Vídeňská státní opera chystá premiéru Turandot

  1. 1
  2. 2

Umělecká fikce a životopisná realita
Režisér Marco Arturo Marelli o svojí koncepci Pucciniho Turandot
(wiener-staatsoper.at / Monatsmagazin Prolog – 4/2016 – Andreas Meyer) 

Marco Arturo Marelli (zdroj staatsoperblog.at)
Marco Arturo Marelli (zdroj staatsoperblog.at)

 

Turandot nedává hádanky jen svým nápadníkům, což má jak známo smrtelné důsledky, ale i pro nás dnes zůstává Pucciniho ledová princezna do jisté míry hádankou. Jeho poslední opera vznikala mezi roky 1920-1924 a zůstala fragmentem.

Puccini si od námětu sliboval, že jím v jakémsi podobenství zformuluje své životní téma – neutišitelnou touhu po lásce. Pro postavy v Pucciniho realistických dílech je charakteristická jednota lásky a smrti. Láska u něj téměř vždy představuje tragickou spleť okolností, která nutně končí smrtí. Od samého počátku to byla duše ženy, záhadné, obdivované, ale také opovrhované bytosti, která ho – Freudova současníka – přitahovala. Téměř pro všechny jeho ženské postavy platí to, co zpívá pouliční zpěvák v Plášti: „kdo láskou žil, ten také na ni zemře“. Ale Turandot je úplně jiná postava. A také úplně jiný druh libreta, nádherná směs pohádky z loutkového divadla a psychologického hudebního dramatu, tragédie a komedie, orientální exotiky a italské emocionality.

Jako předloha k opeře posloužila mimo jiné tragicko-komická pohádka Carla Gozziho z roku 1762. Kde jsou oproti předloze změny?

Původní příběh nepochází z Číny, nýbrž z islámského kulturního okruhu a odtamtud se dostal do Evropy. Byl to divadelní autor žánru commedia dell’arte Carlo Gozzi, kdo s velkou fantazií a smyslem pro exotičnost přeložil děj do Pekingu. V původních předlohách není nenávist Turandot k mužů výrazně vyslovena. Na svém otci si jen vymohla svolení, aby si mohla manžela vybrat sama, což tehdy vůbec nebylo obvyklé. Puccini od svého libretisty požadoval: „Vytvořme pohádku filtrovanou moderním duchem.“ Gozziho pohádka žádné psychologické pozadí nemá. Do opery naopak autoři zakomponovali důležitou psychologickou rovinu. Motivace chování Turandot vůči mužům je vložením pohádky objasněna. Ve své vstupní árii líčí Turandot psychologicky přesně svůj strach: kdysi vládla její předchůdkyně Lou-Ling v čiré radosti, ale cizí muž ji pohaněl a zabil. Křik této princezny proniká skrze časy a Turandot ho vnímá. Ztotožní se s Lou-Ling a žádá za dávný zločin potrestání.

Tedy žena, která odmítá lásku. V italské opeře, která je hodně zalidněná obětujícími se a oddanými hrdinkami, je to nový typ ženství.

Ano, připomíná spíš Lulu nebo Salome. Tentokrát stojí primadonna vůči tenoru jako jeho nepřítel. Mezi ženou a mužem panuje protivenství, dokonce válka. Scéna hádanek představuje znějícím soubojem na život a na smrt, nebo – jak by to vyjádřil Nietzsche – „smrtelnou nenávistí pohlaví“. V souboj se promění duet, celý rozhovor opanuje nespoutaně expresionistický hudební jazyk, nebezpečný jako vyvržené magma. Je to opera extrémních kontrastů – ohně a ledu.

Je v ní ale také druhá ženská postava, Liù. Tato druhá žena se objevuje v řadě předloh, většinou pomáhá Turandot přijít na řešení hádanek…

… u Gozziho se jmenuje Adelma a je to princezna z říše Tatarů, zbavená moci. Žije v Pekingu jako otrokyně a důvěrnice Turandot. Zná a tajně miluje cizího prince a chce ho přemluvit k útěku. On však odmítá a tak Liù prozradí jeho jméno a mimoděk posune děj k dobrému konci. Gozzi tuto postavu líčí negativně, jako intrikánku. Puccini její charakter naprosto změnil a vytvořil z ní zcela novou, velmi typickou postavu, totiž onu „tradiční“ pucciniovskou operní hrdinku, jedinou, která dodnes v tomto díle dokáže publikum skutečně dojmout.

Jak k té proměně došlo?

Byl to návrh Pucciniho, nechat Liù umřít – je to svého druhu smrt z lásky…

… myslel přitom na tragédii, která se několik let předtím odehrála v jeho domě?

Jsem si jist, že ano, neboť ho ten nešťastný příběh, soudě podle jeho dopisů, ještě dlouho zaměstnával. Po Pucciniho autonehodě přijali do domácnosti v Torre del Lago šestnáctiletou Doriu Manfredi jako ošetřovatelku. Puccini projevoval k prostému děvčeti sympatie. Jeho manželka Elvira pojala podezření, začala Doriu osočovat a veřejně ji pomlouvala. Děvče si nevědělo jiné rady, než že si vzalo strašným způsobem život.

Rok před smrtí práce na opeře uvízla. Puccini dospěl ke smrti Liù a po jejím žalozpěvu práci přerušil. Proč?

Narazil na téměř neřešitelný problém. Scéna smrti je z jeho nejdojemnějších vůbec a hrozilo, že sblížení Turandot a Kalafa nebezpečně zastíní. Určitě si byl vědom toho, že by finále mohlo mít slabší účinek a to bylo riskantní. Libretistovi sdělil svoji jasnou představu: otrokyně Liù má vyzařovat vroucnou lásku, která v chladné ženě vyvolá mocný obrat. Jak se to však mělo uskutečnit na jevišti? Liù spáchala sebevraždu, „hrdina“ Kalaf byl při tom a nedokázal tomu zabránit, a tím se vlastně provinil, a teď má Turandot „naučit“ milovat. A také Turandot, která nařídila mučení, to všechno spoluprožila. Může se vůbec, po Timurově kletbě a oběti lidsky dojímající otrokyně, vybudovat happyend? Skladatel věděl, že je to velice obtížné, a žádal nové verze textu.

Život a dílo jsou v této opeře patrně těsně propojeny.

Určitě silněji než v Pucciniho ostatních dílech. Mě na této opeře fascinují různé roviny, které se neustále kříží a překrývají. Důležitou se mi stala poznámka v partituře o Kalafově vnitřním stavu ve třetím dějství: „… jakoby se ocitl mimo realitu“. Tady se tajuplně mísí horečnatá snaha dozvědět se jméno cizího prince s Pucciniho vlastním zoufalým hledáním možného závěru této opery a noří dílo do noční snové vize. Osobně mě toto přízračné napětí mezi životopisnou skutečností a uměleckou fikcí stále znovu uchvacuje.

Jakou důležitost má v inscenaci čínský prvek?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Turandot (Wiener Staatsoper)

[Total: 6    Average: 2.7/5]

Související články


Napsat komentář