národním divadle k zahájení sezony 2008/2009. Nemálo českých milovníků opery si nenechalo ujít báječné koncertní provedení Čajkovského Jolanty v drážďanské Semperoper v lednu 2011, v témže roce se Kovalevska uvedla ve Vídni jako Taťána v Oněginovi. V lyrických rolích zasněných a křehkých hrdinek patří pěvkyně nesporně ke světové špičce a odpovídají tomu i její hlasové dispozice. Právě proto se však domnívám, že není nejvhodnější představitelkou hlavní a prakticky jediné ženské role v Simonu Boccanegrovi – Amelie by měla být poměrně razantní dívkou, která úspěšně zasahuje do konfliktů, hrozících ozbrojeným střetem, rozplétá spiknutí a odhaluje sobě i svým blízkým závažné pravdy. V těchto dramatických vodách temných sil a vášní se však éterická Kovalevska trochu ztrácela po stránce pěvecké i herecké a kupodivu na sebe ani výrazněji neupozornila ve zmíněném duetu s Boccanegrou.

Poprvé se ve Státní opeře uvedl mladý Sicilián Roberto de Biasio, který se v tenorové roli Gabriele Adorna představil nedávno i v newyorské Met. Pěvci nelze upřít technicky i stylově zcela jistý projev, jakkoliv mi jeho hlas nepřipadá barevně příliš zajímavý; de Biasio také rozhodně není rozený herec. Jistou strnulost až křečovitost, se kterou podal svého Adorna, bych však v tomto případě připisoval spíše trémě z velkého debutu na velké scéně.

Vysloveným zklamáním byl pro mne po všech stránkách šedivý a nevýrazný výkon zkušeného basisty Michele Pertusiho v roli Fiesca. Není důvod zde vypočítávat předešlé Pertusiho jevištní úspěchy ani slavné nahrávky – jedná se o skutečně prvotřídního pěvce a rád bych věřil, že toho večera patrně jen nebyl stoprocentně disponován. Bez zajímavého představitele Fiesca je každopádně každá inscenace této opery značně ochuzena: je to sice role rozsahem nevelká, ale pro děj nesmírně důležitá; za připomenutí stojí, jakou „událost“ umí z tohoto charakteru vytěžit například Ferruccio Furlanetto…

Za příjemné překvapení večera naopak považuji sardinského rodáka Marca Cariu v roli Boccanegrova nejprve příznivce, poté nepřítele a podlého padoucha Paola. Caria patří tak jako náš Adam Plachetka ke členům pěveckého ansáblu opery a už třetí sezonu zde prezentuje svůj sytý baryton i herecký talent v rolích, jakými jsou Belcore v Nápoji lásky, Marcello v Bohémě či právě Paolo v Boccanegrovi. „Není důležité, odkud k nám zpěváci přišli, ale kam jdou od nás“, tvrdil kdysi ředitel Vídeňské státní opery Ioan Holender s poukazem na snahu divadla o hledání výjimečných talentů a jejich postupného přetavování do operních hvězd. Snad bude takovou světovou hvězdou brzy i Marco Caria, mimochodem rovněž finalista z Domingovy pěvecké soutěže z roku 2007.

O aktuální hudební nastudování se tentokrát postaral spolehlivý Evelido Pidó, pod jehož vedením nezůstal orchestr Státní opery hudebně i dějově hutnému Verdiho dramatu nic dlužen, jistotou byl i výkon sboru, vedeného Thomasem Langem. O inscenaci Petera Steina se už na Opeře Plus referovalo, takže jen ve stručnosti: toto jevištní uchopení patří k těm, které sice vypadají výtečně na fotografiích (evokuje dojem jednoduchého, ale funkčního pojetí, v němž se zřejmě také nápaditě pracuje se světly), ale realita sama je pak o to větším zklamáním. Scéna je ve skutečnosti těžkopádná a brzy začne nudit, o režii samé je možná lépe hovořit spíše jako o aranžování, nějaký záměr či výklad chybí úplně. Fakt, že se jedná o koprodukci s Velikonočním festivalem v Salcburku, mě vzhledem ke zkušenosti s jeho většinovou jevištní estetikou příliš nepřekvapuje, zaráží mě však, že Stein takto nerežíroval Boccanegru někdy v osmdesátých letech, ale až v roce 2000…

Hodnocení autora: 70%

*** 

Kdo chtěl vidět živé a nápadité hudební divadlo, musel se vydat následujícího dne, tedy 18. února 2013, do Theater an der Wien na první reprízu Rossiniho Hraběte Oryho. Ani v tomto případě se nejednalo o žhavou novinku: premiéra inscenace Moshe Leisera a Patrice Cauriera se konala v minulé sezoně v curyšském Operhausu. Oba pánové ušili svou koncepci na míru tehdejší hlavní hvězdě celé události, která měla tentokrát znovu zazářit i ve Vídni. A byla by to záře zajisté náramná, protože se v roli hraběnky Adély nemělo jednat o nikoho menšího, než Cecilii Bartoli. Ta dává Vídeňské státní opeře a jejím nabídkám soustavně košem, takže vidět ji na scéně by bylo i pro zmlsané vídeňské publikum malou senzací. Leč nestalo se tak, respektive nestalo se tak zatím: Bartoli odřekla kvůli viróze krátce před premierou první dvě a následně i třetí představení; v plánu zůstávají ještě další tři, na něž je zatím hlášena. Divadlu každopádně nastala nezáviděníhodná starost najít na planetě Zemi zpěvačku, která by byla schopná Cecilii nahradit. Řešení se kupodivu našlo a bylo celkem logické – jen o několik dní dříve v Metropolitní opeře debutovala v roli Adély s obrovským ohlasem mladičká jihoafrická sopranistka Pretty Yende. Když může mít senzaci New York, proč ne Vídeň?

V hledišti Theater an der Wien panovalo večer před začátkem zvláštní napětí, podpořené zejména přítomností nepřehlédnutelné dvojice hostů v jedné z lóží. Samořejmě se jednalo o janovského dóžete z předchozího dne ve Staatsoper, tedy Plácida Dominga s chotí Martou. Zájmu manželů Domingových se nelze divit – Pretty Yende patří k nejvýraznejším vítězkám zmíněné Operalie. V roce 2011 si z finále soutěže, konané tentokrát v Moskvě, odvezla první cenu nejen v kategorii opera, ale i zarzuela, čímž se jí rázem otevřely dveře na nejvýznamnější operní scény. I za tak krátkou dobu už atraktivní zpěvačka tmavé pleti stačila zdomácnět v milánské Scale (Norina v Donu Pasqualovi a Musetta v Bohémě), a po letošním vstupu na prkna Met už jsou hlášena další prestižní angažmá. Neplánovaný únorový odskok nastupující hvězdy do Vídně tedy smutek po absenci nedostižné Cecilie poměrně úspěšně zahladil a přinesl sebou naopak zvědavost a velká očekávání.

Bez dlouhých oklik nutno říci – Prety Yende je naplnila dokonale. A to přesto, ale vlastně asi právě proto, že s Cecilií Bartoli nemá prakticky nic společného, snad s výjimkou naprosté lehkosti a samozřejmosti, s jakou jsou obě dámy s to si poradit s rossiniovskými koloraturami. Jinak disponuje Yende průzračně krásným sopránem s charakteristicky dráždivým zabarvením, vlastním pouze černošským pěvkyním. Bartoli je – kromě o poznání temnějšího mezzosopránu – vlastní ještě bezkonkurenční živelnost a nakažlivé nadšení, s nímž se vrhá do koncertů i operních produkcí. Yende provokuje publikum jakýmsi uměřeným nadhledem, svědčícím mimo jiné o nevšedním intelektu. A co se týče dalších odlišností, je Pretty mladá vysoká černoška afrického typu, zatímco Cecilia je… zkrátka Cecilia.

Lesierovo a Caurierovo pojetí Hraběte Oryho lze charkterizovat jako nápady a gagy naplněnou komedii s četnými filmovými inspiracemi: četnickými komediemi s Louisem de Funes počínaje a třeba Čokoládou konče. Příběh přesunuli do de gaullovské Francie roku 1962, kdy skončila válka v Alžírsku. A zatímco se muži ze sídla hraběnky Adély ještě nevrátili domů, okupuje chlípný hrabě Ory se svým automobilovým přívěsem předměstské staveniště, němž svádí coby postevník a boží prorok místní naivky. Samozřejmě má spadeno zejména na půvabnou a trochu upjatou Adélu (též majitelku elegantního Citroenu), ale tu mu přímo před očima svede vojáček Isolier. Ale nevadí, ještě je tu možnost se v převleku za jeptišky dostat i s početnou skupinou kumpánů přímo do Adélina zámku, kde se kromě hraběnky nacházejí i její počestné družky a značné zásoby vína. Ani tato finta však nevyjde: nejen, že se v posteli, kam pln očekávání Ory přilehne, nachází kromě Adély také Isolier, ale ještě se i přáteli musí na poslední chvíli spasit útěkem, protože alžírští veteráni právě dorazili za svými manželkami a družkami. A jak se s nimi vítají, aniž by si alespoň svlékli uniformy, už sleduje naštvaný Ory pouze oknem…

Na realistické, ale přesto hravé scéně Christiana Fenouillata a v dobově pestrých kostýmech Agostina Cavalcy tvoří sólisté, členové skvělého Sboru Arnolda Schönberga (sbormistr Erwin Ortner) i Mladého ansámblu Divadla Na Vídeňce dokonalý tým, z něhož je těžké vyjímat jednotlivé protagonisty. Kromě Pretty Yende je samozřejmě třeba jmenovat na prvním místě představitele Oryho – přední rossiniovský tenorista Lawrence Brownlee patří právem mezi hvězdy svého oboru, a role věčně nadrženého šlechtice v něm navíc odhaluje netušeného komedianta. Společné scény mezi poživačným černošským hrabětem v nejrůznějších převlecích a počestnou černošskou hraběnkou mají v sobě navíc ještě další neplánovaně komediální nadstavbu… Výborní byli všichni ostatní sólisté, a slušelo by se dodat, že i mimořádně talentovaní herci: Pietro Spagnoli (Raimbaud), Peter Kálmán (Guvernér), Liliana Nikiteanu (Ragonde) a last but not least Regula Mühlemann, pro mě osobně až do této chvíle zcela neznámá švýcarská zpěvačka, která patřila ve zcela suverénně zahrané i zapívané roli Isoliera k nejpříjemnějším překvapením večera (asi si budu muset opatřit filmovou verzi Weberova Čarostřelce režiséra Jense Neubertse z roku 2009, v níž Mühlemann ztvárnila Aničku.)

Počáteční rozechvělost vystřídala v průběhu představení znamenitá nálada na jevišti i v hledišti. Závěrečné zcela spontánní standing ovations patřily i sympatickému dirigentu Jeanu-Christophu Spinosimu, který pak dirigoval přídavek (pochodovou scénu z prvního dějství) přímo z jeviště; pro perfektně sehraný Ensemble Matheus nepředstavoval dirigent stojící mimo své obvyklé stanoviště žádný problém a závěrečnou pasáž odehráli všichni jeho členové dokonce ve stoje.

Představení se očividně líbilo i Plácidu Domingovi, a nezbývá než doufat, že ho bude ještě dlouho vidět v divadlech celého světa na jevištích, v orchestřištích, a nebo jako v tomto případě –  alespoň v hledištích…

Hodnocení autora: 90% 
 

Giuseppe Verdi:
Simon Boccanegra
Dirigent: Evelino Pidò
Režie: Peter Stein
Scéna: Stefan Mayer
Kostýmy: Moidele Bickel
Sbormistr: Thomas Lang
Orchestr Wiener Staatsoper
Sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 14.října 2002 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 17.2.2013) 

Simon Boccanegra – Plácido Domingo
Fiesco – Michele Pertusi
Gabriele Adorno – Roberto De Biasio
Amelia – Maija Kovalevska
Paolo – Marco Caria
Pietro – Dan Paul Dumitrescu
Captain – Carlos Osuna
Služka – Simina Ivan

www.wiener-staatsoper.at

***

Gioachino Rossini:
Le Comte Ory
Dirigent: Jean-Christophe Spinosi
Režie: Moshe Leiser a Patrice Caurier
Scéna: Christian Fenouillat
Kostýmy: Agostino Cavalca
Světlo: Christophe Forey
Sbormistr: Erwin Ortner
Orchestr Ensemble Matheus
Pěvecký sbor Arnold Schoenberg Choir
Premiéra 16. února 2013 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 18.2.2013) 

Le Comte Ory – Lawrence Brownlee
Le Comtesse Adèle – Pretty Yende
Isolier – Regula Mühlemann
Ragonde – Liliana Nikiteanu
Le Gouverneur – Peter Kalman
Raimbaud – Pietro Spagnoli
Alice – Gaia Petrone
Mainfroy – Rupert Enticknap

www.theater-wien.at

Foto: Wiener Staasoper, Werner Kmetitsch